 |
| Michael Snyder |
Michael Snyder
17. 3. 2017 The Economic Collapse, překlad ProtiProud
Michael Snyder komentuje důležitý ukazatel, který většina veřejnosti přechází bez povšimnutí, a vysvětluje, proč se naše ekonomické problémy opravdu nevyřeší samy – a co bude následovat, až přijde, co je nevyhnutelné
Podle mezinárodního měnového fondu vzrostl globální dluh na nepředstavitelnou sumu 152 biliónů dolarů (v orig. krátké škále 152 trillion, pozn. PP) Jiné odhady dokonce hovoří o čísle mnohem blíže ke dvěma stům biliónů dolarů, ale pro účely článku použijme raději konzervativnější odhad.
Když vezmeme oněch 152 biliónů dolarů a vydělíme je sedmi miliardami, tedy počtem lidí momentálně obývajících naši planetu, vyjde nám číslo 21.714 dolarů. Tolik by tedy činil podíl každého muže, ženy i dítěte na celosvětovém dluhu, pokud by se rozdělil rovným dílem…
Takže pokud máte klasickou čtyřčlennou rodinu, na globálním dluhu byste se všichni čtyři podíleli částkou 88.856 dolarů (v přepočtu 2.240.948,- korun, pozn. PP). Není asi mnoho rodin, které by jen tak beze všeho na takovou částku někomu vystavily šek. A to ještě musíme vzít v úvahu, že žijeme v jedné z nejbohatších oblastí světa, neboť více než tři miliardy lidí na světě vyžijí z méně než dvou dolarů na den. Což ovšem také znamená, že zhruba polovina světové populace by nemohla k teoretickému splacení obřího dluhu přispět vůbec nijak. V tom případě dojdeme k závěru, že podíl vaší rodiny na případném splacení je ještě mnohem, mnohem vyšší.
Největší bublina historie
Samozřejmě, že se doufejme nejspíš nikdy nedočkáme toho, aby se splácení globálního dluhu přidělovalo po rodinách. Předchozí cvičení spočívalo v názorném vysvětlení zjevného faktu, že podobně vysokou částku nemůže splatit nikdo, nikdy a nijak.
Žijeme v největší dluhové bublině ve známé světové historii. A naši finanční inženýři stále nacházejí a musejí nacházet nové a nové způsoby, kterými budou dluh přifukovat mnohem větším tempem, než roste světové HDP. Jinak bublina praskne a zničí celý globální finanční systém.
Bill Gross, jeden z nejrespektovanějších finančních mozků planety, nedávno poznamenal, že
“náš do vysokých obrátek vyšponovaný finanční systém je jako náklaďák plný nitroglycerinu na hodně hrbolaté silnici”.
Má naprostou pravdu. Zatím se zdá, že se vůbec nic neděje a krajina kolem oken vesele ubíhá. Jednoho dne ale najedeme na špatný výmol ve špatnou chvíli a zrádný náklad nás všechny s hromovým rachotem vyhodí do povětří.
Tvorba dluhu má své limity
Finanční krize roku 2008 přinesla možnost poučit se z vlastních chyb, ale namísto toho jsme své chyby jen zakryli náplastí z papíru (v tomto případě toho, co jako šílený vyjíždí z rotaček centrálních bank) a vyhnali jsme celosvětovou tvorbu dluhu do dosud neznámých výšin. Dejme ještě jednou slovo Billu Grossovi:
“V jádru věcí leží především jeden fakt: v roce 2017 vytvořila globální ekonomika větší dluh vzhledem k HDP než na počátku krize z roku 2008. Ve Spojených státech je dluh ve výši zhruba 65 biliónů dolarů roven 350 % HDP a poměr se dále zvyšuje. V Číně se poměr dluhu k HDP za poslední desetiletí více než zdvojnásobil a pohybuje se kolem 300 %. Od roku 2007 Čína přidala k pomyslné finanční rozvaze veřejných rozpočtů asi 24 biliónů dolarů dluhu. Během téže doby Spojené státy a Evropa každý přidaly “jen” nějakých 12 biliónů dolarů.
Kapitalismus se systémem bankovnictví s částečnými rezervami závisí na expanzi dluhu a tisku další měny centrálními bankami. Tato měna je posléze dále půjčována soukromým bankovním sektorem a pohání vznik obchodů s pizzou, mobilními telefony a myriády dalších produktů a podnikatelských záměrů.
Ale tvorba dluhu má své limity a náklady dluhu (úrokové míry) musejí být pečlivě sledovány, aby si půjčující (hlavně ty rizikovější kategorie) skutečně mohli dovolit vůbec splatit měsíční náklady dluhu. Pokud úroková míra příliš vzroste (a vzroste také procentuální podíl dluhu na HDP), pak celý systém zkolabuje, protože střadatelé, penzijní fondy a pojišťovací společnosti přestanou mít příjmy, jež by byly sto pokrýt jejich závazky.”
Projedli jsme budoucnost
Za zadlužení se zkrátka vždycky platí. Je záhadou, proč tolik Američanů a občanů dalších vyspělých zemí nerozumí tomuto jednoduchému principu. Na individuální úrovni je to přece jasné: můžete si chvíli žít jako Trump, když si pořídíte padesát kreditek a všechny je vycucáte do poslední kapky. Jenže nakonec přijde den zúčtování.
Úplně totéž se ovšem děje na úrovni národní a mezinárodní. Viděli jsme v minulých letech snad málo příkladů? Vezměme si Řecko a další evropské národy, které stále balancují na pokraji téže krize, nemluvě o Zimbabwe či Venezuele. Ve Spojených státech bylo za Obamovy éry připočteno k dluhu více než devět biliónů dolarů. Jinými slovy: kdybychom si nevzali 9 biliónů dolarů ve spotřebě a nepřestěhovali je z budoucnosti do (již minulé) současnosti, byli bychom uprostřed gigantické ekonomické deprese.
Dojdou Trumpovi peníze?
Namísto toho, abychom si odbyli bolestivý krach hned, prodali jsme budoucí generace Američanů do dlužního otroctví. Až se jednou ohlédnou na naši dobu, proklejí nás za to, co jsme udělali – pokud vůbec budou mít příležitost proklínat nebo se ohlížet ve zbídačeném světě, který přijde.
Mnozí věří, že Donald Trump může krátkodobě ekonomické podmínky zlepšit ještě více, než to dokázal Obama – ale jak by to měl asi tak udělat? To si půjčí dalších devět biliónů?
Blíží se období velkých zkoušek. Před časem se Barack Obama s tehdy již Republikány obsazeným Kongresem spikli, aby dluhový strop udrželi až do 15. března 2017. Jenže to datum je tady. Americké ministerstvo financí bude chvíli moci zavádět “krizová opatření”, jenže pokud nezvedneme dluhový strop, vláda si nebude moci půjčit další peníze a brzy jí dojde hotovost. Následující slova pocházejí od Davida Stockmana:
“Státní pokladně dojdou peníze někdy těsně po Dni obětí války (Memorial Day, tradiční se v USA slaví poslední pondělí v květnu, pozn. PP). To také znamená, že Donald a jeho tým budou bojovat se superbouří jménem dluhový strop ještě dříve, než si to pořádně stihnou uvědomit.
Vláda má teď pro celou zemi k dispozici pouhopouhých 66 miliard v hotovosti. To znamená, že všechny krvavé bitvy o Obamacare Lite, které právě probíhají ve Sněmovně, ještě ani nestihnou proběhnout, než peníze dojdou. Také to znamená, že co se týče slibovaného snížení daní a následného vzpamatování se naší ekonomiky, nesvítí nám už ani světélko naděje na konci tunelu.”
Svět bez bubliny
Zvednout dluhový strop nebude pro Trumpa vůbec jednoduché. Po všem, co dosud proběhlo, je jen málo Demokratů ochotných mu pomoci, ať už s čímkoli – a mnoho Republikánů je absolutně proti zvednutí dluhového stropu, alespoň dokud nedostanou záruky skutečně podstatného snížení rozpočtových výdajů. Takže uvidíme, co se stane.
Pokud se dluhový strop nezvedne, bude to téměř určitě znamenat, že je za dveřmi veliká politická krize a obrat ekonomiky ke katastrofě.
Jenže těžko si vybrat. Pokud se opět zvedne, bude to znamenat, že se Donald Trump a Republikáni úmyslně účastní dalšího ničení ekonomické budoucnosti USA v dlouhodobém výhledu.
Prostě je to tak. Když se zadlužíte, má to své následky. A až praskne největší dluhová bublina lidské historie, následky opravdu nebudou triviální.
Jediné, co naši vůdci zatím tedy mohou dělat, je tuto velebublinu udržovat nafouknutou tak dlouho, jak to jen bude možné. A čekat, kdy praskne: zítra? Pozítří?
Co bude následovat ve světě bez bubliny, je pro všechny totiž zatím absolutně nepředstavitelné.
