Stanislav Vozka
13.6.2017 ProZítřek
Jeremy Corbyn (*1949) je jedněmi zatracovaný a druhými oslavovaný předseda britské Labour party. Podle taxonomie politických stran tedy místní sociální demokracie. Už historie jeho zvolení je ohromující. Kandidatura naprostého outsidera a dlouholetého enfant terrible LP (byl vyhodnocen jako poslanec nejčastěji hlasující proti vedení strany) na podzim 2015 byla přijata s všeobecným posměchem. Pak ale přišli mladí dobrovolníci. Spousta mladých dobrovolníků.
Pak projevy před halami přeplněnými nadšenými příznivci. A nakonec – 15. září 2015 – 59 % hlasů ve vnitrostranickém v referendu členů a příznivců Labour party a funkce předsedy.
“Deep state” britských socialistů zvolení Corbyna velmi popudilo. To kvůlinázorům, kterých se dotyčný konzistentně drží dlouhou řadu let, kvůli kterým dával mnohokrát v sázku celou svou politickou kariéru, a od kterých – a to je nejhorší hřích – neustoupil ani po svém zvolení. Zde jsou některé z nich (doporučuji k přečtení především panu Sobotkovi, který dává české sociální demokracii Corbyna za vzor):
- Zdravotní péče má být výhradně státní a zdarma.
- Je třeba znovu znárodnit britské železnice jakož i energetickou strukturu země.
- Minimální mzda musí být zvýšena na 300 Kč/hodinu.
- Musí být zvýšena daň velkým korporacím a zrušeny dosud platné výjimky pro ně.
- Musí být zvýšeny daně z příjmu nejbohatším pěti procentům Britů.
- Naopak nesmí být zvýšeny daně z příjmu ostatním pracujícím ani DPH na potraviny.
- Ukrajinský majdan je akce struktur NATO.
- Islámský terorismus je vyprovokován politikou Západu.
- Ruská intervence v Sýrii je legitimní a s Asadem se musí jednat.
- Investice státu mají být financovány “lidovým kvantitativním uvolňováním” Britské národní banky.
- Brexit je neodvolatelný a Británie si vybrala svoji cestu mimo EU.
- Imigrace je nutná, ale jen na takové úrovni, kterou potřebuje ekonomika.
- Volný pohyb osob v rámci EU musí pro Británii po Brexitu skončit.
Vzápětí po zvolení předsedou přišla jeho první velká zkouška – referendum o Brexitu. Nutno poznamenat, že Corbyn se v roce 1975, v kampani předcházející tehdejší referendum o členství Británie v ES, angažoval proti vstupu do Evropského společenství. Před Cameronovým referendem však podržel stranickou linii a přesvědčoval Brity, aby hlasovali proti Brexitu. Podle názoru stranických bossů však ne dost energicky. Obvinili ho z odpovědnosti za výsledek referenda a tvrdě požadovali jeho odstoupení. Jako na obětního beránka se na něj vrhli i vlastní poslanci a na protest proti němu odstoupila většina ministrů stínového kabinetu LP.
Na podzim 2016 se krize ve straně vystupňovala a výsledkem bylo další referendum o předsedovi. Corbyn opět vyhrál a získal tentokrát skoro 62 % hlasů. Díky ideovým sporům však Labour party získala pověst nejednotné a rozkolísanou strany a Corbyn byl médii pasován na neschopného, byť všeho schopného, manažera. Preference strany poklesly na rekordně nízkou úroveň. Konzervativci vyhlásili předčasné volby ve vidině toho, jak socialisty snadno převálcují.
V kritické situaci se Corbynovi konečně podařilo zkonsolidovat řady svých stoupenců a LP vstoupila do volební kampaně s jeho radikálním programem. A stal se zázrak. Lidé opět přišli. Nejen postarší dělníci, kteří tvoří tradiční kádr voličů Labour party, ale i mladí a vzdělaní lidé. I ti, kteří k volbám předtím nechodili. Toryové sice vyhráli, ale jejich náskok se snížil z březnových dvaceti procent na pouhá procenta dvě (42 : 40). Labour party získala nových 32 poslanců a z Corbyna se stal nekorunovaný vítěz voleb. A také příklad k zamyšlení.
Jeremy Corbyn vyvrací celým svým životem představy o tom, že dnešní politik musí být jen poslušnou konformní loutkou zákulisních vládců. Přestože jeho profesní kariéra se prakticky celá realizovala v politice, snese spíš než se Sobotkou srovnání s raným TGM (viz například obhajoba Irů neprávem odsouzených za terorismus). V současnému politickému klimatu euroatlantického prostoru představuje perspektivního vůdce nesměle se klubající levé fronty racionálních nespokojenců, kteří programově kritizují liberální kapitalismus s demokratickým maskováním, ale nevrací se “zpátky ke kořenům”.
Vznik nové levé reformistické fronty je důsledkem zrady tradičních evropských sociálně demokratických stran. Ty byly zmutovány a staly se hlásnou troubou ideologie finančních zbohatlíků. Aby neztratily kmenové voliče, musí se ovšem alespoň formálně držet svých tradičních programových tézí. Rozpor mezi záměrem a prezentací však vede ke stále většímu zaplétání se do lží a protimluvů. Část starších voličů, už bez iluzí o spravedlivém světě, to toleruje. Mladí západní Evropy, kterým je levicové rovnostářství bližší než pravicový populismus, jsou však už na sociální demokraty alergičtí. Hledají pro sebe jiné, nové, cesty. Establisment jim doporučuje tu lákavě schůdnou, Macronovu. Je dobře, že proti ní stojí Corbynova neprošlapaná alternativa.
