Pět mužů v debatě: My budík nepotřebujem

Posílám petici za zvolení Hermanaermana oprezdintem.  prezidentem. Můžete se zařadit. Jen cituji z úvodu:
„Daniel Herman – člověk moudrý, vzdělaný, kultivovaný, skromný, poctivý, pracovitý, čestný a statečný.“
To je lidský exemplář, co?

Daaaaaaniel Heeeerman! Daaaaaaniel Heeeerman!

………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….…

Toni, jako člověk hříšný, nepříliš vzdělaný, zdaleka ne moudrý, o poctivosti a kultivovanosti nemluvě, mohu být pouze rád, že mezi námi ještě takový světec žije. Nevíš, prodávají už v Cestě jeho obrázky? A viděls výzvu k občanskému neklidu a stávkám Bartošky a Dyka?

………………………………………………………………………………………………………………………………….…………………………

Viděl. Bartošku známe. My víme, že už tehdy, skoro před padesáti lety, byl Bartoška velice chytrý mladý muž. Dnes je z něho mazaný cynický děda a člověk by čekal, že výzvu k revoluci při svých hereckých schopnostech úplně bez problémů zvládne. Ale kdepak. Je nevěrohodný, ten patetický divadelní přednes, co zvolil… on prostě neví, jak na to. A ten druhý s čupřinou, ten Dyk, co byl vybrán jako tvář nové revoluce. Já samozřejmě nevím, nakolik věří tomu, co říká. Je možná ještě nedospělý, ale co odpovídá redaktorovi, který se ho ptá, jestli se nebojí, že by jejich výzva mohla vést až k nějaké formě nepokojů? Možná k násilí? On mu odpovídá, že „dialog samozřejmě může vyvolat hádku a hádka může vyvolat rvačku, v hospodách to už tak prostě chodí.“

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

A k Bartoškovi jen tolik: Může mobilizovat veřejné mínění člověk, který vystupuje v reklamách na lichvářské půjčky? Navíc, když všichni tuší, že se propůjčil k výzvě proto, aby mu usypal sv. Herman na filmový festival?

………………………………………………………………………………….…………………………………………………………………………

Mně je z Bartošky a z Polívky, který se k výzvě vzápětí přidal, popravdě, úzko. Kdy je vlastně začal život takto přetvářet? Po Listopadu anebo už v mládí? Spíše už tehdy, ale chci říct, že všechny ty jejich podivné lotynky a podvody s eurodotacemi jsou nic proti tomuto, protože… a teď mně naskakují verše mého oblíbeného básníka a prozaika Zdeňka Gáby: Hříchy jsou předem odpuštěny/ a dnes už velmi daleky/, ten kdo se rouhá duchu pravdy/ bude však vinen na věky.

Osobně musím říct, že to jsou v posledních týdnech situace, kdy mám co dělat, abych nepropadal těžké skepsi, ale taky, a z toho jsem sám polekán, aby mě neovládala nenávist.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………..

Zdar Toníku a ostatní přátelé, díky za tvůj dotaz ohledně 28. října. Jsem v obraze. Věděl jsem, že se tato kavárenské šaškárna organizuje, ale tím, že žiji mimo republiku, je ztížené vše sledovat do detailu. Ale to, co jsem nyní četl a viděl, například Krause a jeho antizemanovský „majdan“ na Primě, to šílené vystoupení stále stejných postav, této „morální elity“ národa, sebestředné, sebeukájející, duchovně vyprázdněné a politicky zcela mimo a navíc autoritářské, přesáhlo vše, co jsem doposud zažil a viděl. Fakt. Tady v Německu již naprostá většina národa masmédiím nevěří, neboť nedělají empirickou žurnalistiku, ale politickou propagandu, ale takový „revoluční“ výstup této jednotné transatlantické brigády si zde neumím představit. To by spadalo do rubriky volební reklamy jednotlivých stran. A ti „diváci“, tleskající ve stoje jako jeden muž, prostě týmová práce všech přítomných… Vzpomněl jsem si na bývalé sjezdy KSČ, ale tehdejší delegáti si na rozdíl tohoto pseudoobčanského křoví alespoň na nic nehráli.

Víš, napadly mne při pohledu na to video tyto myšlenky:

1. Oni, tedy transatlantická mocenská elita, mají prachy a média, druhá strana má argumenty. Jejich propagační a politická mašinérie je ovšem čím dál tím primitivnější, lži, podvody a závěry očividné a evidentní. Stále víc lidí to chápe, což je dělá nervózními. Chtějí udržet moc za každou cenu. Maska systému Wall Street s lidskou tváří padla. V Jugoslávii, v Iráku, Libyi a Sýrii, na Ukrajině, a nyní padá u nás. Princip byl a je všude stejný. Mezinárodní právo necháme být, pokud můžeme inscenovat převraty v jeho rámci. Pokud ne, tak se na něj vykašleme. Národní ústavy a jejich instituce totéž: pokud v nich sedí ti „správní“, je všechno okay. Pokud se tam dostanou rušitelé jako Klaus nebo Zeman, tak se prostě barevně „vyčistí“, vytunelují, obejdou nebo třeba zruší, když všechno ostatní selže. Prostředky na to mají: prachy, média i mocenský aparát. Nedělejme si žádné iluze, samet to nebude.

2. Ten cirkus kolem dalajlámy, umělecká fronta transatlantické jednoty, propagační televizní bonbónky, to je skutečně v této formě jedinečné české panoptikum, naše národní specifikum. Je na tom vidět, že jsme neměli novověkou národní státotvornou politickou elitu, v době obrození suplovala divadelní prkna. Tehdy všechna čest, dnes je tato tradice pervertovaná v pravý opak. Politicky zcela ploší umělci kecají do všeho, a protože z „morální“ pozice, tak nepotřebují argumenty. A nejhorší na tom je to, že oni těm svým blábolům věří, jsou přesvědčení, že zachraňují demokracii. Takový Polák, ten vleze do amerického zadku, ale přesně ví, že do něj neleze z lásky k němu, ale aby něco pro sebe získal. Němec nebo Francouz, tím myslím jejich vůdce, nikoliv občany, mává evropskou fanglí, a přitom pod jejím stožárem a jejím jménem tvrdě prosazuje vlastní zájmy. Čech myslí jinak. Naši „Američané“ jim vlezou do střeva z přesvědčení, že již samotné uchýlení se do něj je heroický a záslužný čin. Jen tak je možné sebepokálení všech těch havlů a hermanů před landsmanšaftem. A necitelnost vůči skutečným hrdinům nebo selektivní přístup k nim potom umožňuje takovou odpornou šaškárnu jako nyní s tím Bradym.

Jinak to citování Záloma kolegou Nečasem je naprosto přesné. Jak jsem psal: ústavní instituce jsou dobré, pokud jim slouží. Když ne, tak se jednoduše postaví mimo hru, viz Ukrajina a jinde. S demokracií a právním státem to samozřejmě nemá nic společného.

Přiznám se, Toniku, že teprve až v souvislosti s érou Havla coby prezidenta a rolí jeho epigonů jsem plně pochopil Masarykův odpor a opovržení k – jak to psával – indiferentním liberálům a plytkým kosmopolitům.

Ach Bože, to jsem se rozepsal… Sorry, ale dlouho jsme se neslyšeli a jde o zásadní věci. Ale příště se budu držet zkrátka.

Pozdrav Tobě i ostatním, utíkám nakoupit!

Petr

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Už jsem konečně fit. Včera jsem totiž byl kvůli žaludečním potížím vyřazen až do dnešního rána z provozu.

Takže jdu rovnou na to. Myslím si, že nacházíme se jako Češi a vůbec Evropané uprostřed procesů, které si většina z nás – beztvarým časem unášených a bojem o existenci z cela vytížených – sotva uvědomuje. Vyjma historiků, kulturních antropologů (kupodivu ne tak moc politologů), si do situace, v níž se nacházíme, dokážou opatřit vhled, pouze jedinci hlouběji založení, kteří v reakci na školským systémem záměrně přivozenou, všeobecnou historickou negramotnost všude kolem, prahnou po informacích a pídí se po nich.

A tak si většina společnosti vůbec neuvědomuje, že je objektem manipulace a „řízení“ stran jakési pomyslné, shora dolů jednosměrně propojené pyramidy rádoby povolaných a „vyvolených“ (nikým však nevolených) jedinců, odhodlaných ovládat (dnes i přeshraničně), za fasádou demokracie celé, přes staletí organicky rostlé společnosti.

S posledním excesem tohoto vývoje jsme konfrontováni v těchto dnech: Náhle se před námi na obrazovkách objevili příslušníci té nejspodnější části této pyramidy – představitelé reprodukčních uměn s mediálně „profláknutými“ obličeji – a vyzvali nás k „neklidu“ (přesněji řečeno k nepokojům) a nepřímo ke svržení prezidenta. Jako by nebyl demokraticky zvolen a nedodržoval ústavní pořádek! Něco na způsob prezidenta a pak samozvaného „císaře“ Bokasy ve Středoafrické republice cca před čtvrtstoletím, který si nechal ke snídani předkládat křupavá, čerstvě upečená nemluvňata a nabídl je při státní návštěvě i francouzskému prezidentu Giscardu d’Estaingovi. Ano, v zemích s takovými poměry jsou výzvy k povstání proti samozvancům, kteří se „vyšvihli“ do jejich čela, přiměřené a zcela na místě. Být na té samé vlně jako oni nastrčení, s ohněm si hrající kašpaři, vyzývající z obrazovky „veřejnoprávní“ ČT de facto ke státnímu převratu, šel bych se zeptat, kde se vydávají zbraně…

Příště k té pyramidě rozšířené směrem nahoru.

Všechny Vás zdravím!

Laďa

………………………………………………………………………………………..…………………………………………………………………..

Pozoruhodné je, jak česká média, která má tato skupinka elitářů zcela na své straně, vytvářejí obraz velmi škaredého, nevkusného, hloupého, ba odporného nepřítele. Což dělával mistrně Josef Goebbels. Jinak smýšlející kreslí jako hlupáky, vidláky, kteří poslouchají šlágry, po bradách jim teče omastek a nosí ponožky do sandálů. Totéž platí o cti nehodných státech.

Představme si, že by někdo líčil Spojené Státy jako zemi špatného, hormony nacpaného žrádla, obézních postav, bloudících obchodními centry, předpotopním metrem v New Yorku, kde je v létě kolem padesáti stupňů, zemi sestávající z bezzubých motorkářů, na ulici spících podivínů a polodivokých psů.

………………………………………………………………………………………..…………………………………………………………………..

Petříku milý, myslíš tedy, že to je sázka opět na herce, i když situace je zcela jiná, než v listopadu 89? Teď jsem si právě přečetl, jak ten Dyk zas říká: „Oni chtějí, abychom se báli. Ale my jim musíme říct, my se nebojíme, vy se bojíte, vy svině. A já mám zprávy, že už se to děje.“ A jinde praví ještě k akci 28. října. „Jste tam s těmi lidmi a cítíte, jak kolem vás proudí pravda a láska, cítil jsem to teď na Staromáku…“ Ta jeho nabádání davu k nízkosti, to už je jak z manuálu barevných revolucí, jak tam „háže tu emoci“ my a oni, na jedné straně pravda a láska, na druhé straně ty svině.… Možná ten Dyk je jenom v absolutním duševním zmatku, sugestibilní, sebezhlíživý, nadutý, jako většina herců. Ale ať to činí vědomě nebo nevědomě, vypouští před 17. listopadem démony… Avšak pořád nějak nemůžu uvěřit, že tu „revoluci“ povedou Dyk, Vilhelmová, Mádl a Geislerová a ostatní se k hercům po celé zemi připojí…

…………………………………………………………………………………………………………………………..……………………………..…

Určitě by bylo zajímavé, komu ten Dyk říká svině a komu vlastně vyhrožuje. Celému nekavárenskému národu? Nebo komu?

………………………………………………………………………………………………………………………….…………………………………

Večer jsem vyčerpáním usnul a chtěl text brzy ráno dorazit. Pár hodin mi však ne a ne naskočit počítač!! Byla to situace na infarkt. Naštěstí se tu objevila dcera z Prahy, která mi to dopoledne nastartovala!

Už jsem psal minule, že na prvním místě je nutno věnovat pozornost muži – věrolomnému slovnímu žongléru a ekvilibristovi, který ač členem vlády, vpadl této a její – s vedoucími státy EU totožné – zahraniční politice do zad a setkal se záměrně na jemu svěřeném vládním úřadě (tedy oficiálně) s kontroverzním mnichem z himalájských velehor – tím nejvyšším (tibetsky: thalai – blá – ma) a uvedl tak těsně před výročím republiky do pohybu hanebnou šmíráckou inscenaci, na jejímž vyvrcholení (kolem dalšího státního svátku cca o tři týdny později), by měl zřejmě být sesazen demokraticky zvolený a ústavní pořádek dodržující prezident. Vše nasvědčuje tomu, že tohle pozdvižení bylo připravováno z těch samých, nejvyšších míst manipulátorské pyramidy, odkud pocházely již před dvěma léty neslavně proslulé červené karty proti témuž prezidentovi. Smutnou roli přímého prezidentského atentátníka sehrál tentokrát jakýsi nic netušící, roztomilý dědeček-hříbeček z Kanady.

Abychom pochopili, co je základem společenského úspěchu tohoto člověka, tak jsou to křivácké úkroky stranou či ještě spíše úskoky – opuštění toho, co předtím zdánlivě zastával. Stejně tak mu v dosavadním kariérním postupu posloužil vždy včasný úkryt v nějaké, ze zahraničí řízené instituci – ať už to byla katolická církev, Evropská unie anebo naposledy Sudetoněmecký svaz vyhnanců. Na tom by nebylo samo o sobě nic zavrženíhodného – usmíření (i oběti s pachatelem) je heslem dne. Avšak jestliže (už jako ministr ČR!), přistoupí na verzi Němců, že všechno Zlo začalo až po roce 1945 či že teprve vyhnání Němců po válce zničilo tisíc let příkladného soužití Čechů a Němců v „Böhmerlandu“, svědčí nejenom o jeho elementární neznalosti novějších dějin, nýbrž i o snaze zalíbit se oné zbytkové menšině ve Svazu vyhnanců, která nemíní uznat historickou pravdu ani se vzdát svých požadavků. Jako by nebylo ve třicátých letech Henleina či příklonu drtivé většiny sudetských Němců k závazným tezím nacistického „koránu“ – základnímu dílu Mein Kampf, v němž hlásá Hitler nutnost vyčistit středoevropský prostor od Slovanů. Anebo sudetskými Němci (opět většinově) podporované a spolu s říšskými Němci prováděné hrůzovlády v tzv. Protektorátě, během níž bylo na 400 000 příslušníků českého národa vyvražděno.

Nakonec příhoda takřka anekdotického charakteru: Ministr kultury nadšeně vyprávěl, jak s dalajlámou vstoupil v Praze do nějakých velebně působících barokních prostor: „Hned u vchodu mě ovanul Duch tohoto velkého myslitele!“ Možná veleduch z hor právě v tu chvíli flatuloval…J

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Jsem rád, že do diskuse je vtažen pan Zdeněk Gába.

Mám na něj dotaz: Celkem mne nepřekvapuje, že v současných destruktivních aktivitách ve jménu demokracie působí zejména popkulturní figury. Ale přece jen mne znepokojuje, že se k nim přidávají lidé slova. Spisovatelé, básníci. Neměl Burroughs pravdu, když označil jazyk za virus?

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………….………

Přátelé a kolegové, tak se nám to nějak rozjelo, je z toho řádná diskuze, a je tomu tak dobře, situace je vážná. Na to naráží, vlastně přesně popisuje Láďa Plch, není k tomu co dodat. Snad jen tučně podtrhnout dva body. Ano, i když se lidé začínají probouzet z růžového spánku, nejen u nás, ale i v Německu a jinde, spousta z nich si opravdu ještě neuvědomuje podstatu procesů, jejich hloubku a brizanci. To, že se nacházíme ve zlomové době, kdy můžeme buď získat, nebo opravdu mnoho, velmi mnoho ztratit. Druhý bod, který Láďa uvedl a který je potřeba vykřičet do světa, je skutečnost, že pořad české televize může beztrestně vyzývat ke státnímu převratu. Že tam vypochodují na jeviště herecké figurky, statisté ve hře, které očividně naprosto nerozumí, že se najde moderátor, který tuto nehoráznou trapnost inscenuje, a že bylo do publika vpuštěno divácké křoví ve stoje tleskající těmto postsametovým svazákům, to vše dohromady je nezvratný důkaz usurpace média úzkou politickou skupinou, což je známka totalitních tendencí.

Kolega Nečas zmiňuje fenomén ‚odporného nepřítele‘ a Ty, Toníku jsi citoval Dykův slovník: vskutku Havlův epigon, věty řízné jako ‚humanitární bombardování‘! Takže máme na výběr: jsme buď „svině“ nebo „Putinovi agenti“. Přátelé, nevím jak vy, ale když to tvrdí takoví „experti“ na demokracii, tak na to začínám být hrdý. Ale k věci.

Taktika a metoda barevných a jarních „revolucí“, islamistických a fašistických převratů pod taktovkou transatlantických „humanistů“ jsou stejné, to bych chtěl zdůraznit. Jedno, jestli je plánován protiústavní převrat jako třeba v Srbsku nebo na Ukrajině, nebo vojenská intervence na podporu svržení vlády a prezidenta v Africe nebo na Blízkém východě: cílovou osobu a její okruh je nutné démonizovat. Jen si vzpomeňte, kolik jsme po pádu železné opony zažili „Hitlerů“! V Bagdádu, Bělehradě, Tripolisu nebo Damašku, pěkně selektivně podle geopolitických cílů Velké transatlantické sestry. A přesně tak je to ve variantě „light“ u nepohodlných politiků-státníků v Evropě. Našim moralistům vadil „diktátor“ Janukovič, fašistické korpsy ze západní Ukrajiny jsou okay. Srbští četnici fuj, chorvatští ustašovci nebo bosensko-muslimský řezník bravo. Není potřeba rozvádět, ale opakuji znovu: metoda démonizace osoby, která má být svržena, patří k základním krokům předcházejícím násilný státní převrat.

Jinak k tvému dotazu ohledně herců, Toníku. Listopad 89, to byla, jak říkáš, zcela jiná situace. Tam za změnou stálo fakticky celé Československo. V různé míře a s různými představami, ale o tom, že jsme ve slepé uličce a je třeba politická změna, panoval obecný konsens. Což samozřejmě neznamenalo, že si celý národ přál otevřít dveře hardcore kapitalizmu, což věděli i „vůdcové listopadu“, proto ty sametové bláboly Havla a jeho kliky. Oni věděli, co přijde, a zrovna tak věděli, že to musí přijít po kapkách a zabalené do líbivých, humanistických frází. „Politika“ někde mezi dalajlámou, Rolling Stones a americkým mýtem svobody při zachování sociálních jistot a světového míru. Tehdy to u většiny zabralo, dnes jsme konfrontovaní s realitou, masky sametového kapitalizmu a americké lidskoprávní komedie padly. Herci a jejich političtí mentoři dnes národu nemají co nabídnout, kromě „přátelství na věčné časy s USA“. Ale podcenit se nesmí síly, které stojí za touto divadelní oponou.

Jinak herce fušující do politiky najdeme i jinde, Amerika je toho nejlepším příkladem. Ale tak vyhraněnou, takřka exkluzivní politickou roli, jakou mají umělci u nás, to je evropská, ba dokonce bych řekl světová rarita. Podle mého to jednak souvisí s tím, co jsem již napsal – totiž se státoprávním deficitem v novodobé historii Českých zemí v rámci habsburské říše. Prostě s absencí skutečné státotvorné a státonosné národní vrstvy, ta se samozřejmě nevytvoří přes noc. Pokud nám ji nesťali jiní, tak jsme si její zárodky každých dvacet let zlikvidovali sami. A tak skutečnou politiku a diplomacii suplovali a suplují divadelní prkna. Problém je v tom, že zatímco například v I. Československé republice se jednalo o skutečnou intelektuální elitu, která měla národu co říct, dnešní polistopadová absurdně divadelní obec pouze papouškuje přes třicet let staré myšlenkové stereotypy. S tím, že se chovají jako ti, proti kterým vyšli v roce 1989 na náměstí, jen s opačným znaménkem. Ideologie opět vítězí nad realitou a k tomu totální oddanost zahraničnímu protektorovi…

Bože, a to jsem se chtěl držet zkrátka, omlouvám se opět za tu délku, to je tak, když se diskutuje na elektronickém papíře.

Moc všechny zdravím, držte se!

Petr

P. S. Ale opravdu mám strach, že to píšu moc dlouhé. Nebo to nevadí?

……………………………………………………………………………………………………………………….……………………………………

Vůbec to nevadí. Jsi hlavní „figura“.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………….………

No, my jsme všichni hlavni figury. Bez rozdílu!

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Máš pravdu. Všichni máme v této debatě svoje místo… Já toho teď mám hodně v práci, a tak se tímto omlouvám a posílám alespoň malý příspěvek:

Podepsáno 23 úctařů.

Anebo takhle:Vážený soudruhu ministře, jako ředitelé kulturních institucí vyjadřujeme plnou podporu pokrokovým ideálům, které vytýčil XX. sjezd KSČ. Připojujeme se ke všem demokratickým silám… atd.

To jsou ty známé iniciativy kulturních pracovníků. Ministr je jmenuje, odvolává, a tak jsou obesláni, jeho asistentky je nejspíš rychle obvolají a iniciativa ještě týž den spatří světlo světa. On je to střet zájmů, ale kdo by měl odvahu se na to odvolat…

A tak se to dělá. Daaaaniel Heeerman ukazuje: A tak, ano, přesně tak, jako těch třiadvacet, se budete plazit i vy!

…………………………………………………….………………………………………………………….…………………………………………..

Toníku, to je přesně ono. Pocit vlastní exkluzivity, bezmezná, nekritická adorace, v naší postlistopadově nesametové realitě „morálně-politických“ idolů, ať již domácích (Havel) nebo zahraničních (dalajláma) a s tím spojená naprostá oddanost cizímu protektorovi, což se vydává za vrchol cti a politické kultury, nebyla a není výsada jednoho systému, jedné strany. Je to stav ducha, který je buď autentický a schopný (sebe)reflexe, nebo prostě poddanský se vším všudy. Paralelu v rétorice i chování současné „pražské kavárny“ s bývalým režimem jsem několikrát načrtnul v mých článcích. To, co jsi nyní „přetisknul“, by mělo být povinnou četbou. Faktem je, že když jsem na internetu viděl ten Krausův „prima majdan“, tak jsem se cítil být přenesen do doby normalizace sedmdesátých let. A fakt nevím, jestli ten výstup byl k smíchu, k pláči nebo jestli bychom se měli obávat o osud země.

………………………….………………………………………………………………………………………………………………………….……..

Posílám ještě slibované doplnění mocenské pyramidy. Jako na dalšího přímého „pachatele“ či předposlední článek subalterního řetězce v přijímání a předávání instrukcí směrem dolů z vrcholu pyramidy, je nutno nahlížet na dramatika a „pravicového“ komentátora – autora Výzvy k neklidu. Pravicového ovšem pouze ve smyslu ekonomickém, známého svými asociálními postoji, nikoliv jako zastánce hodnotového konzervatismu, který by lpěl na vpravdě evropských tradicích západní civilizace. Zúženou výseč jeho pohledu na svět objasňují do značné míry i jeho rodinné vazby na finanční kruhy – je zetěm známého bankéře a senátora z divokých devadesátých let.

Jinak ambasáda jedné velké země za oceánem, zaujímající vyšší patra této pyramidy, má v těchto chvílích určitě pohotovost. Nezbývá než vyčkat, jak se nejnovější výsledek prezidentské volby v této veliké zemi projeví i na jejích aktivitách ve „spřátelených zemích“.

………………………….………………………………………………………………………………………………………………………….……..

Nečas Plchovi 9. listopadu

Když jsem ráno viděl Schapirovy mediální partnery – ČT 24, kterak narychlo sehnali Romanceva /paní Procházková možná ještě spala/ a vyslechl neskrývanou nechuť k volbě amerického presidenta, později zlověstná proroctví Gazdíka, Žantovského, Mjartanoviče aj., mám pocit, že to zas tak špatná volba nebyla. Na druhou stranu, když vidím, kdo všechno nad Trumpem jásá, tak bych měl v optimismu asi poněkud mírnit…

Ale k tomu, co jsi psal minule. Mluvíš o nečitelné situaci, ve které si vhled mohou opatřit historici, kulturní antropologové, méně už politologové. Ty jsi zažil dosti divoká léta v exilu v dobách, kdy Joschka Fischer ještě běhal po Universitě v tričku s Ho-Či-Minem, na každé německé škole a v klubech se divoce diskutovalo o ohroženém míru a mlaďoši se ostře vymezovali proti pokrytecké politice.

Je skutečně ta přežranost a uzavření do virtuality důvodem, proč právě mladí lidé u nás, myslím študáky, mladší kulturní úderku a vůbec – jak říkáš, ten spodek pyramidy – ignoruje termojadernou hrozbu, zbožňuje estáblišment a dělá užitečné idioty?

Ono se paradoxně o válce hovoří stále. V televizích se bojuje od dětských válečných kreslených filmů až po permanentně opakované válečné dokumenty. Válka je všude, ale přitom nikde. Je totiž prezentovaná jako hra, dobrodružství a zábava.

Jevy jako myšlenkový nihilismus a prázdnota v hlavách mládeže, hurvínkovské představy o tom, jak to ve světě chodí (navzdory její možnosti cestovat!), anebo i skutečnost, že si mnozí mladiství malují i válku a termojaderné inferno jak nějakou počítačovou hru či debilizující akční film, mají řadu společných příčin. K nejzávažnějším z nich patří zajisté i všeobecný úpadek vzdělanosti a s ním spojeného mizení dříve obvyklého, všeobecného přehledu, „rozhledu“ (a vlastně i „nadhledu“) u širokých vrstev obyvatelstva. Na tzv. „Západě“ nastal tento úpadek vzdělanosti po „pokrokových“ reformách všeobecného a humanitního školství na konci 60. let. Absolvoval jsem v 70. a 80. letech v tehdejším západním Německu ještě jednou střední školu s maturitou a potom i vysokou školu humanitního zaměření, a tak Karle – věř mi, že vím, o čem mluvím!

U nás jsme o západním vzoru „reformovali“ školství se stejným výsledkem v 90. letech. I naši mladí lidé postrádají již („díky“ neexistenci osnov a vytlačení ucelené výuky dějepisu, především vlastních dějin), základní souvislé vědomosti a znalosti, které by jim dovolily orientovat se v tom, jaké síly ovládají a mění svět, neřkuli čelit adekvátně tomu, co se na nás valí a čemu jsme jako Evropané vystaveni. Nejsmutnější na tomhle vývoji je, že se důsledky tohoto vývoje projevují již i v konkrétních diletantských rozhodnutích, v bezradnosti a nečinnosti i řady vrcholných západních politiků.

Před rokem 1989 byla u nás výuka dějepisu pojímána sice redukovaně jako „dějiny třídního boje“, avšak díky důsledně uplatňovanému chronologickému principu si mohl každý utvořit jakousi časem probíhající vědomostní kostru, na niž nebyl problém si navěšet i další oblasti svého zájmu. Každý věděl, kdy asi tak začala v Anglii průmyslová revoluce či ve kterém století se uskutečnily objevné plavby portugalských a španělských mořeplavců. Ne tak v západním Německu, kde se v předmětu „Dějepis“ pojednávaly izolovaně jen určité výseče ze světových dějin, většina studentů v mé třídě se vyslovila „demokratickým“ hlasováním pro probírání Výmarské republiky a jejím přechodu do éry nacizmu a drtivá většina těchto spolužáků o Kryštofu Kolumbovi nikdy neslyšela a průmyslovou revoluci by zařadila do čtrnáctého století. Důsledně neformální výuka probíhala jen formou studenty připravovaných referátů, a tak mi připomínala spíše než hodinu dějepisu nějaké školení SSM. Můj profesor na katedře Středo- a východoevropských dějin na univerzitě v Marburgu s oblibou konstatoval, že „všeobecný přehled mají a předběžné, ucelené znalosti evropských dějin, kultury, literatury i zeměpisu vykazují pouze studenti-emigranti, pocházející z Československa, NDR či Maďarska“.

Karle, máš pravdu, ale důvody „prázdných hlav“ v řadách dorostu bych neviděl jen v přežranosti a úniku do virtuality, nýbrž i v samotném „demokratickém“ školském systému!

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………….…..….

Jak se to má dnes s učenci dobře ukazuje popkultura. Zde milovník a znalec umění, klasické hudby a poezie je ztělesněn v sériovém vrahu Dr. Hannibalu Lecterovi.

………………………………………………………………………………………………………………………………………….……………….

Tak úvodem Ti musím, Láďo, poděkovat za ten mejl ohledně vzdělanosti na „Západě“, konkrétně v – dříve západním – Německu. Udělal jsem od roku 1980 až dodnes přesně ty stejné zkušenosti. Velmi mne to tehdy překvapilo, byl bych býval v sázce tehdy prohrál poslední kalhoty. Naivně jsem si myslel, že když mladí mají přístup k veškeré literatuře bez cenzury, tak prostě musí být vzdělanější než my z „Východu“. Mluvím o povinném školství včetně gymnázií, nikoliv o univerzitách. Naše maturita nebyla uznávaná, a sice s patřičnou dávkou arogance a německé nadřazenosti. To byly mé první konflikty se zdejším prostředím. A nebyl jsem sám. Když jsem se seznámil s několika stejně starými, pardon, tehdy stejně mladými, Čechoslováky, hovořili totéž. Že zdejší neznali třeba hlavní města evropských států, již to byl šok. Ale když jsem se setkal absolventy reálky, kteří nebyli schopni říct, že hlavní město tehdejší SRN je Bonn, to už jsem si sedl na prdel.

Mohl bych pokračovat s líčením smutně anekdotních historek do nekonečna, ale nechci dublovat Láďu a máme i jiná témata. Ale ono se i v tomto případě jedná o věc zásadní. Jednak to strašné sebepodceňování, tehdy samozřejmě vybičované „normalizací“, která svým ideologickým debilizmem překryla i to, co na „Východě“ a speciálně u nás bylo dobré. Když jsem o tom po listopadu 89 u nás vyprávěl a varoval před nekritickém přeceňování „Západu“, dívali se většinou na mne jako na Marťana. Kdo mne a moji vitu neznal, musel si myslet, že jsem nějaký kryptokomunista-provokatér. A přátelé, z tohoto bodu pramení ona šílená adorace „Západu“ v prvních polistopadových letech, tento tah na „Západ“ nám odcizil Slováky a bez problému vyprodal republiku. Velká část národa z toho zaplať Bůh vystřízlivěla, u jeho „kavárenské“ části však zůstala. A ona nechápe, nebo nechce chápat, že tímto odkazem naprosté oddanosti reálně existujícímu Západu, jeho virtuální realitě, veškeré autentické západní, evropské hodnoty naopak popírá. Podobně jako „normalizace“ dokázala zdiskreditovat ideu socializmu a ekonomicky i politicky zglajchšaltovaná a glajchšaltující EU usurpovala Evropu, a tím ji nejen ničí, ale i diskredituje. Jedná se stále a pořád o ty stejné myšlenkové mechanizmy a jejich struktury, bez ohledu na momentální barvu stranické knížky. ONI jsou na správné straně (báječný a hlavně bájný „Západ“), což opravňuje k politické inkvizici. Toto je ta polarizace společnosti. Nikoliv mezi levicí a pravicí, ty byly „Maastrichtem“ a „Lisabonem“ rozpuštěny v nepolitickém euro-středu, ale mezi těmi jak nalevo, tak napravo od něj, kteří se tomuto ideologickému diktátu odmítají podřídit, a mezi strážci pravé víry.

Problém vzdělání samozřejmě souvisí s tím, o čem se oba kolegové zmiňují. Osobně jsem přesvědčen, že digitalizace a sociální média zcela nově definují politiku. Tím pádem vyvstává obrovský a zásadní otazník, co s politikou vůbec. Jak tématizovat problémy, na které je potřeba alespoň určitá míra historické, kulturní a sociální kompetence. Problémy, které nelze popsat několika stručnými větami. Předhazuji k zamyšlení, přátelé – Kauza Snowden a NSA. To, že tuto šílenou nestoudnost angloamerického impéria, která by ještě v osmdesátých letech vyvolala politický otřes celého „Západu“, ponechaly tzv. ústavní instituce amerických vazalů fakticky bez jakýchkoliv konsekvencí, je věc jedna. Že ale Snowden a celá aféra nechala až na individuální výjimky zejména mladou generaci „v klidu“, to by mělo být velkým mementem. Určitě to není tím, že by mládež milovala Strýčka Sama, ty doby jsou dávno pryč, tendence je opačná. Ale o to hůř, poněvadž se nejedná o politickou, ale zásadní věc. Generace Twitter je prostě sama natolik exhibicionistická, že její citlivost na totální průlom do soukromí mizí. A politické, ba civilizační konsekvence tohoto vývoje směrem k totalitní společnosti s kontrolními mechanizmy, o kterých se Orwellovi a všem dosavadním diktátorům ani nesnilo, jim prostě nedocházejí nebo jsou příliš vzdálené jako nějaké sci-fi. Ale to je omyl, stojí za našimi dveřmi …

Salut!

Petr

Ještě k dotazu pana Nečase o lidech slova:

Spisovatelé a básníci? Viděl jsem v novinách asi šest jmen lidí, kteří vyzývali k neklidu. Myslím, že z této branže mezi nimi nikdo nebyl. Ale v tom obsáhlejším seznamu se určitě nějací najdou.

Obecně platná definice spisovatele a básníka neexistuje. Je možno použít Šaldovu stať z Bojů o zítřek: „Spisovatel, umělec, básník“. Spisovatel podle toho je stav, respektive zaměstnání. Pak máme spisovatelů dost, až nepřehledně – od beletristů a autorů pamětí a popularizátorů vědy. Většinou podřadných až velmi podřadných. Těmi se zabývat, no škoda slov tu. Umělci a básníci, řekl bych, mezi signatáři nejsou. Ti jsou dnes vůbec vzácné zboží, nejen u nás. Napoví už to, kdo dostal letos Nobelovu cenu za literaturu. To skoro vypadá, že literáti už došli.

Mějte se všichni a držte se.

ZG

…………………………………………………………………………………………………………………………………………………………….

Jistě. Kdo je dnes básníkem a spisovatelem ještě v pojetí předchozích století? Spíše člověk cítí, že dnes existuje jakési povinné přitakání v duchu staroměstského shromáždění, aby publikační a nakladatelské možnosti nebyly uzavřeny.

Jinak, zdá se, že pučistické nálady povinně dmýchá už jen ČT, Respekt a iniciativa k 17. listopadu pod názvem dikyzemuzem cz. Patrně po amerických volbách přehodili výhybku a volí měkčí variantu. Budou mírumilovné pochody, hrát bude muzika, možná se bude podávat i jačí kefír a lojové kostky do čaje. V Mladé frontě rozprostřeli na dvou stranách přípravu 17. listopadu. V plném proudu je výroba trojhlavé saně. Jedna hlava je hlavou hyeny, následuje prase a český lev, který má symbolizovat uprchlíky, neboť není zde od pravěku domestikován. Sinologové z UK zase vyrábějí obří pozlacenou pandu a neméně gigantický objekt znázorňující jakéhosi podnikatele v Číně Tvrdíka.

A kterýsi politik se tam vyjádřil, že to všechno došlo až tak daleko, že už můžeme čekat pouze Zemanem zprostředkované setkání prezidentů Trumpa a Putina v Praze. Nepochopil jsem, co je na tomto setkání tak hrozného. Když se svět přibližuje k smrtonosné šarvátce, je přece jedno, kdo by setkání uspořádal, zda my nebo ve Vídni nebo v Reykjavíku. Myslím, že pokud by to bylo setkání mírové, tak by zasloužil Nobelovu cenu míru. A teď mne zastihla úsměvná představa, jak ji přebírá Miloš Zeman…

…..…………………………………………………………………………………………………………………………………..……………………

Skoro to vypadá, že málokdo už věří, že 17. listopadu bude revoluce. Protože už týden je celkem klid. Ale to je zřejmě klid před bouří. Revoluce bude, jak dalece se podaří ovšem nevíme. Že bude pokračovat a bude permanentní do „konečného vítězství“, je jistá věc.

Ale všimněme si něčeho trochu jiného. Proč se ta revoluce má konat? V podstatě, abychom měli méně rádi Čínu, Rusko či Irán, a ještě víc je nenáviděli. Tedy něco, co  a b s o  l u t n ě  není v zájmu nikoho v ČR.

Revoluce by byla samozřejmě velice potřebná. Lépe řečeno změna – ať už revoluční nebo evoluční, to jsou stejně špatně definovatelné pojmy.

A taky tedy v čem a zájmu čeho? V zájmu zdravého rozumu a mravního citu, který je každému dán. Jenom tak na ukázku, co by se například mělo změnit, co se příčí rozumu a pohoršuje etický cit:

Absurdní letní čas – zrušení okresů a tím rozpad státní správy – nevydávání klasické literatury 19. a 20. století – preference úpadkové pop music před vším – tendenční veřejnoprávní televize – úpadek učňovského školství a znectění dělnické a řemeslnické práce – násilí žáků na učitelích – pořád obludnější špehování všech – církevní „restituce“ – žebrácké mzdy za těžkou i noční práci – plýtvání na všech stranách atd., atd.

Tyto vlastně jednotlivosti by se daly spojit do systémových okruhů a konec konců by se jednalo o systémovou změnu. Jestli by to vyžadovalo úplnou demontáž kapitalismu, nevím. Současný kapitalismus se ovšem dávno přežil.

Tak tedy: revoluce (nebo evoluční revoluce) ano, ale v zájmu něčeho docela jiného, než do čeho nás montuje Vojta Dyk s Aňou Geislerovou.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………..………………

Pane Gábo, ano. I nekavárenský národ má svoje požadavky a představy. A váš seznam toho, co by se mělo ve jménu rozumu a mravního citu změnit, doplňuji: Staří lidé by neměli odcházet z tohoto světa jen proto, že nemají na základní léky – mělo by se skoncovat s eutanázii, která se u nás, samozřejmě bez souhlasu dotyčných, vesele praktikuje (i když toto by měla především řešit prokuratura) – bylo by nanejvýš žádoucí do zdravotnictví vrátit lidskost, která z něho v posledních dvaceti letech zcela vyprchala – nemělo by se podporovat šíření nenávisti k jiným národům – člověku by se mělo dostat základní existenční jistoty, která je první podmínkou důstojnosti života atd., atd.

Ale tyto požadavky nevznášejí Dyk ani Geislerová, ani ti sinologové na UK, o kterých píše Karel Nečas, ba ani těch pět smrtelně vážných mladých mužů na fotografii MFD, sedící na pódiu mezi prasetem a hyenou a připravující 17. listopad…

Obávám se, že ti všichni asi nemají představu, o čem mluvíme. A obávám se také, že pro naše požadavky by měl zřejmě největší pochopení Miloš Jakeš a jeho garnitura… Avšak i z toho je patrné, jakým jdeme od Listopadu směrem.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………..………………

Přátelé, kolega Gába vyslovil jednu zásadní věc: Co může sametová elita národu věcně nabídnout? Píši-li národ, nemám na mysli politicko-divadelní ghetto nebo polistopadové zbohatlíky, ale sumu občanů ČR, jejíž většina se – doufejme! – neřídí abstraktní ideologií mimo realitu, ale tím, co Jan Masaryk i jeho otec nazývali „common sense“. Všechny hlavní nešvary, naše, evropské i světové fakticky pochází z toho, co se v obecném konsensu nazývá ‚neoliberalizmus‘, v podstatě diktatura finančních trhů, a zároveň snaha USA udržet vlastní dominanci ve světě za každou cenu. Jednotlivé aspekty toho všeho určitě není potřeba vyjmenovávat. Sahá od kvazi ústavně kodifikovaného a etatisticky zaštítěného neoliberálního ekonomicko-politického modelu EU až po „humanitární intervence“ NATO ve jménu lidských práv. Následky obojího nyní sklízíme v podobě politicky mrtvé, ekonomicky zglajchšaltované a sociálně zdevastované Evropy, tzv. boje s islamistickým terorizmem a migrační tsunami. TOTO je jejich „politické dítě“, TOTO jsou problémy vyžadující radikální korekturu. Zde by měla výzva k občanskému odporu smysl. ONI ale fakticky vyzývají ke konzervaci tohoto průseru. „Program“ těchto polistopadových kádrováků nemá kromě naprosto stupidních, primitivních antiruských stereotypů žádný pozitivní obsah. Neumím si představit, že by to většině stačilo k identifikaci s těmito „rebely“. Náměstí se dá samozřejmě zaplnit, to je ale otázka optiky a šikovné inscenace, a na tu mají barevní revolucionáři „talent“ i peníze, o tom není pochyb. Ale všechny scénáře politických převratů po rozpadu východního bloku probíhaly stejně a lidé již vědí, s čím a s kým mají tu čest. A za čí zájmy mrznou na náměstích a cinkají klíči nebo nechají zvonit budíky. A když nepomůže, tak může dojít i na zápalné láhve a kalašnikovy ze strany „pokojných demonstrantů“. Tento scénář nám snad nehrozí, a pokud ano, je to záležitost ústavních orgánů ČR.

Druhou otázkou je zahraniční politika, USA – RF, Trump – Putin. Zajímavé je přitom to, že „Evropa“ má poprvé po II. světové válce strach ze zmírnění napětí. Tak daleko jsme v evropské politické kultuře klesli. Nejprve se staneme nástrojem amerických provokací proti Rusku a prostorem vojenského nástupu USA na Východ, přičemž je jasné, že pokud dojde k válečné explozi, tak to schytáme pravě my. A když nový americký prezident řekne, že nechce vést vojenské intervence, které způsobují jen chaos a destrukci, a že se chce férově dohodnout s ruským protějškem, tak je ve vůdčích médiích označován za riziko pro světový mír. Aby nedošlo k omylu. Byl jsem od počátku skeptický vůči Obamovi, jsem skeptický i nyní. Trump je velká neznámá, musí se ukázat, co skutečně myslel vážně a co byla předvolební propaganda. A taky co mu dovolí „establišment“, pokud to myslí vážně. Připomínám varování odcházejícího prezidenta Eisenhowera před nárůstem politické moci zbrojně-průmyslového komplexu a následného osudu jeho nástupce Johna F. Kennedyho. A od té doby se moc těchto struktur mnohonásobně narostla. Takže uvidíme, mnohé napoví okruh prezidenta: poradci, ministři, zejména zahraničí.

Jinak na závěr slovo k našim křesťanům, v tomto případě katolíkům. Nestálo by za to navázat kontakt a komunikaci s těmi, kteří mají vážné a oprávněné obavy o ztrátu autenticity a instrumentalizaci ve výše uvedeném zájmu? Když jsem sledoval lidovce, jak manifestují na podporu „syrských rebelů“ vraždících alevity a křesťany, tak jsem si řekl, zda je větší úpadek křesťanského konzervatismu vůbec ještě možný.

Pozdrav všem, a bez budíku! My ho nepotřebujeme.

Petr

…………………………………………………………………………………………………………………………………………..………………

Tak jsem včera sledoval a viděl, jak se přes opěrný bod v podobě ČT filtroval, ostatně jako vždy, obraz dějů. Co se tedy odehrávalo 17. listopadu? Většinou nás ČT a rozhlas ČR Flus informoval o zapalování svíček. Svíčky se zapalovaly už od ranních hodin až do pozdně večerních na několika místech v Praze. Ve zbytku republiky už převážně na hřbitovech, kam chodí v tento dušičkový a předvánoční čas lidé vzpomínat.

Na pódiu na Václaváku pak odpoledne odstartovala moderátorka ČT a Jaroslav Hutka Koncert za svobodu. Šlo spíše o různě emotivní vykreslování odlišného a ošklivého světa, ke kterému nás vede jakýsi kulhající Thersites, odpudivý, nevkusný a sprostý. Vede nás do světa nesnesitelných dvou mocností, které je potřeba ukáznit. Jsou to nepřátelé a k válce je potřeba nevyhnutelnost nepřítele. A nepřítel musí být nesnesitelný, protože to nejsme my.

My, Ti elegantní, mírumilovní, vzdělaní, slušní, schopní však tu svoji demokracii ubráníme.

Večer, kdy většina lidí v republice se vrátila z výletů, hřbitovů, kšeftů, práce ještě z Wenzelplatzu zadrnčely budíky k obrození národa. Z výstupů autorizovaných vykladačů současného světa, umělců a pražských studentů mne nejvíce zaujaly dva. V ohnivém apelativním projevu herečky Báry Štěpánové zaznělo povzbuzení ke kritickému myšlení. Bylo pro mne překvapivé ke komu, že se to herečka tak hlasitě obrací. Vždyť právě většina z pódia na Václaváku má pro český celkem neveselý a starostmi uzavřený lid většinou jen pohrdání. Druhé bylo vystoupení Msgre. Halíka. Od tohoto vzdělance a katolického duchovního bych věru očekával jiná slova, než lze slýchat od glorifikovaného a vypelichaného českého undergroundu nebo v nenávisti naložených mediálních propagandistů.

Shrnutí 17. listopadu? Bylo to naštěstí jen nic! Nebylo to NIC, ale opravdu jen nic.

…………………………………………………………………………………………………………………………………………..………………

Souhlasím s předchozím hodnocením pana Nečase. Zvonění nezabralo, davy nepřišly. To se ale dalo čekat. A dá se čekat i reakce kavárny. Propagandy bude víc, bude jednoznačnější, ostřejší a sprostší. Ale oni skutečně už nemají co nabídnout ani slíbit, kromě dvou zcela zprofanovaných slov (svobody a demokracie). Pod tím si už vlastně nikdo – aspoň tady „na venkově“ v Šumperku – nic nepředstavuje.  

Mějte se všichni a držte se: Zdraví!

Zdeněk Gába

………………………………………………………………………………………………………………………………………………..…………..

Co všechno se dnes člověk díky informačnímu zahlcení (a to i od přátel či profesních kolegů), nedozví! Těsně před jubileem listopadového demokratického převratu prý zavolal jistý redaktor televiznímu interpretovi havloidské výzvy k neklidu, aby se zeptal, kdy to všechno vypukne: „Dejte mi s tím už pokoj, chci mít konečně klid!“ reagoval tribun velice nevrle. Zklamané: „To tedy dlouho nevydrželo!“ bylo jediné, na co se pan redaktor zmohl.

Jak popisuje 17. listopad Karel Nečas, tak k útoku nezatroubil po volebním debaklu dosud konsternovaný pražský místodržitel Schapiro, a nijak působivě se neprofiloval ani levandulový uchazeč o prezidentský úřad, ba ani propagátor jakéhosi „ekumenismu“ mezi islámem a křesťanstvím – panáček s vizáží samého knížete pekel.

Z generálky na zteč symbolu naší státnosti a národní suverenity se stal pouhý „happening“, při němž se před branami Pražského hradu mohli vybouřit čím dál méně vědoucí, o to více však navedení a manipulovaní studenti – svážení do Prahy (mj. též z Brna), dokonce i autobusy! Neuctivé a vulgární nápisy na jejich transparentech, vztahující se k symbolu naší státnosti, jasně dokazovaly, že demonstrující nemají potuchy, že stát jsme my všichni a že jimi vlastně urážejí i sebe!

Musím však dodat, že proti výsledku prezidentské volby se nedemonstruje pouze v takové „neupevněné a postkomunistické demokracii“, jakou jsme prý my, nýbrž i v tzv. „vyspělé“ demokracii, jakou jsou Spojené státy americké. Co se to vlastně děje, co se to skrývá za vzteklou zuřivostí liberálních intelektuálů, vzývajících až fanaticky kult dalšího (v posledních sto letech již druhého) světského náboženství – jakéhosi univerzálního, v globálním měřítku naordinovatelného, a tedy prý skutečně všeobecného humanismu? Tento „totalitní liberalismus“ (nic nevyjadřuje jeho podstatu lépe, než tento protimluv neboli contradictio in adjecto – rozpor sám o sobě), dnes „Západem“ výlučně uznávaný směr, popírá nejenom vnější přirozené hranice mezi lidskými společenstvími a kulturami, nýbrž i ty interní, které vždy chránily autonomii rodiny, organicky vzniklých a rostlých lidských komunit (včetně spolků) a samozřejmě i států. Musíme dle této doktríny milovat cizí více než vlastní, lidstvo více než národ. Vše, to, co je přirozené a dané „shora“ a co obsahuje slovní kořen „rod“ – ať je to rodina, národ či sám rod, je vystaveno stran těchto zlepšovatelů světa, nenávistným útokům a osočování. Za původně trockistickým konceptem tzv. politické korektnosti, se skrývá pseudo-liberální snaha zbavit (dle jejich terminologie „osvobodit”) člověka od jeho kultury, tradic i vlastních dějin. Politická korektnost neboli „politicky správné myšlení“, jež se stalo oficiální doktrínou na zastírání skutečných poměrů a vůbec pravdy, tedy faktickou doktrínou pokrytectví, nutí člověka, který se nechce stát terčem útoků na svoji osobu a mít existenční problémy, aby veřejně říkal něco jiného, než co si doopravdy myslí. K tomu přistupuje ideologická tabuizace rozdílů mezi „vyšším“ a „nižším“ či znemožňování jakéhokoliv nevítaného srovnávání. Takto reglementovaná společnost směřuje zákonitě k úpadku. A také americká skutečnost posledních let jasně ukazovala, že čím více se protlačují ve společnosti antidiskriminace a tzv. tolerance, tím více roste ve společnosti i nesnášenlivost. Jsou to nikoli Trump, Zeman nebo Putin, nýbrž ideologie schovaná za newspeakem politické korektnosti, co rozbíjí soudržnost západních společností. Výsledek amerických voleb se pak jeví pod tímto světlem, jako akt sebezáchovy – bez ohledu na to, jak pohlížíme na Trumpa jako takového. Můžeme být docela hrdi, že zdravý instinkt přivedl našeho „většinového“ člověka k obdobné volbě již před třemi lety, rovněž odhlédnuto od toho, jak hodnotíme samotného Zemana!

Ale od této deformující ideologie zpátky na zem ke konkrétním poznatkům klidně uplynulého “týdne neklidu”. Nelze vynechat ani až směšné působení “veřejnoprávní” České televize. Poměr protizemanovských a prozemanovských televizních záběrů činil asi tak deset ku jedné. A ještě ty druhé byly tendenčním výběrem obrazů okatým způsobem shazovány. A v “diskuzích” si jako obvykle poklepávali navzájem po ramenou jen lidé stejných názorů. Neúnavná byla ČT i v neustálém zdůrazňování, že na té “správné” straně stojí “mladší, vzdělaní a úspěšní”. Dle rejžkovské či hřebejkovské úrovně nepublikovatelných hesel na transparentech (již je schopen překonat jen fekální umělec, mazal David Černý), je střevní a anální vulgarita, již ČT ukazovala na záběrech Putnou vedeného povykování studentů před branami Pražského hradu, zřejmě známkou vysoké inteligence a kvalitního vzdělání. Možná i to je dáno podúrovňovým “niveau” našeho polistopadového školství.

………………………………………………………………………………………………………………………………………………….…………

Na závěr bych tedy ještě jednou shrnul, že pražský majdan se nekonal…  A jestliže si to vezmeme kolem a kolem, tak ono připravit převrat právě na 17. listopad, když se šíří různé pověsti a vtípky typu „Co se stane 17. listopadu? Herman nám představí svoji tetu“, je docela obtížné. A navíc, když se Zeman žádných veřejných akcí nezúčastnil. Ale jak někteří píšete, především vzal asi pučistům vítr z plachet výsledek amerických voleb. Teď se nedělají revoluce, teď se opatrně vyčkává, co se kolem Trumpa bude dít dál.  

A ještě k historce Ládi Plcha o ošívajícím se nevrlém Bartoškovi.… No asi je mu trapně. Během pár dnů se situace výrazně změnila a on se svou výzvou už nikoho nezajímá. Nevím, jestli mu může být útěchou, že stejně je na tom další mouřenín Dyk nebo Brady, který si povinně prožil patnáct minut slávy či loutkoherec Daaaaniel Heeerman.

Takže pane Gábo, Petříku, Láďo, Karle, moc Vám děkuji za vaše příspěvky!

Nemáte ještě něco důležitého na srdci?

……………………………………………………………….……………………………………………………………………………………………

No, mám za to, že bylo řečeno všechno podstatné, co nám leželo na srdci. Už jen to, že tato debata spontánně vznikla, ukazuje, že aktuální situace nás „vyzvala k neklidu“. Již to má svoji vysokou hodnotu. Míra manipulace a politického farizejství se stala nesnesitelnou, a navíc opět nastupuje do popředí procedurální otázka v rámci ústavních mechanizmů. Tedy: Co to je právní a demokratický stát? Má ještě reálnou hodnotu, nebo žijeme v jeho slupce?

Faktem je, že v jeho rámci probíhá stejný tunelovací proces jako na poli mezinárodním ohledně mezinárodního práva. Jeho závaznost je zpochybňována jakousi diktaturou pseudomorálky, údajně nad ním stojící. Jenže kdo tuto morálku legitimuje? Její hlasatel, který sám sebe stylizuje do role exkluzivního reprezentanta „občanů“ nebo „mezinárodního společenství“. Tedy: „Bůh“, žalobce, soudce a exekutor v jedné osobě. V praxi to vypadá tak, že „pražská kavárna“ se rovná občané ČR, NATO je totožné s OSN minus Rusko, Čína a několik darebáckých států, jejichž výčet se podle aktuálních geostrategických zájmů USA, NATO a EU může přes noc změnit. A zde se dotýkáme zásadní otázky, které se všichni vyhýbají, poněvadž zabývat se jí, a sice empiricky, nikoliv ideologicky, znamená porušení polistopadového tabu a totální rozchod s narativní verzí evropské historie a imperativem politické korektnosti. Co vlastně znamenal, respektive, co světu přinesl konec tzv. studené války? Měl naději na následný mír, občanskou participaci a sociální spravedlnost, samozřejmě nikoliv coby zlatý věk, ale jako civilizační proces ve světě osvobozeném od hegemonie dvou vojensko-politických bloků? Nebo byly mocenské struktury vítězů nastaveny na brutální expanzi jednoho jediného ekonomicko-politického modelu, nikoliv na partnerství a pluralitu? Ale to bylo na novou debatu.

Srdečně všem a díky za inspiraci!

Petr

……………………………………………………………………….……..……………………………………………………………………………