Jiří Jírovec
9. 12. 2016
Českou společností obchází strašidlo mající podobu adjektiva “sociální”. Žongluje s ním kdekdo. Naposledy ve Sněmovně president, v řeči k rozpočtu. Zmíněné adjektivum je pro politika výhodné, protože implikuje podporu socek, které chtějí mít kousek koláče bez práce. Na socky je snadné útočit – ostatně na chudý lid musí být přísnost, aby nám neztratil tyhle pracovní návyky. Panovníci kdysi chodili v přestrojení mezi lid, aby na vlastní oči viděli, jak se žije v podhradí. Ti současní to nedělají, ostatně ani nemohou, protože kolem sebe potřebují ochranku (to jsou ti chlapíci s předpisově rozepnutými saky).
Nejsem troškař a tak zůstanu na presidentské úrovni. President, stejně jako většina politiků dávno není socialista. Zpapalášovatěli, holoubkové. Přijali hru na opečovávání a mají svoje forejty, kteří je vedou jako nesvéprávné chovance z nějakého ústavu. Sem, ještě kousek dál, židli odsuneme a přisuneme, hůlku podržíme, pero vzít do ruky teď, podpis sem, ne tam, ale o kousek výš, k věnci jít teď, stuhu urovnat teď a zpátky tudy. Hlavně, aby to bylo důstojné (to je jeden z nejpitomějších výroků v české politice, připisovaný Petru Pithartovi).
Protože president již nikdy nesestoupí do podhradí, nemůže dojít k tomu, že bych ho potkal třeba na Vinohradské ulici a vzal do dvou obchodů. Jsou tam mladé prodavačky. Mají dobře, ale opravdu dobře vyvinuté pracovní návyky. Ve škole se patrně nikdy neučily o tom, že kdysi dávno byla (pod vedením socialistů) vybojována osmihodinová pracovní doba a tak přijímají dvanáctihodinové směny (někdy prostřídané šestihodinovými) jako cosi normálního.
Presidentovi bych řekl, že tyhle mladé ženy touží po dostupném životě: Mít peníze a čas jít do kina, mít peníze na knihu, energii pro svého partnera, nemít dvě zaměstnání a mít děti bez rizika života v chudobě.
Řekl bych mu, že po dostupném životě touží i pensisté. To, že se naváží do příspěvků na bydlení, svědčí o tom, že ví velký kulový o tom, jak žijí lidé, kteří nemají vlastní byt (tedy králikárnu, jak (nyní drahocenný) byt v paneláku kdysi nazýval od života odtržený hlupák).
Pozval bych presidenta na kávu a přivedl tam ty dvě prodavačky. Možná by se ostýchaly něco říct, protože se bojí o existenci. Přivedl bych svoji kamarádku, vysokoškolačku která pracovala celý život a přesto potřebuje příspěvek na bydlení, ale i s ním to je jen na přežívání. Řekla by mu své, protože se nebojí.
Útratu bych za všechny zaplatil a na rozloučenou presidentovi přidal radu: Mluvte o dostupném bydlení, knihách, potravinách, lékařské péči nebo v krátkosti o dostupném životě. Dostupnost je právo, kdežto sociální podpora nebo příspěvek jen napadnutelnou almužnou.
