Nesázejme na emoce, nebuďme figurkami v cizí hře

Marek Řezanka

3. 11. 2016
Pod mou Baladou o (ne)možném kandidátovi na Nové republice se mj. objevila tato reakce:
„Vážený pane Řezanko, racionálně uvažující pracující a běžný občan nesází na Horáčka ani na Zemana. Přál bych si mít prezidenta Práce. Horáček, Zeman ani někdo takový podobný politik či aktivista tím rozhodně není. Novinář Jan Moláček to svém článku (Omyl. Zeman není lidový prezident ani zastánce občanů proti povýšenectví elit) na serveru Aktuálně cz vyjádřil přesně zde. Velká škoda, že zemřel váš přítel a kolega, filozof Milan Valach. Psával jste kdysi zajímavější články. Jenom kritizovat protizemanovskou kulturní frontu a pravicové mainstreamové politiky nestačí. Nabízet jim alternativu v podobě senilního a pomstychtivého staříka Miloše Zemana je směšný.“

Ačkoli je tato reakce anonymní, rád bych na ni reagoval.

Autor píše, že bych chtěl mít na Hradě „prezidenta Práce“. Já bych si zase přál světový mír – a nemyslím to nijak jako klišé – ale jako modlitbu, kterou denně vypouštím do éteru při pohledu na mezinárodně politické dění.

Kromě toho, že něco chceme, bychom však měli být schopni racionálně zvážit, co máme k dispozici. Kdo je tedy tou potenciální protiváhou k prezidentu Zemanovi? Já zde vidím jenom jednu frontu: Pány Horáčka, Hermana, Halíka, Kocába, Putnu, Štětinu, Švejnara, Pánka, P. Koláře, P. Pavla a jim podobné. V podstatě co jméno, to jeden postoj: Silně protiruský a neméně silně a nekriticky proamerický. Jeden jako druhý se hlásí k odkazu V. Havla, tedy i k dopisu osmi, což je dokument, který schvaluje dnes již jasně pojmenovaný válečný zločin proti Iráku, který už má na svědomí několik rozvrácených zemí. Jeden jako druhý (rozhodně např. pan Pánek) jsou schopni podpořit bezletovou zónu nad Sýrií – což by bylo rozpoutání pekla na zemi.

Ani jednoho z těchto kandidátů nevnímám jako sociálně citlivého – takže kandidát na „prezidenta Práce“ se nekoná. Jediné, čeho bychom dosáhli, že by zahraničně politická koncepce, která podle mě rozumně usiluje o stejný přístup ke všem stávajícím mocnostem, protože nejsou hodné a zle velmoci, ale jednoduše pouze velmoci, opět otočila kormidlem k jednostrannému podlézání USA. To je něco, co si osobně nepřeji.

Je mi vytýkáno, že prezentuji M. Zemana jako alternativu. To trochu upřesním. M. Zeman nenabádá ke změně stávajícího systému – a po této straně alternativu nepředstavuje. Něco jiného je ovšem, podíváme-li se na jeho pohled na vztah k Rusku či Číně, na vojenské intervence, na ukrajinskou občanskou válku, na konflikt v Sýrii, na (podle mě zcela oprávněnou) kritiku médií atp. To jsou všechno body, v nichž se proti němu naše pseudoelity (umělecká, akademická a mediální fronta) šikují a rok co rok usilují o jeho svržení. Kdyby nebylo rozdílu mezi ním a M. Horáčkem, neangažoval by se velvyslanec USA a nesnažil by se mu říkat, že má dělat věci jinak (což byla ostatně od velvyslance USA nehorázná drzost a podobné jednání ho mělo v jeho funkci plně diskvalifikovat). Jak to, že se tehdy neplnilo Staroměstské náměstí „traktoristy“ s panem Horáčkem, aby bylo jasné, že si naši demokracii brát nedáme?

Tím se dostávám k Moláčkovu článku, který je dle mého vystavěn na premisách, které nejsou podloženy reálnými fakty, a proto neobstojí.

Pan Moláček v podstatě tvrdí, že:

1) Žádný konflikt mezi elitami a občany neprobíhá
2) Média v podstatě plní svou funkci dobře
3) Prezident nenazývá věci pravými jmény

Celý Moláčkův článek je k dispozici na následujícím odkazu: zde

Elity hájí bezmocné?

Pan Moláček například říká: „Je zde prý boj „elit“ hájících své privilegované postavení proti „obyčejným lidem“, za něž se – jako jediný – staví právě prezident. Nic nemůže být vzdálenějšího pravdě. Předně – žádný takový boj neprobíhá.

Nepřátelství, nenávist, nebo dokonce boj elit proti občanům ve skutečnosti existuje pouze v řečech těch, kdo potřebují, aby se rozhořely.“

Jak ale potom chce interpretovat střet elit a prezidenta republiky v pohledu na dění na Ukrajině (kde by někteří nejraději sestavovali seznamy „kremelských agentů“)? Jak si poradí se Zemanovým odlišným postojem k přijímání povinných kvót? Nebo snad zapomněl na jeho odlišné stanovisko k procesu inkluze – a co to vyvolalo za bouři mezi „volenými morálním autoritami“?

Je zde zkrátka celá řada témat, kde prezident Zeman hájí jiný názor, než který prezentují rádoby elity. Jsou tu – a jsou jasně sešikované – jedná se o již zmíněné fronty umělecké, akademické a mediální.

Pan Moláček však toto nereflektuje a píše: „Je smutnou ironií, že jejich zájmy (občanů) naopak často brání právě ty „elity“, proti kterým se populistům podařilo nasměrovat tekutý hněv části společnosti. „Lžimédia“ odhalují byznysové pavučiny kolem továren na exekuce, neetické praktiky šmejdů všeho druhu, obchodování s lidskou chudobou v ubytovnách apod. „Neziskovky“ poskytují bezbranným obětem právní i materiální pomoc a snaží se prosadit zákony, které by dluhovým pastem zpřelámaly dobře namazané pružiny.“

Ty uvozovky u lžimédií myslí pan Moláček vážně? Nečetl snad knihu Wolfganga Bittnera: Dobytí Evropy Amerikou? Pokud ne, vřele mu tuto knihu doporučuji. Je to velice přehledné zhodnocení totálního selhání německých médií v otázce ukrajinské občanské války. Roli našich médií pak vnímám ještě o něco kritičtěji. A to nejen v otázce Ukrajiny – ale i Sýrie, Iráku, voleb v USA, dění v latinskoamerických zemích ad. témat.

Co se týče neziskových organizací, měli bychom se vždy ptát, kdo kterou z nich financuje. Jakmile zahlédneme v pozadí jméno např. finančníka Sorose, měli bychom zpozornět. To totiž na projev humanity opravdu nevypadá.

Hlavně pravými jmény
„Prezident – ač sám vzdělaný a inteligentní – rezignoval na nejdůležitější povinnost intelektuála: nazývat věci pravými jmény, ať už se to poslouchá příjemně, nebo ne“, vede dál tu svou pan Moláček.

Kdy prezident Zeman nepojmenoval věci pravými jmény? Napadlo snad Rusko Ukrajinu? Přinesla snad intervence v Libyi zemi demokracii? Je B. Asad v Sýrii skutečně tou největší hrozbou? Vedou snad protiruské sankce ke zlepšení situace řadových Ukrajinců? Máme se skutečně izolovat od Číny a Ruska, a slepě se přimknout k USA jako „hodné“ velmoci?

Na tyto a podobné otázky Moláčkův text jednoduše odpovědi nedává. Podobně jako na to, proč naše společnost již dávno nezhnědla – a jak je možné, že pánové Bartoš či Vandas u voleb propadají. Neboť tekutý hněv ve společnosti vlivem lživé mediální kampaně a jediné správné pravdy propagované právě pseudoelitami by už výše jmenované dávno musel vynést mnohem výše, než jsou nyní.

Povzdechem: „Miloš Zeman je už prezidentem dostatečně dlouho, abychom viděli, čí zájmy ve skutečnosti hájí. Sociálně slabí to v žádném případě nejsou“, pan Moláček své zamyšlení končí. Toto prohlášení opět považuji za sporné. Jak již jsem předeslal, Miloš Zeman uvažuje v dikci kapitalistického systému – a to proto, že v něm žijeme. V rámci tohoto systému pak usiluje o zajištění pracovních míst – a pokud čínské investice a vstup čínského kapitálu do různých podniků tato místa vytvoří, lze takový krok chápat jako snahu pomoci sociálně potřebným.

To není rezignace na vyšší cíle v oblasti sociální politiky – ale snaha nenechat utonout ty, kdo už polykají pod hladinou andělíčky – metaforicky řečeno.

Valachův duch stále žije…

Valachovo Hnutí za Přímou Demokracii připravuje v těchto dnech prohlášení, v němž bude varovat před pučem namířeným proti demokraticky zvolené hlavě státu. Tím tedy reaguji na poznámku anonymního čtenáře, že lituje odchodu Milana Valacha. To já také – též mi velmi chybí. Ale jsem rád, že jeho jméno zapomenuto není a že téma přímé demokracie jako systémové alternativy bude i přes různá zneužití stále ve hře.

V čem si cením Zemana
Závěrem dodám, proč podporuji prezidenta Zemana, ač s ním v řadě témat mohu polemizovat. Vážím si jeho odvahy nehrbit se před politikou USA. Souzním s jeho podporou zahraniční politiky vlády, která se orientuje na všechny velmoci, nejen USA. Jsem mu vděčný, že v době řinčení zbraní nabádá k dialogu a nepodporuje válečné jestřáby. Je snad na domácí politické scéně jediný, kdo dokáže účinně čelit manipulativní mediální masáži. V tomto výčtu bych mohl pokračovat, ale myslím, že tyto body bohatě stačí.

Je to boj…

Současně tyto body stačí, aby se proti němu šikovaly pseudoelity, které ho nepokrytě zkoušejí sesadit. Zcela nedemokraticky. Rád bych proto varoval před možnými střety 17. listopadu, kdy hned dva tábory mohou mít důvod pro své krátkodobé cíle ohrozit většinu z nás. Jednak jsou to kruhy kolem pánů Horáčka, Halíka a jim podobných, které by se rády dostaly k moci – a vědí, že demokratickou cestou to nepůjde, protože za sebou nemají lidi. Za druhé pak zde mohou hrát roli ambice lidí typu A. B. Bartoše, který musí být zklamán, že z odporu proti lidem jako Kalousek, Schwarzenberg, Štětina, Halík či Horáček již dávno nevytěžil více.

Nedopusťme, abychom byli něčími figurkami na šachovnici ve hře, která není naší hrou. Nenechme se rozdělovat těmi, kdo nás touží ovládat.

Ne Zeman, levice selhala – ona totiž není.
Na tomto místě potom chci poděkovat M. Zemanovi za politiku, která nevehnala deprivované a frustrované do náruče extremistů, ale dala jim pocítit, že za nimi někdo stojí, naslouchá jim a komunikuje s nimi. Chci mu poděkovat již proto, že zastoupil neexistující levici, která naopak na své hodnoty zcela rezignovala a tváří se, že vše už je dávno vybojováno.

Jenom ne nálepky, prosím…

Na úplný závěr mám potom pro anonymního pisatele jednu prosbu: Pokud někoho kritizujete, potom věcně prosím. Že je Miloš Zeman údajně „směšný pomstychtivý stařík“ je toliko nálepka, kterou je třeba doložit, jinak je to urážka na cti.

Nebuďme rozděleni, chtějme dialog

Nenechávejme se unášet emocemi – ty mnohdy nejsou dobrým rádcem. Spíše se zamýšlejme nad odlišnými argumenty a věcně s nimi polemizujme. Dokážeme-li to, třeba vzkřísíme dialog, který je zde bohužel trestuhodně zadupán – a jen pro pana Moláčka, ti, kdo dupali, jsou média, akademici a celá řada studentů a umělců. Doufejme, že bude trvat méně než sto let, než na zadupaném dialogu zase vyraší nová tráva komunikace, bez níž si demokracii představit neumím.