Zbyněk Fiala
14. 11. 2016 Vaše věc
Česká republika zaslepeně zvyšuje výdaje, které snižují životní úroveň domácností ve srovnání se sousedy. Zbraně nejsou to nejdražší, ale debata o výdajích na obranu nabízí příležitost k úvahám o tom, kde je opravdu ohrožována naše svoboda a nezávislost.
Dvě procenta HDP, které předseda vlády Bohuslav Sobotka slibuje na obranu, to jsou obrovské peníze. Veškeré příjmy státního rozpočtu ve výši 1,1 bilionu korun představují 23 procent HDP. Hauzírovat se dvěma procenty znamená odříznout skoro desetinu všech státních zdrojů. Připomíná to desátek z časů nevolnictví. Ale řekněme, že to je cena svobody. Otázka zní, čí svobody.
Česká expediční armáda nemá nejmenší šanci ubránit republiku. Specializovala se na to, jak se namočit do cizích operací v jiných zemích a nabízet se jako cíl. Doma však nedokáže ani ohlídat vlastní muniční sklady a je připravena leda tak šlapat chodník ve společných hlídkách s policií. Předplácíme si tedy, že nás bude zachraňovat někdo jiný. Případně, že nás v předstihu někdo obsadí v rámci bratrské pomoci.
Naštěstí žádná válka není a ani nehrozí. To není nic proti obraně, lze ji zapojit i v době míru. Dovedu si představit zbrojní výdaje jako formu fiskálního impulzu pro rozvoj ekonomiky. Prostě se vyrábí něco, co nepotřebujeme, ale zaměstná to lidi. Je to tradiční politika, jak připomíná Hladová zeď z časů Karla IV. (i když šťouraví historici tvrdí, že i ta nakonec měla nějakou reálnou obrannou funkci). Pokud však zbraně, které nepotřebujeme, nakupujeme draho ze zahraničí, je to fiskální pomoc někomu jinému.
Mluvme konkrétněji. Dvě procenta HDP, to je řádově sto miliard korun. Lze to srovnat třeba s průměrným ročním přídělem z evropských fondů. I při nadsazených českých cenách by se za ni dalo postavit 100 kilometrů dálnic.
Ovšem na zbraně se peníze vyhazují snáz než na dopravní infrastrukturu. Státní fond dopravní infrastruktury by měl příští rok dostat 52 miliard korun ze státního rozpočtu, a dá-li Bůh, ještě 30 miliard korun z evropských zdrojů, ale tady nestačí jen chtít, ale také umět čerpat na něco, co dává smysl. Letos se proto aspoň opravovaly okresky, což je záslužné. Oceňuji i cyklostezky, ve kterých se investuje do čistého vzduchu, lepší kondice občanů a možná i našeho lepšího duševního zdraví po pravidelném kontaktu s přírodou. To jsou tedy peníze na něco.
Peníze na dovezené zbraně jsou peníze na nic. Nebudou však jediné. Uvažovaných sto miliard korun děsí, ale nebyl by to největší český výdaj. Už dnes odchází ze země na dividendy a další prvotní důchody nerezidentů přes 300 miliard korun. Tady taky neplatíme moc rozumně. Česká republika je pro zahraniční investory výnosná jako nějaká rozvojová země, kterou lze odírat podle libosti.
Necky tečou i v dalších škvírách. Podle odhadů daňových expertů, desítky miliard korun mohou odčerpat daňové úniky a obcházení daňové povinnosti (spíš je to víc). Započíst musíme i devalvaci koruny, která navyšuje množství české práce odevzdávané do zahraničí zadarmo.
Dělají to všechny státy, nebo jen my jsme takoví příkladní idioti? Poměřit to můžeme vývojem příjmů českých domácností ve srovnání s německými nebo rakouskými sousedy. Odpověď lze vyčíst z toho, že se jim vzdalujeme, místo abychom se přibližovali.
Vládě se nedá vytknout, že by o tom nevěděla. Na pořad jednání se konečně dostal rozbor extrémního odlivu zdrojů z České repoubliky. Analytický útvar Aleše Chmelaře se pokoušel nabídnout různé scénáře, jak současný „vyčerpaný hospodářský model“, postavený na přímých zahraničních investicích, vystřídat něčím udržitelnějším.
Avšak nejde jen o model, jde i o způsob jeho uplatňování. A ten nejčastěji symbolizuje případ solárních baronů, kdy se české veřejné výdaje drancují metodami skořápkářů. Myslíte si, že za své peníze něco dostanete, ale budete jen platit.
Možná, že čeští poslanci jsou tak hloupí, nebo naopak ti manipulátoři, kteří nás mají odrbat, jsou tak rafinovaní, ale podle podkladů, které má vláda na stole, jsou investice do Česka jasně nejvýnosnější ze všech středo a východoevropských zemí. Vlastně i ze všech zemí vyspělých, kam už jsme se začali počítat (přesněji, lepíme se na záda zvláštních případů Lucemburska a Irska). Zahraniční vlastníci stojí v ČR za 31 procentem přírůstku hrubé přidané hodnoty v letech 1995 až 2012, ale zisku jim patří 60 procent. Peníze od nás odtékají obrovským proudem. Podle bilance výnosů ročně odevzdáváme 7,5 procenta HDP, zatímco sousední Rakousko je zhruba na svém a Německo naopak 2,2 procenta vydělá.
Jestliže tedy máme za těchto okolností zvyšovat výdaje na obranu, je namístě otázka – co bude tato obrana bránit?
Neměli bychom nejprve bránit něco, co je v našich rukou, a to je spravedlivé ocenění české práce? Vláda samozřejmě nemůže diktovat mzdy (vyjma té minimální), ale může se zasadit o zvýšení nepřímé spotřeby prostřednictvím veřejných služeb. Na to samozřejmě potřebuje zdroje, a ty jsou. Jsou nejen v daňových únicích, kde možná nejsou tak velké, ale tam jde i o problém morálky, o potlačení představy, že daně platí jenom hlupáci. Jsou však také v nespravedlivě nastavené daňové soustavě. Extrémní výhodnost ČR znamená nad slunce jasněji, že daňové sazby pro ty, kdo na tom nejvíc vydělávají, mohou být vyšší.
Čísla o obrovských ziscích jsou přitom jen jednou tváří naší ekonomiky. Ta má bohužel i druhou tvář, a sice domácí složku, bez zahraničních vlastníků, a ta posledních deset nebo dvanáct let stagnuje nebo klesá. Připomínáme si to každý měsíc třeba ve statistikách průmyslové výroby. V září tak tržby z přímého vývozu – hlavně zahraničních firem – vzrostly o 4 procenta, ale domácí tržby klesly o 2,5 procenta. Také nové zakázky ze zahraničí vzrostly o 5,2 procenta, ale tuzemské nové zakázky klesly o 3,1 procenta.
Příčin může být víc, ale tou hlavní je, že je to prostě špatně nastaveno. Stát slouží domácím subjektům hůř než zahraničním. Možná, že nechce pomáhat, možná to neumí. Kdyby příliš ochabl příliv zahraničních zdrojů, bylo by to příliš vidět. Jenže on ochabne, zahraniční investice prakticky ustaly a evropské fondy skončí, měly to být peníze na vyrovnání úrovně, žádná renta.
Ochrana české svobody je důležitá, přímo svatá, ale moc jí nepomůžeme, když budeme někde v Asii střílet po lidech. Měli bychom tu svobodu a nezávislost pojmout komplexněji. Jenom pak mohou mít i výdaje na armádu nějakou veřejnou podporu. Za současné situace jde spíše o projev bezmocné podřízenosti, která je opakem svobody.
Na začátku roku zpracovali analytici ČNB zajímavou studii o životním cyklu zahraničních investic. Trvá zhruba 16 let – nebo v našich podmínkách spíš 15. Když přijde, nevydělává, to je jasné. Křivky ukazují, jak takový podnik první výdělky ještě reinvestuje, takže pár let zůstává pod čarou. Ale pak se to rozjede a vstupujeme do fáze dojná kráva, kdy maximum zisků odtéká ze země a reinvestice se scvrkávají k několika procentům na to nejnutnější. V této fázi jsme zřejmě dnes, neboť peak přílivu byl roku 2002 a reinvestice se plouhají na nějakých pěti procentech. Svoboda je na obzoru. Dostáváme se z toho, tak jako se jednou vyplatíme solárním baronům nebo katolickým prelátům.
Ale dokážeme se z této ohlávky vyzout trvale a stavět více na domácí produkci? A dokážeme i ve zbrojních výdajích více myslet na obranu naší vlasti a méně na žoldnéřské exhibice? V dnešní době superzbraní není těžké nějakou zemi přepadnout a poničit, ale potíže nastanou, když se má dobyté území obsadit a držet. Vznikne asymetrická situace, kdy je důležitější branná zdatnost a vybavenost obyvatelstva než hromady drahého železa, které lze vyřadit jediným úderem.
Jak v ekonomice, tak v bezpečnostní a zahraniční politice potřebujeme víc sebevědomí a skutečné vůle ke svobodě. Svoboda se nedá koupit za pár procent HDP.
