Martin Kunštek
10. 11. 2016
Wrestling je svérázná forma divadla. Dva herci v ringu předvádí imitaci zápasu. Výsledek je předem domluvený. Choreografii (průběh „boje“) mají oba „zápasníci“ pečlivě nacvičenou a sehranou.. Z této původně pouťové atrakce se v USA stal mnohamiliardový business. Miliony lidí po celém světě tento „sport“ rádi sledují v hledišti nebo prostřednictví televizních přenosů. Podobně jako čas od času politiku, která wrestling v poslední době hodně připomíná. Ve sněmovním „ringu“ verbální „bitka“, po které jsou aktéři společně na pivo. Výsledek je zasvěceným „loutkovodičům klíčových politiků“ znám předem.
Jestli byl souboj Clintonové s Trumpem o funkci 45. prezidenta USA wrestlingem, nelze v tuto chvíli říci. Takový závěr možná budeme umět udělat za 4 roky. Něco
možná z Trumpovy práce poznáme dříve. Již během výkonu jeho mandátu. Nebo se to dozvědí (možná jen částečně) až naši potomci s odstupem 50-ti let. Pokud Trup nedopadne jako 35. prezident USA John F. Kennedy, kterého v listopadu 1963 zastřelili v Dallasu. Dnes už se nejen mezi odborníky historiky má za to, že by zavražděn, protože začal tisknout americké dolary vydávané federální vládou se souhlasem Kongresu. Nikoliv FEDem, který je v rukou soukromých bank. A který existuje a funguje v rozporu s Ústavou USA. Ústavní dodatek, kterým byl zřízen, totiž nikdy nebyl řádně schválen. Schválila jej sice potřebná 3/5 většina obou komor Kongresu USA, jeho ratifikace kongresy jednotlivých států Unie, kterou předepisuje Ústava USA, se však v polovině „zasekla“. Několik státních kongresů dodatek zamítlo. Přesto FED vznikl a vydává peníze – Dolar. Kennedy začal se souhlasem Kongresu USA vydávat dolary, které se od těch tištěných FEDem lišily pouze větou „Vydalo federální ministerstvo financí na základě souhlasu Kongresu USA“ namísto „Vydala Federální rezervní banka“. Několik desítek tisíc kusů těchto bankovek je dodnes v oběhu. Většina je však v soukromých sbírkách jako ceněná rarita. Nicméně dodnes jimi lze v obchodě zaplatit.
Kennedy se chystal FED ovládaný soukromými bankami zlikvidovat. A znovu nastolit ústavní situaci. Nakonec to dopadlo tak, že v Dallasu odstřelovači zlikvidovali jeho. A později jeho bratra, když kandidoval na prezidenta USA. Ještě později ohlásil zájem kandidovat na prezidenta jeho synovec – senátor Edward Kennedy – a za záhadných okolností zahynul při havárii svého letadla. FED existuje dál. A tiskne americký dolar. Jako o závod. A peníze mizí v černých dírách bank a burz. Obyčejní Američané chudnou. A americké veřejná infrastruktura je v zoufalém stavu. Často na úrovni Afriky. Obojí Trump ve volební kampani napadal. Uvidíme, co s tím bude jako prezident dělat. A co mu bude dovoleno. Myslím, že posuzovat bychom jej měli až na základě jeho práce. Ne řečí v předvolební kampani. Nebo řečí, které o něm vedou jiní, aniž slyšeli co říká, že chce dělat.
Přes 22 let se zabývám politikou. Tou českou. V naší Sněmovně jsem viděl mnoho zběsilých „wrestlingových“ slovních soubojů. O blbosti – typu zákona o zákazu kouření v hospodách. Nebo i o desítky miliard. Jako byl zákon o církevních restitucích. Tehdejší opoziční poslanci spektakulárně nocovali ve Sněmovně ve spacácích proto, aby mohli imitovat parlamentní obstrukci formou dlouhého řečnění. Všichni poslanci – tehdejší vládní i tehdejší opoziční přitom dobře věděli, že jde pouze o divadlo. Již několik měsíců před tím totiž tehdejší šéf největší opoziční strany Bohuslav Sobotka (ČSSD) vydal svým poslancům rozkaz, že zákon musí projít, ale ne potichu. Musí kolem toho být hodně humbuku. Neumím dokázat, jestli tak učinil na základě vlastního přesvědčení – jde o praktikujícího katolíka. Nebo jestli to byl „obchod“, který učinil s kardinálem Dukou. Nebo jestli za něj rozhodli ( a věc zobchodovali) jeho loutkovodiči. A on jen poslušně plnil rozkazy. Jak je zvyklý celý život. Faktem ovšem je, že zákon prošel a platí. Církvím platíme ze státního rozpočtu miliardy my všichni z našich daní. A církev katolická dostává majetky za desítky miliard. Faktem také je, že by se to nestalo, kdyby poslanci za ČSSD prováděli skutečnou obstrukci. Kdyby zákon blokovali „řečněním“ od počátku jeho projednávání – a ne až na konci, tak se jej Nečasově vládě nikdy nepodařilo schválit. Ani kdyby nepadla a volby byly v řádném termínu.
Viděl jsem i parlamentní bitvy, které nebyly simulované. Jako když bývalý ministr zdravotnictví David Rath (tehdy ČSSD) prosazoval zákon o neziskových nemocnicích. Nebo pozměňovací návrh, podle něhož by všechny zdravotní pojišťovny musely mít peníze vybrané na veřejném zdravotním pojištění ne účtech v ČNB. Nikoli v soukromých komerčních bankách, které jsou ve skutečnosti pobočkami zahraničních bank. V těchto bitvách šlo o majetky za stovky miliard korun (v případě nemocnic). A obraty kolem 200 miliard korun. Každoročně. Bitva o nemocnice se těšila velké mediální pozornosti. O bitvě o účty s 200 miliardami dodnes ví jen velmi malý okruh zasvěcených. A jak to dopadlo? Zákon o neziskových nemocnících Parlamentem prošel a byl vyhlášen ve Sbírce zákonů. I přes zuřivý odpor tehdy opoziční ODS. Která tehdy ovládala kraje, které zase ovládaly většinu nemocnic. I přes veto tehdejšího prezidenta Václava Klause. K přeměně nemocnic na neziskové organizace nikdy nedošlo. Na návrh skupiny senátorů Ústavní soud zrušil transformační paragraf – podle něhož se nemocnice ve vlastnictví státu, krajů a obcí měly stát ze zákona neziskovými organizacemi. Zbytek zákona Ústavní soud sice ponechal v platnosti, Rathova ČSSD však nevyhrála volby a odešla do opozice. Rathův nástupce ve funkci ministra zdravotnictví Tomáš Julínek (ODS) provedení zákona sabotoval. I za cenu porušování zákona. Nevydal příslušné zřizovací listiny (transformační dokument) pro státem vlastněné nemocnice. A i když mu to zákon přikazoval, tak neřídil rejstřík nemocnic.
O dva roky později se Rath stal hejtmanem Středočeského kraje. Chtěl středočeské nemocnice přeměnit na neziskové organizace. Ovšem narazil na to, že transformaci nelze právně dokončit, protože Julínek ji úspěšně sabotoval neexistencí rejstříku, kam měli být nemocnice zapsány. A bez zápisu do rejstříku nemohly právně „vzniknout“. Rath ministerstvo „otravoval“ správními žalobami A soud dokonce ministerstvu nařídil rozsudkem rejstřík zprovoznit a středočeské nemocnice zapsat. Jenže Julínek – aby nemusel splnit nařízení soudu – nechal tehdejší sněmovní většinou zákon zrušit. Za porušování zákona se mu nestalo nic. Tedy v trestně právní rovině. V senátních volbách neobhájil mandát. A po čase přestal být ministrem. Nicméně nemocnice jako obchodní společnosti existují dodnes. A o mnoha zlodějinách, které se v nich odehrávají, psal Nejvyšší kontrolní úřad několik kontrolních zpráv. Ale špinavé kšefty pokračují. Jako v tom přísloví: „psi štěkají, ale karavana táhne dál“.
O existenci „loutkovodičů“, kteří z pozadí řídí kroky politiků, jsem se na vlastní oči poprvé přesvědčil právě při jednání o Rathově pozměňovacím návrhu, podle něhož měly všechny peníze z veřejného zdravotního pojištění přejít z účtů v soukromých komerčních bankách na účty v ČNB. Nejenže tehdejší členové Bankovní rady ČNB „přes noc“ změnili názor. Napřed při technických konzultacích s Rathem tvrdili, že to není problém a ČNB to zvládne. Když zvládá obsloužit celý státní rozpočet a účty všech ministerstev, tak několik pojišťoven navíc není problém. Po předložení návrhu ve Sněmovně však začali tvrdit pravý opak. Že by to přineslo technické problémy a museli by přijmout nové zaměstnance atd. Viděl jsem, kolik „rukou“ umějí mít „loutkovodiči“ a kým vším umí „mávat jako kašpárkem na niti“. Protestovat najednou začali cestou poslanců i vlastními silami zástupci zaměstnavatelských svazů (Svaz průmyslu a dopravy), ale kupodivu i někteří odboráři. Zvláště mě to udivilo u zástupců zdravotnických odborů, ve prospěch jejichž členů měly být úspory použity. Přenesením účtů do ČNB mělo být ve veřejném zdravotním pojištění uspořeno více než 300 milionů korun ročně, které měl být dány do plateb nemocnicím. A touto cestou na platy lékařů a sester.
Neprotestovali všichni odboráři. Třeba Odborový svaz železničářů proti nebyl. Legendární rebel Jaromír Dušek, který v roce 1997 vedl úspěšnou stávku železničářů, dokonce návrh podpořil. Protože byl vždycky proti všem zlodějinám. Protestovali však ti, kteří tehdy za peníze seděli ve správních a dozorčích radách zdravotních pojišťoven. A jejich delegaci vedl pozdější předseda Senátu Milan Štěch. Dech mi vyrazil požadavkem na to aby bylo upuštěno nejen od požadavku na převedení peněz do ČNB, ale zejména od pozměňovacího návrhu, kterým se měly zrušit stropy na odvody zdravotního a sociálního pojištění. Tento pozměňovací návrh, který měl více zdanit vysoké platy manažerů měl na účet zdravotního pojištění přinést více než 2 miliardy ročně. A proti němu se postavil tehdejší předseda odborové centrály a tehdy místopředseda Senátu za ČSSD. Ale protože to nestačilo a Rath od nich odmítal ustoupit, tak „někdo“ v pozadí promluvil s tehdejším premiérem Jiřím Paroubkem. Jehož jediného jako svého šéfa ministr Rath poslouchal. A Paroubek nařídil stáhnout ten pozměňovací návrh o převodu peněz do ČNB. S tím, že se to prosadí potom. Po volbách. To potom pak už nikdy nebylo.
Potom Rath jako opoziční poslanec navrhoval převést do ČNB účty všech státních organizací. A ještě než bylo o jeho návrhu hlasováno, tak byl zatčen policií pro podezření z úplatkářství. Police mu zabavila na místě při zatčení krabici od vína v níž bylo 7 milionů korun. Na nichž však nebyly Rathovy otisky. Poslanec Rath byl potom 18 měsíců v rozporu s Ústavou uvězněn ve vazební věznici. A na svobodu se dostal až po zásahu Ústavního soudu. Během doby, kdy byl držen ve věznici a bylo mu v rozporu s Ústavou znemožňováno vykonávat mandát poslance, byl schválen zákon o církevních restitucích. Ve 3. čtení to bylo schváleno o jeden jediný hlas. Kdyby Rath nebyl ve vazbě, tak zákon schválen nebyl. Později byl Rath za činy, z nichž byl obviněn, nepravomocně odsouzen. Před několik týdny však odvolací soud rozsudek zrušil. Restituční zákon však platí dál.
Práci loutkovodičů jsem pak viděl ještě několikrát. Třeba když se projednával loterijní zákon. Část poslanců chtěla dát peníze z výnosu odvodu z loterií hasičům. Při projednávání na půdě poslaneckého klubu Sobotka návrh napřed podpořil. Druhý den ráno byl na rozpočtovém výboru příslušný pozměňovací návrh v legislativní podobě odhlasován. A večer jeden bývalý ministr Špidlovy vlády (bývalý Sobotkův vládní kolega) telefonoval předsedovi ČSSD Sobotkovi, že schválený text nevyhovuje zájmům PPF. Další den ráno Sobotka nařídil pozměňovací návrh zamítnout. Což se stalo.
„Wrestlingové“ i „ostré“ souboje se pak odehrávaly nejen v české Sněmovně dál. A dějí se stále. Jako „wrestlingový“ příklad lze uvést situaci když Sobotka před volbami sliboval zrušení církevních restitucí, aby pak po volbách sestavil vládu s KDU-ČSL. A žádné rušení se nekoná. Poslanecký návrh je vládou úspěšně blokován. Ostrý souboj svedl třeba poslanec Stanislav Huml (ČSSD) o kšefty s „botičkářskými a odtáhářskými“ firmami napojenými na městské strážníky a vedení některých radnic. V současné době se o poplatky OSA boduje wretlingovým způsobem (nefunkční a protiústavní návrh poslance Petra Gazdíka – podle něhož by ÚOHS měl postup OSA zkoumat) stejně jako naostro (návrh poslance Františka Adámka, podle něhož by větší zvýšení než o inflaci zákon nepovoloval.) A tak bych mohl pokračovat ve výčtu dál. A bylo by to na hodně tlustou knihu. Možná i několik tlustých knih. Kdybych si dostatečně namáhal paměť.
Za 22 let jsem viděl z blízka spoustu politických bojů „naostro“ i těch „divadelních“. Celkový dojem je však takový, že i když se jednotlivý „neohrožený“ poslanec nebo skupina politiků postaví systému globálního kapitalismu, tak jsou buď zničeni, nebo přehlasování. Nebo přehlasováni později. Zatím to až na světlé výjimky v celkové bilanci vychází tak, že vítězí systém Washingtonského konsensu. Což je dohoda Světové banky a Mezinárodního měnového fondu a federálního ministerstva financí USA jakožto jejich největšího (ovšem nikoliv většinového) akcionáře z roku 1990. Podle ní byl v zemích, které po pádu Berlínské zdi přecházeli od centrálně řízené státní ekonomiky k tržnímu hospodářství, prosazován model privatizace, liberalizace a deregulace. Privatizovalo se kde co. Bez ohledu na to jestli vládly stany, které se označovaly jako „pravice“ nebo jako „levice“. V některých oblastech se privatizaci podařilo na chvíli zbrzdit. Zatím však nikde zvrátit. Dlouho se deregulovalo. Rušily se vnitrostátní předpisy od technických norem až po předpisy o bezpečnosti práce. Pak jsme vstoupili do EU. Zrovna v době, kdy v jejím rámci přišla vlna „re-regulace“ (opětovné regulace). Na základě pokynů z Bruselu tak dnes do národního práva zapracovává vláda a Parlament mnoho na první pohled nesmyslných předpisů a nařízení. Tyto předpisy však ve skutečnosti někomu vyhovují. Vyhovují obrovským nadnárodním koncernům. Tím že ničí malé firmy na národní úrovni.
Vlna liberalizace světového obchodu se Západem postupně převalila od 70. let několikrát. Po pádu Berlínské zdi nabrala charakter „tsunami“, která zničila stovky milionů jakž takž slušně placených pracovních míst ve výrobě v USA a v Evropě. Nadnárodní firmy přesunuly výrobu do Číny a dalších rozvojových zemí, kde jsou nižší platy a žádná nebo minimální ochrana zaměstnanců. Přitom se vyhýbají placení daní z obrovských zisků, které jim z toho plynou. A americká a evropská infrastruktura chátrá. Malé firmy pod tlakem neférové konkurence zanikají. I tohle kritizoval ve volební kampani Donald Trump. A slíbil, že tento proces zastaví a zvrátí. Slíbil, že vypoví dohodu o Severoamerické zóně volného obchodu (NAFTA),. V jejím důsledku zanikly miliony pracovních míst a celých firem v dříve průmyslových městech jako Detroit nebo Chicago. Z nichž jsou dnes města duchů s rezavějícími prázdnými továrními halami. Věci, které se v nich dříve vyráběly, jsou dnes dělány v Mexiku nebo Guatemale. Za otrockých podmínek.
Včera zvolený prezident USA Donald Trump ve volební kampani sliboval zrušit obchodní smlouvy S Čínou a dalšími asijskými zeměmi. Tyto smlouvy rovněž stojí – a ještě více než NAFTA – za obrovským poklesem produkční schopnosti USA. A obrovským vzestupem výrobního potenciálu a ekonomiky Číny. Tyto smlouvy způsobily zchudnutí Američanů i jejich vládních institucí. Takového zchudnutí, že USA nejsou schopny ani udržovat své silnice. Podobně jako Česko. Tyto smlouvy však způsobily nikdy v historii nebývalé zbohatnutí nejbohatšího 0,1% obyvatelstva. A pomáhaly roztočit spirály „kasinových“ burzovních machinací, které dnes dosahují hodnoty mnohanásobků objemu světové výroby v dolarovém vyjádření.
Již drahnou dobu řada renomovaných ekonomů – včetně nositelů Nobelových cen za ekonomii (jako Joseph Stiglitz) upozorňují na to, že tento systém svět stahuje do záhuby. A že hrozí vyvolat horší krizi než byla ta po „černém pátku“ 24. října 1929. Kdy po krachu burzy následovala doposud největší hospodářská krize, která vyústila ve 2 světovou válku.
Na jednom předvolebním mítinku Trump kritizoval i systém „kvantitativního uvolňování“, kdy FED tiskne dolarové bankovky, dává je do bank, které FED vlastní, a ty je pak „pálí v kamnech burzovních spekulací“. A stát a jeho občané z toho nají jen dluhy z poplatku, který se nazývá „ražebné“. Což je úrok placený z federálního rozpočtu. S šarmem sobě vlastním Trump vyhrožoval, že když bude třeba tak FED zavře a začne tisknout vládní peníze. A za ně dá milionům Američanů práci na obnově infrastruktury.
Dnes ještě neumím říci, jestli to byl jen humbuk a nafouklá reklama. Jestli souboj o Bílý dům Clintonová versus Trump byl jen wrestling, který režírovali mocní za oponou pro pobavení lidu, nebo jestli to byla bitva naostro. Bitva dvou konceptů podnikání a správy státu. Toho dosavadního globalistického, reprezentovaného Clintonovou, a nějakou skupinou podnikatelů kolem Trumpa, kteří chtějí znovu začít stavět průmysl v USA. Než je Čína definitivně zničí.
Nevím, jestli je Trump stejný jako běžný evropský politik. To uvidíme až ve čtyřech a možná osmi letech, které budou následovat po poledni 20. ledna 2017, kdy se Donald Trump po složení předepsané ústavní přísahy stane 45. prezidentem USA. Kdyby se mu podařilo prosadit aspoň část z toho, co sliboval, tak by to byla změna srovnatelná svým dosahem s pádem Berlínské zdi. Znamenalo by to zmaření plánů globalistů na vytvoření Nového světového řádu. Možná proto mainstreamová média tolik nenávistně křičí proti Trumpovi. V kampani po Trumpovi šli i jeho „kolegové“ z Republikánské strany, kteří dosavadní bankrotářský systém pomáhali budovat. I to napovídá, že zvolení Trumpa může být šancí na změnu k lepšímu. Uvidíme jak se mu podaří ji naplnit. Suďme jej až podle jeho činů.
