Vyrazit se smartphonem do Lidového domu je sice možné, ale za kým tam jít?

Rozhovor Haló novin s politologem Zdeňkem Zbořilem 
3.11.2016  zdroj

Jak byste charakterizoval dnešní politickou atmosféru v ČR?
Já nejsem příliš důvěryhodný pro odpověď na tuto otázku. Jsem už téměř ve věku Adiny Mandlové, když psala svou biografii s názvem »Dneska už se tomu směju«. Nechci být cynický, ale nechci se také trápit současnými problémy ČR, Evropy nebo dokonce celého světa. A kdybych náhodou chtěl sdělit nějakou svou zkušenost, nemám komu. 


Ti starší a stejně staří mají zkušenosti své, a někdy mnohem pozoruhodnější než já, ti mladší jako vždy (nebo jako já a my kdysi) neuvěří, dokud nenarazí hlavou do zdi. A i potom se jim buď rozsvítí, nebo zblbnou. Takže, jak praví Paulus Silentarius: »…Ke komu tu mluví kdo?«

Zdá se, že většina lidí je už politikou otrávená, nejenže ji málo sleduje, ale ani nechodí k volbám. Ještě, že tu jsou ti dříve narození, je to tak? Nebo kde jinde vidíte nechuť většiny lidí k politickému dění v zemi?

Ono to tak trochu souvisí s tím, co už jsem řekl. Já k volbám chodím, ale nikoli proto, abych napravoval svět, ale abych sám sobě dokázal, co si o tom všem okolo sebe myslím. Ale je pravda, jak ukázal zase nějaký výzkumník pracující pro OBSE, že 25 % lidí v Evropě se nezajímá o politiku, v ČR je to asi 27 procent. To není tak strašné, ale horší je to prý s tzv. mladými, tj. mládeží a dospělými od 15 do 29 let. Těch se prý o politiku v ČR nezajímá 57 procent. To je předposlední místo v Evropě, těsně před Litvou s 59 % mladých lhostejných.

Ona to asi nebude taková úplná pravda, aby se vylekali v Praze, Vilniusu nebo dokonce Bruselu, protože tato velká část mladé generace má jiné zájmy, než se zabývat rozhádanými politiky, kteří se natřásají a nevědí, že vypadají jako ilustrace k veršům Viktora Dyka: Pichlavé oči, chřípí zločin věští!

Ráda bych se vrátila k posledním krajským a senátním volbám. Proč tolik klesla popularita ČSSD v krajích, copak tam v uplynulých čtyřech letech nepracovali dobře? Kde udělala ČSSD chybu?

Má to několik příčin, které se ale nejen obtížně hledají, ale hlavně dokládají fakty. Na prvním místě bych uvedl, že ČSSD v současném složení je vlastně jednou z nikoli biologicky, ale politicky nejstarších politických stran v ČR. Lidé si myslí, možná i neprávem, že jsou na svých místech a na všech úrovních příliš dlouho, jak říkal Oliver Cromwell, aby mohli ještě učinit něco dobrého. A hlavně, ČSSD si to přiznává jen tak napůl. Její obrat k »mladým«, jak jim radil po volbách Václav Bělohradský, je iluze. Vyrazit se smartphonem do Lidového domu je sice možné, ale za kým tam jít? Na co a na koho se zeptat? Každá známější tvář ČSSD je spojována, právem nebo neprávem, s nějakým malérem. A to nemluvíme o těch, které honil plk. Robert Šlachta a teď je asi budou hledat jeho nástupci. Jejich pokus o »přiblížení se Václavu Havlovi« je heslo jen pro Prahu, nebo dokonce jen některou její část, ale nikoli pro obec nebo kraj, kde není práce, kde mají lidé strach, že je nějaký Bakala připraví o bydlení, kde závratně stoupají ceny vody, tepla a jiných základních životních potřeb. Ale hlavně, politici ČSSD občany mučí prázdnými hesly a nebijí je, třeba i po hlavě, pravdou. A také si myslím, že v krajích a obcích se za všechny maléry obtížně svádí vina na Putina, nebo se válčí na straně Hillary proti Donaldovi. Tam je taková politika směšná.

Čím si vysvětlujete úspěch Andreje Babiše především na krajské úrovni? Jen díky koblihám to asi nebude. Proč ho volí i občané levicově smýšlející? Je to obdobné, jako to bylo u Věcí veřejných? Tedy – nové tváře a velké sliby a tím i velká očekávání?

Ačkoli se ANO 2011, respektive někteří jeho reprezentanti, rychle učí nešvarům jiných politických stran, stále je to strana politicky relativně mladá, nehledě na to, že někteří její členové už také ten svůj kabát několikrát svlékli a oblékli. Političtí komentátoři a politologové se dohadují o tom, jak jsou politická hesla Andreje Babiše »nekorektní«, ale ona jsou jednoduchá a srozumitelná. A letošní volby do krajských zastupitelstev byly pro ANO první, a ačkoli sledujeme bezskrupulózní uzavírání »opo-smluv« dřívějšími nepřáteli, může to příště už být úplně jiné. Bohužel nevíme, komu ta krajská zkušenost prospěje, ale nebál bych se napsat, že to bude příště zase, a dost zásadně, jinak.

Řídit stát jako podnik sice vzrušuje až k nepříčetnosti všechny ty, kteří se na minulých nepravostech podíleli (třeba jen svou pasivitou), ale pro spoustu lidí je to naděje a krizový scénář. Stejně jednoduché je heslo »Jsme chybou v systému!«, a to přesto, že mnozí služební politologové halí do svých nesrozumitelných slov argumenty proto, aby »systém« byl stejný jako dosud.

Debakl zaznamenala ČSSD i v senátních volbách… Ale tam ta hrstka lidí, kteří rozhodovali ve druhém kole, zpozorněla a zlikvidovala značnou část šancí kandidátů ANO z prvního kola. Lidé nikdy moc nechodili k senátním volbám, ale za chvíli už bude ke zvolení senátora stačit parta kamarádů. Co s tím? Proč je Senát tak neoblíbený?

Zdá se mi, že doba, kdy senátory »volí už jen kamarádi«, dávno nastala. Senátorské obročí dávno nevěřící voliči přidělují lékařům a lékařkám, sem tam nějakému právníkovi a úspěšnému podnikateli. A pokud jde o neoblíbenost, téměř žádná senátorská sestava se nepokusila jít do voleb s vysvětlením, k čemu Senát je a proč ho potřebujeme. Většina lidí si myslí, že je to nejdražší cestovní kancelář v ČR a místo, ve kterém jsou laciné kanceláře pro soukromou komerční činnost. A ti, kterým taková představa Senátu nevadí, jsou jen jeho členové. Zeptejme se někdy zdvořile, proč senátoři nezkusí někdy napodobit prezidenta republiky a nerozjedou se po republice. Peníze na to mají, ale oni je dávají na výlety do někdy až roztodivných dalekých krajin. Možná, že v Senátu ani netuší, jak vadí nízké ceny v restauracích Senátu anebo to, že mnozí se dívají na svou činnost zde jen jako na startovní čáru k běhu k ještě hlubším žlabům v Bruselu.

Když se dva perou, třetí se směje… Lze se i takto dívat na úspěch lidovců? A co hodně dobrý rozjezd STAN poté, co se osvobodil od TOP 09? Kde vlastně STAN stojí, kdo to je? Je čitelný?
Určitě STAN pomohl úkrok stranou od smrtícího objetí TOP 09. Ale možná, že je to také jen jeden neopakovatelný side-step. Počkejme, co s nimi udělá jejich vyhlášení války prezidentovi, předsedovi Senátu, Poslanecké sněmovny a předsedovi vlády ve spolupráci s ne vždy oblíbenými seriálovými herci. A máte pravdu, zjistit, kdo STAN vlastně jsou, je nadlidský úkol. Stále ještě těží z popularity Nezávislých v minulých krajských volbách, ale letošní vznik a částečný úspěch »malých stran« jim může začít škodit, i když jsou dnes opojeni domnělým úspěchem. A hlavně, volby do Poslanecké sněmovny budou trochu jiné. A kdo ví, zda temperamentní angažmá pana Gazdíka, dnes už v boji proti všem, nebude mít jiný efekt, než ve STANu zamýšleli.

Kde naopak vidíte neúspěch KSČM? Vždyť si na krajské úrovni vedla většinou velmi dobře…

Ještě jsem nečetl názor, že KSČM doplatila na úspěch ANO. Dosavadní šetření se mi nezdají přesvědčivá, a tak se spoléhám jen na zkušenost a intuici. Dokud za ANO mluvil Andrej Babiš, bylo to jasné a srozumitelné, protože nepolitikaří, neprezentuje se jako »ekonom«, ale jako národohospodář. A jeho heslo »jsme vada v systému« se týká všech ostatních parlamentních a vládních stran. Včetně KSČM. Je jednoduché a srozumitelné. A lidé, na rozdíl od hesel KSČM, za ním cítí nejen větší sílu, ale i vůli něco měnit.

V povolebním vyjednávání o krajské vlády se nejednou ukázalo, že vítěz voleb může zůstat v opozici, protože se proti němu spikne většina. Je to morální? K čemu pak volby jsou?

Je to možná trochu amorální, ale účelné. Je to, samozřejmě, jedna ze slabin poměrného volebního systému, ale ten většinový zase vede k tomu, že je sice méně politických stran, jasný vítěz voleb, ale někdy až bouřlivý vznik frakcí, které mezi sebou svádějí nesmiřitelný boj o pozice v kterékoli straně. Někdo si dokonce myslí, že místo těchto dvou způsobů voleb by stačilo jen losování.

Ale i ty naše volby jsou přece jenom jakýmsi »průzkumem bojem«, nebo chcete-li drahým způsobem zkoumání veřejného mínění. Při sjednávání povolebních koalic je prvním podvedeným samozřejmě volič. Když vzpomeneme, kdo kde volal po svržení vlády kvůli tzv. opoziční smlouvě, musíme se ptát, jak tito lidé došli dnes k názoru, že po volbách do krajských zastupitelstev nám tento způsob tvorby povolebních koalic nevadí. Dalo by se to vyřešit třeba tím, že už v předvolební kampani by strany hlásily, s kým a proti komu půjdou do koalice, a potom svoje slovo dodržely. Pak bychom mohli mluvit o morálce. Ale pokud nám nevadí, že ze svých občanských a politických svobod předáváme svým zástupcům tak velký objem své moci, pak nám zbývá jen to pivo nebo vyčichlé šampaňské.

Co chybí tradičním politickým stranám? Už se okoukaly, nemají přitažlivé politiky, nemluví snad dost srozumitelně o svých cílech a programech?
Kdybych chtěl být drzý, napsal bych, že už sice dlouho mluví, dokonce i o »programech«, ale nikdo jim už nevěří. Zleva, zprava, modrým, černým, rudým, i těm vybledlým do oranžové. Proč jsou zajímaví piráti, Okamura a dokonce i otetovaný pan Franz? Nevíme sice, co udělají, až se dostanou do parlamentu nebo dokonce do vlády, ale jsme vděční za každou změnu. A když už jsme mluvili o komunistech, co víme o tzv. mladých komunistech, kterým je dnes už od čtyřiceti výše?

Volby do sněmovny jsou už za rok. V některých parlamentních stranách je už nyní obava z Babišova tažení na jejich úkor. Může se to stát? Co by znamenalo, kdyby ANO získalo velkou převahu, a co by to (ne)přineslo?

Už dnes jsou různí dosavadní straničtí nesmiřitelní nepřátelé rozhodnuti, spojit se s kýmkoli proti Babišovi. Ale ještě je to daleko a ví Bůh, co se může stát. Hlavně, aby si všichni nemysleli, že úkorem je Babiš, oni sami »hrají sobě na úkor«. Neptej se, komu zvoní hrana…

Pane doktore, po celé dosavadní působení Miloše Zemana na Hradě ho doprovází negativní kampaň. Proč takové neustávající tažení proti němu nejen ze strany mnohých politiků, ale i převážné většiny médií? Zdá se však, že M. Zemana to nijak nedeptá, snad ho to i posiluje… Vadí snad těmto antizemanovcům, že prezident je u lidí populární? Obávají se, že se muže stát prezidentem i pro další období?

Někde už jsem napsal nebo řekl, že největší Zemanovou pomstou, a také jeho nejlepším žertem by bylo, kdyby nekandidoval. Také on by si mohl od Adiny Mandlové vypůjčit název jejích vzpomínek a sledovat, jak se ta dnešní antizemanovská fronta znenávidí. Třeba jen pan Jurečka a pan Bělobrádek, mocichtivci z TOP 09 nebo »pékáčka« (PK alias »pražská kavárna«), ODS a ČSSD, a to nám ještě budou seskakovat z výšin své velikosti akademici z Akademie věd i Univerzity Karlovy. Prezident je výrazně prostořeký, ale nenávist těch jím deprivovaných je až patologická.

Nikomu to nepřeji, ale toto divadlo bude teprve tím pravým »neklidem«, po kterém dnes mnozí volají.

Dovolte poslední otázku: Při vší úctě k Jiřímu Bradymu – nekladete si otázku, proč takový člověk už nedostal státní vyznamenání od Zemanových předchůdců? Copak o něm nevěděli?

Pokud je tomu opravdu tak, jak říká při nejrůznějších příležitostech pan ministr kultury Daniel Herman, pak je samozřejmě ostuda, že pan Brady nedostal vyznamenání nejen od Václava Klause, ale zejména od Václava Havla, který byl světoznámým »obráncem lidských práv«. Václav Klaus, ani Michael Žantovský, bývalý mluvčí Václava Havla, nám takovou zásadní informaci zatím odepřeli.

Ale možná, že je všechno jinak. Dodnes neznáme ani úplný životopis pana Bradyho, který by mohl být zajímavý a poučný. Dokonce ani dodnes nevíme, zda byl strýcem pana Hermana nebo jen vzdáleným příbuzným. Ani ÚSTR, jehož byl nějakou dobu pan Herman dokonce ředitelem, nepublikoval o panu Bradym, pokud vím, nic pozoruhodného. A také, Toronto, ve kterém žije, je sice velké město, ale česká a slovenská komunita zas není tak velká, aby se tam znali jen někteří.

A snad jen na okraj a s patřičným ohledem. Osvětim pan Brady přežil, ale Němci a jejich pomocníci zavraždili v koncentračních táborech desetitisíce občanů ČSR, a nejen Židů, na které nevzpomínáme jinak než příležitostně. Nechce se věřit, že by to bylo jen proto, že málokdo z nich měl synovce ministrem kultury ČR. Četli jsme někdy, snad kromě v Židovských listech, příběh JUDr. Karla Hartmanna a jeho paní, kteří Terezín a Osvětim nepřežili, ale zanechali nám autentické svědectví ve své Terezínské epopeji? Zkusme si někdy vzpomenout, i když nejsme ministry kultury, na někoho z těch devíti tisíc umučených československých odbojářů v Mauthausenu, a teprve potom hledejme cestu ke svým krajanům v Sudetoněmeckých zemských družinách.

Rozhovor vedla Marie KUDRNOVSKÁ