Josef Mrázek
22. 1. 2017
Občané zemí, jako je Česká republika, očekávají, že stát se postará o ty věci potřebné ke šťastnému a bezpečnému životu, o které se nemohou dost dobře postarat jednotliví občané nebo obce. Významné místo zde mají sociální problémy včetně zdravotnictví a jejich zvládnutí se projevuje jako sociální smír. V některých zemích tento úkol státu připomíná a na povinnost povyšuje poznámka v ústavě (například německé), že jde o sociální stát.
Ústava České republiky takové ustanovení neobsahuje, pravděpodobně kvůli podobnosti slov sociální a socialistický.Nespokojenost se způsobem vládnutí komunistů totiž byla v roce 1989 nastupujícími neoliberály přesměrována na zástupný terč, vše co připomínalo slovo „socialistický“. Zároveň stranické manýry i některé členy KSČ převzala ODS s jen malými změnami. A začalo usilování, aby stát přestal být oporou všech občanů a stal se nástrojem úzké skupiny soukromých majitelů. Z ústavy zmizelo ustanovení, že všem formám vlastnictví náleží stejná ochrana a modlou se stalo pouze vlastnictví soukromé. To usnadnilo následné rozkradení státního, obecního i družstevního majetku. Když už majetku vhodného k ukradení formou privatizace moc nezbylo, zesílil zájem o privatizaci korporací a fondů, například veřejného zdravotního pojištění. Zároveň se stalo pro zloděje důležitým, aby stát občanům poskytoval co nejméně a díky tomu aby zbylo více toho, co chtějí ukrást. Falešní vykladači se tváří, že existuje jakási výše nákladů na zdravotnictví, kterou mohou nejvýše věnovat, a odmítají uznat, že cena patřičné zdravotní péče se dá vypočítat a dá se také vybrat, i když zčásti na úkor peněz, které mají být ukradeny.
Zájmy kapitálu jsou nadnárodní a tak se neudělalo nic proti placení nespravedlivých mezd a odcházení výtěžku do zahraničí, i když Listina základních práv a svobod, součást Ústavy ČR, spravedlivost mezd garantuje. Došlo to tak daleko, že lidé z okruhu ministra Babiše, který by měl navrhnout, jak pomocí daňových opatření vynutit placení spravedlivějších mezd, místo tohoto řešení navrhují úpravu Ústavy ČR tak, aby občané nedostávali ani to, co dostávají. Tím by bylo dosaženo formální správnosti, ale byla by to ústava asociálního státu.
Tak to jsem viděl, slyšel a popsal v minulém článku o akci Zastoupení EU v Praze. Ale hned potom, ve středu 18.1.2017 pořádal MUDr. Vepřek, předseda spolku Občan, debatu „Jak stanovit rozsah bezplatné péče zákonem“ v rámci celoročního cyklu propagujícího pravicové principy ve zdravotnictví. Obě akce spojovala postava presidenta Svazu pojišťoven Friedricha a cíl, zbavit pacienty jistoty získání solidárně z pojištění hrazené zdravotní péče.
U Vepřeka měl úvodní vystoupení JUDr. Dostál, Mluvil rychlostí chrta ženoucího zajíce, ale o nejdůležitějším neřekl ani pravdy půl. Ústavní soud sice konstatoval, že zdravotní péče může být hrazená i nehrazená, ale nespecifikoval kde je dělicí čára, a že podle „Úmluvy o lidských právech a biomedicíně“ má každý občan právo na rovný přístup k patřičné zdravotní péči, která je pochopitelně úplná, Dostál asi nemá ani tušení. O správném financování zdravotnictví rovněž ne.
Přednáška MUDr. Cabrnocha byla docela věcná. Je to pamětník časů, kdy bylo možné mít ke tvorbě úhrad připomínky a byla „jen“ vada, že se jich nedbalo. Vepřek nám snad touto retrospektivou chtěl věnovat žánrový obrázek.
Nakonec zůstala ve vzduchu jen otázka, kdo tuto Vepřekovu činnost platí a proč. Dostal jsem, ovšem v kuloárech, překvapivou odpověď. Prý šlo o podporu od bývalého ministra zdravotnictví. Nechce se tomu ani věřit, ale toho ministra už stejně nemáme a od nového zatím očekáváme jen vše dobré.
