Zdeněk Jemelík, Soud soudí soudce I.

8.5.2017       ZdenekJemelik
Za příběh, jímž se zde zabývám, vděčíme lidské nízkosti, zášti a udavačství. Ministři spravedlnosti podávají ročně desítky stížností pro porušení zákona ve prospěch obviněných. Až do zásahu kazisvěta Jiřího Pospíšila do trestního řádu občas někomu současně odročili nástup výkonu trestu nebo nastoupený trest přerušili. To proto, že v případě následného zproštění obžaloby by se uvěznění stalo neodčinitelnou křivdou. 

Stávalo se, že Nejvyšší soud ČR ministrově stížnosti nevyhověl. Odsouzenému pak nezbylo než vykonat zbytek trestu. Na tom, že soud nevyhoví nějakému návrhu, není nic mimořádného. Proto případy zamítnutí stížnosti pro porušení zákona a vynucený návrat dočasně propuštěného odsouzeného do vězení obvykle nevzbuzovaly pozornost. Právo podat stížnost pro porušení zákona je výsadním osobním právem ministra a s tím je spojena jeho výlučná odpovědnost za ni. Stejně jako soudce nesmí být trestán za nesprávný právní názor, který vede k zamítnutí jeho rozsudku, ani ministr nemůže být volán k odpovědnosti, když Nejvyšší soud ČR nevyhoví jeho stížnosti. Samozřejmě by to neplatilo, kdyby ministr podal stížnost z nízkých pohnutek, ale to není náš případ.

Ministr si samozřejmě z důvodu nedostatku času nepíše stížnosti sám, i když na to má odbornou kvalifikaci. Na to má k disposici odborné pomocníky. Nikdy v minulosti se nestalo, že by došlo k pokusům o kriminalizaci ministra, který neuspěl se stížností pro porušení zákona a o bezejmenného autora neúspěšného podání se nikdy nikdo nezajímal.

Platilo to až do nástupu Jiřího Pospíšila, ochránce státnězástupcovské „mafie“ z Čunkovy aféry, k výkonu jeho druhého ministerského mandátu, v němž se naopak snažil vystupovat jako nápravce nepořádků. K zdůraznění své skvělosti se snažil vyvolat ve veřejnosti dojem, že Daniela Kovářová po čtrnácti měsících ve funkci ministryně spravedlnosti zanechala úřad a celý resort v zuboženém stavu a dokazoval to rušením různých jejích opatření.

V této situaci mu přišlo vhod upozornění udavačů z řad úředníků ministerstva na stížnosti pro porušení zákona, spojené s přerušením výkonu trestu, podané ve prospěch dvou odsouzených pro krádež 74 milionů Kč z vozidla bezpečnostní agentury. Vypracoval je soudce Okresního soudu v Kladně Vlastimil Matula jako stážista na Ministerstvu spravedlnosti. Hlavním našeptávačem byl vedoucí oddělení trestního dohledu J.B., jeden z pohrobků normalizace, kteří na ministerstvu našli útočiště, když pro přílišnou horlivost ve službách předlistopadovému režimu museli změnit působiště. Tento statečný muž sice zásadně nesouhlasil s podáním zmíněných stížnosti, ale nevaroval ministryni, bez odporu stížnosti postoupil „nahoru“, a po jejich podepsání zařídil okamžité propuštění odsouzených.

V době, kdy žaloval Jiřímu Pospíšilovi, již bylo Nejvyšším soudem ČR nařízeno veřejné projednání stížností, což dávalo odsouzeným naději na zrušení jejich rozsudků a obnovu jejich procesu. K zamítnutí stížnosti ve veřejném zasedání dochází totiž jen zcela výjimečně. Politizující advokátní koncipient Jiří Pospíšil ale nelenil a hned v prvních dnech po nástupu do úřadu zajel k Nejvyššímu soudu ČR a bez znalosti předmětného trestního spisu (!!!) vzal stížnosti pro porušení zákona zpět. Projevil tím hlubokou nedůvěru k soudcům Nejvyššího soudu ČR a znemožnil posouzení označených stížností pro porušení zákona elitou českých trestních soudců, jediným orgánem, který byl ze zákona oprávněn o nich rozhodnout. Z odsouzených, kteří se zotavovali u moře po pobytu ve vězení, se rázem stali psanci. Pak se ještě postaral, aby se věcí začala zabývat policie.

Dosáhl pozoruhodného výsledku: policie vynechala ministryni, jejího prvního náměstka a úředníka, jenž nechal propustit odsouzené. Před soud se dostal Vlastimil Matula jako autor textu stížností pro porušení zákona a rozhodnutí o propuštění odsouzených z výkonu trestu. Žalobce mu podsunul záměr pomoci odsouzeným na svobodu, do jehož uskutečnění se pustil s předpokladem, že paní ministryně jeho dílo podepíše bez zkoumání. Současně s ním byl obžalován Vladimír Chrástecký, vrchní ředitel podsekce dohledu a justice ministerstva, který měl Vlastimilu Matulovi zadat úkol a postarat se o podsunutí jeho díla paní ministryni. Obžaloba nevinila nikoho z podlehnutí svodům korupce, přestože protikorupční policie možnost uplácení prověřovala.

Nebýt zásahu Jiřího Pospíšila a udavačů, kteří jej k němu pohnuli, měli bychom dnes k disposici rozhodnutí jediného oprávněného orgánu o důvodnosti stížností. Odsouzení by se možná dočkali obnovy procesu, možná by se museli vrátit do vězení. Ať by Nejvyšší soud rozhodl jakkoli, nekonalo by se žádné drama, byla by to standardní situace. Policie by neměla důvod vstupovat do hry.

Státní zastupitelství podalo obžalobu u Obvodního soudu pro Prahu 2, který obžalované odsoudil rozsudkem ze dne 7. srpna 2013 k podmíněným trestům. Jeho rozhodnutí nenapravil Městský soud v Praze jako soud odvolací a Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání. Vlastimil Matula následně přišel o mandát soudce, což je velmi hluboký ničivý zásah do jeho života.

Obrat do jeho případu vnesl Ústavní soud nálezem ze dne 19. července 2016, kterým rozhodl, že všemi výše zmíněnými soudními rozhodnutími byla porušena jeho práva, zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ve vztahu k němu pak všechna rozhodnutí zrušil. Nález se nedotkl věci Vladimíra Chrásteckého, který nebyl účastníkem stížnosti.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu je totální demontáží argumentace obecných soudů, z které zbyla bezútěšná hromádka trosek. Neobstál ani jeden z jejich dílčích závěrů. Není obvyklé, že by Ústavní soud za sebou zanechal takovou spoušť. Soudu sice nezbývá než věc znova projednat a pokusit se o odstranění vytýkaných vad dokazování a právních závěrů, ale pochybuji, že by mohl zásadně zvrátit názory Ústavního soudu, jimiž je vázán.

Obvodní soud pro Prahu 2 kousl do kyselého jazyka zahájením hlavního líčení obnoveného procesu dne 23.ůnora 2017, na němž samosoudkyně Mária Petrovková referovala o dosavadním průběhu řízení a přikročila k výslechům svědkyň.

Jako první vystoupila Daniela Kovářová, bývalá ministryně spravedlnosti a signatářka předmětných stížností pro porušení zákona a rozhodnutí o přerušení výkonu trestu oběma odsouzeným zlodějům. Před tímto soudem vypovídala jako svědkyně již v původním řízení. Přesto jí samosoudkyně předestřela část výpovědi z přípravného řízení, prý proto, aby dosáhla objasnění rozporů mezi minulým a současným vyjádřením. Současné svědectví se od výpovědi v přípravném řízení a při původním soudním jednání v podstatě nelišilo, pouze na něm bylo patrné slábnutí paměti s časem. Paní bývalá ministryně popsala způsob vyřizování agendy ministryně včetně malého prostoru, který při průměrně devatenáctihodinové denní pracovní době mohla vyhradit posuzování návrhů stížností pro porušení zákona.

Čtenář by se mohl podivit, že se nikdo nepídil po vztahu paní svědkyně k obžalovanému stážistovi a propuštěným zlodějům. Z původního řízení ale víme, že nikoho z nich neznala.

Po jejím výslechu uplatnil obhájce zásadní námitku proti pokračování v dokazování, které se mu jevilo jako nadbytečné v důsledku způsobu, jakým s prvostupňovým rozsudkem naložil Ústavní soud. Samosoudkyně a žalobce s ním ovšem nesouhlasili. Vyvolali tím u některých přítomných dojem, že se budou snažit obžalovaného Vlastimila Matulu znova odsoudit bez ohledu na názor Ústavního soudu.

Jako další svědkyně vystoupila pracovnice Ministerstva spravedlnosti Taťana Skalická, vedoucí oddělení trestního přezkumu v odboru justičního dohledu ministerstva a současně zástupkyně ředitele zmíněného odboru. Do její agendy patří právě projednávání podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. V době, kdy mělo dojít k trestnému jednání stážisty Vlastimila Matuly, působila na ministerstvu na stejném úseku jako řadová referentka. Popsala velmi přesně a důkladně, jak probíhalo vyhodnocování podnětů v kritickém období a jak se vyvíjelo v čase. Ve srovnání s tím, co jsme slyšeli v původním řízení od přímých účastníků událostí, v zásadě nepřinesla nic nového až na vyzdvižení podstatných rozdílů mezi přístupem k agendě stížností pro porušení zákona Daniely Kovářové a Jiřího Pospíšila : ctitel Zlatého telete neprolomitelnosti soudního rozhodnutí nahradil restriktivními opatřeními důraz paní exministryně na ochranu základních práv obviněných a vyloučení vlivu státních zástupců jako strany žalující na prověřování podnětů ke stížnosti pro porušení zákona. Postoje obou ministrů byly navzájem protichůdné.

Po výslechu Taťany Skalické navrhl státní zástupce opakování výslechu jejího předchůdce ve funkci, slyšeného již v původní řízení.

Náročnější byl obhájce, který vyslovil přání, aby si soud vyžádal spis Nejvyššího soudu ČR k předmětným stížnostem pro porušení zákona, aby se zabýval statistikou agendy stížnosti pro porušení zákona v době působení exministryně Daniely Kovářové, aby byl k trestnímu spisu připojen spis Ministerstva spravedlnosti k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch Vladimíra Chrásteckého a posléze aby se soud zabýval statistikou rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o stížnostech pro porušení zákona v období od 1. ledna 2009 do 31. prosince 2011. Domnívám se, že měl navíc požádat o výslech předsedy senátu Nejvyššího soudu ČR, který se zabýval předmětnými stížnostmi.

Po vyčerpání programu samosoudkyně odročila pokračování hlavního líčení na den 11. května 2017.