Yekta Uzunoglu
7. 11. 2016
Současný stav hybridního turko-islamistického fašismu nelze vnímat jinak, než jako adoptivní dítě trans-atlantické civilizace. K adopci došlo někdy v roce 1952, kdy NATO po objevení a vyzkoušení atomové bomby a nosičů, objevilo strategickou geologickou polohu Turecka. Proto se tato civilizace rozhodla adoptovat ultranacionalistický stát Turecko, které navenek prezentovali jako sekulární, aniž by mělo sebemenší znaky sekularismu než to, že bylo někde napsáno na papíře.
Tato adopce by se dala přirovnat k situaci, kdy se rodina rozhodne adoptovat z ekonomických, bezpečnostních nebo jiných materiálních důvodů osobu dospělou a zralou a zachází s ní jako s dítětem! Přitom místo aby se ho snažila integrovat do rodiny, cpe mu do hlavy systematicky a s pomocí špičkových “odborníků” koncepci, podle které by se „dítě“ mělo identifikovat se svými původními kořeny a přitom mu ty kořeny cpe do jeho existence a dokonce i jeho potomkům.
Při přípravě adopce Turecka transatlantická civilizace Turecku nařídila, aby alespoň navenek vypadali jako ona. Donutila Turecko ke zrušení jednopartajního státu, kterým bylo od roku 1923, to jest od založení “moderního Turecka” po dobu 27 let. Tak byla podle vzoru „rodičů“ založena Demokratická strana a s pomocí adoptivních rodičů začala vládnout a o dva roky později. V roce 1952 byla už připravená na popis adopční smlouvy a podpisem se stalo Turecko členem NATO. Ale už ve fázi adopce muselo Turecko na svém území uvolnit území pro leteckou základnu pro USA. Jde o leteckou základnu Incirlik u Adany, jejíž stavba začala v roce 1951, která je využívána především Letectvem Spojených států Amerických. Dnes odtamtud startují letouny USA proti ISIS.
Po setnutí hlav vojenskými katy opět byla potřeba ukázat světu, že dítě má zásady adoptivních rodičů, tak se konaly volby a co se dělo dál? Zase přišli k moci nějací liberálové a tak je zase popravili, to bylo v roce 1970. Rodiče začali vážně přemýšlet nad svým adoptivním dítětem, o jeho sklonech k liberalizmu a k demokracii a přišli na to, že nacionalizmus sám selhává a bylo by dobře, aby bylo dítě převychováno navíc ještě k víře jeho předků. Protože dítě nikdy nebylo dítětem, ale zralým mužem, mohl ho zachránit majetek rodičů někde daleko u největšího zla sovětských hranic.
To největší zlo – komunismus – bylo nakonec poraženo, ale rodiče ve výchově nepřestali, co kdyby neočekávaně uspěli nějací blázniví dělníci či rolníci s prapodivným vzděláním a chtěli se míchat do záležitostí rodičů? Ale najednou adoptivní dítě už nechtělo poslouchat a zřeklo svých adoptivních rodičů, chtělo nastolit řád svých předků tak, jak ho naučili ti “nejlepší” odbornici adoptivních rodičů, ale rodiče ho přesto stále drželi v řadách velké a velikánské rodiny. Dítě tak pochopilo, že pokud bude rodina existovat, nezíská svoji svobodu a nemůže nastolit posvátný řád svých předků, kteří řád adoptivních rodičů proklínali.
Válka adoptivního dítěte se svými adoptivními rodiči je válkou posvátnou a může vyhrát i v domě dnes už jeho starých, neschopných, ochromených adoptivních rodičů, které tak dobře zná. Proto jsou jasné předpoklady, že vyhrát může jen a jen to turko- islamistickým jedem nadupané “dítě”.
