Břetislav Olšer
Psychopatičtí darebáci, pražská kavárna přepisují fakta z naší historie za podpory médií a plodí se snad geometrickou řadou…
Politická ochlokracie zapomněla, že ti skuteční mrtví byli 17. listopadu 1939; potkal je tragický osud, když po studentské demonstraci dva de facto zastřelili a následně devět popravili, přes tisíc z nich skončilo v koncentrácích, kde mnoho z nich umučili. Vlastně, pardon, také na Národní třídě v roce 1989 byl jeden mrtvý; napřed jako student Šmíd, později změnil jméno na Růžička, z něhož se však vzápětí vyklubal agent StB Zifčák.
Zatracení komunističtí provokatéři. Ovšem, hoplá; pár měsíců poté si vzal hrdina Václav Havel do své vlády kovaného člena KSČ Čalfu za premiéra. Tomu se říká dokonale promyšlená sametová kamufláž… Na Albertově, na Václavském náměstí či na Národní třídě se včera setkali všichni kluci, co spolu mluví a také že ochotně mluvili k davům: „Miloše Zemana vidím jako neomalence, opilce a naprosto nespolehlivého člověka. Navíc je to veliký nafoukanec,“ předestřel svůj pohled na českého prezidenta písničkář Jaroslav Hutka.
„Zeman je inteligentní hulvát. Pro mne je Zemanovo prezidentování hanebným úsekem českých dějin. To ovšem trvá již od nástupu Václava Klause. Holt nemáme na ty prezidenty štěstí,“ řekl mimo jiné též veleslavný režisér Jiří Menzel k hlavě státu. „Říká přesně to, čím se může zavděčit hloupým lidem. On ví, že hlupáků je většina, těm se chce zalíbit….“ Urážel český národ a byl to právě Jiří Menzel, který na počátku 90. let žárlivě pro ČT řekl, “že je pro určitou míru cenzury, protože jinak se nezbavíme těch amerických filmových škvárů…”
„Svobodně zvolený prezident se stal již neúnosným morálním a bezpečnostním rizikem pro tento stát. Lidé kolem něho zrazují ideály 17. listopadu a bez mandátu voličů obracejí kormidlo naší země k nedemokratickým státům Východu. K tomu nemůžeme mlčet,“ prohlásil před několika tisíci lidí, kteří si našli cestu na Václavské náměstí, kde celé odpoledne probíhal Koncert pro budoucnost, katolický kněz Tomáš Halík, falešný kněz a prelát Jeho Svatosti – Monsignor 2. Stupně, nositel Templetonovy ceny, výše prémie činila 1 100 000 liber šterlinků – 1 libra cca 35,2 Kč.
Stejnou cenu získala Matka Tereza, jež zakládala útulky pro umírající, sirotky a opuštěné děti. Budovala nemocnice a školy. Navštívila ve světě mnoho míst lidského utrpení: osadu s přesídlenci po černobylské havárii, v obleženém Bejrútu vyhledávala děti ohrožené válkou – v rozvalinách města jich našla na šedesát zmrzačených a nemocných a všechny se jí podařilo evakuovat do bezpečí. Založila Misionářky lásky, kongregace Milosrdenství… Získala rovněž Nobelovu cenu míru, o níž bylo řečeno, že je asi málo duchovní. Může se s Matkou Terezou tento rychlokvašný katolický kněz Tomáš Halík, odborář a člověk, co odmítl podepsal Chartu 77, rovnat…? A naslouchající studenti všem freneticky plácali…
Proč by ne? Studenti byli obvykle předvojem všech revolucí. Jsou vhodní a zneužitelní, je jich hodně, nemají skoro žádné rodinné závazky, ani zaměstnání a svá přeplněná konta, takže o moc nemohou přijít, pokud nejde o život. Proto se kdysi také spousta dnešních starších osobností vášnivě zapojovala jako studující do všech dávných revolučních kvasů. Adrenalin a emoce byly přece vždy výsadou mládí. Něco málo o tom vím…
Přesně do takové kategorie patřili třeba Milan Kundera, Jiří Pelikán či Pavel Kohout. Ten maturoval v Praze na reálném gymnáziu. V té době už byl přesvědčeným stalinským komunistou a členem ÚV ČSM. Na konci 40. let spoluzaložil a do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka. Jeho první žena byla herečka Alena Vránová s kterou se na Kohoutovo vlastní přání oženil v den Stalinových narozenin.
Jiří Pelikán, někdejší generální tajemník Mezinárodního svazu studenstva a generální ředitel Československé televize, se po válce se stal aktivním mládežnickým a funkcionářem Národní fronty a ÚV KSČ. Byl spoluzodpovědný za vyhazování studentů z vysokých škol po únoru 1948, kdy stál v čele speciální k tomu určené komise…
Česká televize uvedla s odkazem na týdeník Respekt, že Milan Kundera žijící ve Francii měl udat za minulého totalitního režimu kamaráda své kolegyně z vysokoškolské koleje v Praze, letce Miroslava Dvořáčka. Ten skončil v uranových dolech, kde strávil 14 let věznění. Dva týdny po sovětské invazi v srpnu 1968 Dvořáček i s rodinou emigroval do Švédska. Nedovedu si představit, že by Kundera byl práskač. Absurdní. V Paříži se mi vysmáli…
I když tento bývalý aktivní svazák a člen KSČ je dnes nejslavnějším žijícím spisovatelem Francie českého původu. Podle Wikipedie patřil k prominentním protagonistům stalinské oficiální literatury a je příslušníkem generace, která vstoupila do literárního života brzy po komunistickém puči. Tato generace se bystře chopila příležitosti udělat bleskovou kariéru, neboť nastoupila na místa uprázdněná vyhnáním nekomunistů z kultury. Do KSČ vstoupil hned dvakrát – v roce 1948 a po svém vyloučení znovu v roce 1956. Z jeho skvělých prací v češtině vyniká “Život je jinde” či “Nesnesitelná lehkost bytí“.
A byli to znovu studenti, kteří 17. listopadu 1989 vyšli v Praze na Národní třídu, kde byli rozehnáni totalitní policií, což byl u nás také po jednačtyřiceti letech počátek konce vlády jedné strany. Jako vždy byli nasazeni provokatéři. A jak si kladní či záporní hrdinové těch dnů dneska žijí, co dělají…? Nejznámější je Ludvík Zifčák alias agent StB Růžička. Byl rok na ekonomické fakultě VŠB a cílem tohoto studia byla legalizace osoby, která vystupovala v disidentském hnutí studentů. Mohl být tím polínkem, jež by způsobilo nejen krutý oheň, ale i skutečný masakr a puč. Po policejním zásahu měl zůstat ležet na dlažbě jako student Martin Šmíd, aby se roznesla se fáma, že je mrtev. Zifčák však měl smrt jen předstírat, aby rozpoutal mezi lidmi hysterii, že jde o pokus zneužití 17. listopadu disidentskými kruhy.
Václavák listopad 1989…Snímek Břetislav Olšer
Měla být zkrátka do světa vyhlášena dezinformační zpráva o ubití studenta Martina Šmída při střetu s bezpečností. Až by tato lež praskla, kompromitace disidentů by byla jasná. Mohla k tomu přispět i Drahomíra Dražská, psychicky labilní narkomanka a chorobná lhářka, jež se neustále zmateně pohybovala po Národní třídě a Mikulandské ulici, srdceryvně plačící a neustále sdělující svému okolí, že jí zabili kamaráda z dětství. Popisovala smrt svého přítele Martina Šmída, co studuje matematicko-fyzikální fakultu na UK. Líčila s barvitými podrobnostmi, jak byl policisty ubit.
Disident Petr Uhl jí uvěřil, skočil StB na špek a vše ohlásil do mnichovské redakce Svobodná Evropa, jak už zase policisté zabíjejí naše děti. Za chvíli to věděl každý v Československu i skoro na celém světě. Jaký měl smysl této „novinářské kachny“? Co se v té chvíli odehrávalo v hlavách účastníků demonstrace?
Policisté si mohli říkat: „To je průser, teď to bude mela, jen si musíme dát majzla, abychom neutloukli nějaké dalšího študáka…“ Studenty to mohlo ještě víc rozhajcovat: „Tak, vy bestie. Vy nás budete zabíjet? To si přece nenecháme líbit. Oko za oko, zub za zub, smrt za smrt…“ Disidenti by naopak byli na koni: „Máme prázdné ruce a oni nás mlátí a zabíjejí. Taková je dnešní totalita. Všichni to vidíte. Fůůůj, pryč s komunou…“
V období Pražského jara působil Uhl v levicovém Hnutí revoluční mládeže, za což byl v roce 1969 na čtyři roky uvězněn. Roku 1990 byl zvolen poslancem Federálního shromáždění za Občanské fórum. Mezi léty 1990-1992 vykonával funkci generálního ředitele ČTK, až do roku 1994 tam pracoval jako redaktor. Poté působil do roku 1996 jako redaktor Listů Jiřího Pelikána a později, v letech 1996 až 1998, byl redaktorem deníku Právo.
Roku 1997 začal spolupracovat s ČSSD a zároveň se stal předchůdcem Kocába – předsedou Rady pro národnosti, Rady pro lidská práva a Mezirezortní komise pro záležitosti romské komunity, a také náměstkem vlády pro lidská práva. Významně protestoval proti stavbě zdi v Matiční ulici. V dubnu 2006 byl jmenován francouzským prezidentem rytířem Čestné legie, v květnu 2008 mu byla udělena „Evropská Karlova cena“ Sudetoněmeckého krajanského sdružení… Uhl, ministr kultury Herman a televizní hvězda Vondráček, co mohou oslovovat členy Landsmanšaftu “milí krajané”…
Tak máme za sebou další 17. listopad, avšak pouze ten 17. listopad z roku 1939 byl v roce 1941 v Londýně zvolen Mezinárodním dnem studentstva. Dnes byl změněn na Den boje za svobodu a demokracii… Je to možná jedno a to samé, ale dnešní mládež už neví nic o tom, co se vlivem zvůle nacistů dělo v roce 1939 při nepovolené oslavě vzniku ČSR, v Dělostřeleckých kasárnách v Praze-Ruzyni, v koncentračních táborech nacistů…
Na počátku byl 28. říjen 1939 a potlačení tiché demonstrace u příležitosti 21. výročí vzniku Československé republiky, během níž došlo ke zranění studenta lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jana Opletala. Tuto demonstraci z velké části organizovali právě studenti. Demonstraci, odehrávající se na Václavském náměstí, okupační moc potlačila s použitím nejen pořádkové policie, ale i jednotek SS. Další střety mezi demonstranty, k nimž se připojilo i velké množství mimopražských obyvatel, a německými bezpečnostními oddíly podporovanými v mnoha případech německým obyvatelstvem Prahy a německým studentstvem, se odehrály v Žitné, Melantrichově a Nezábranské ulici, ale i na Karlově náměstí.
V ulicích Prahy zněla protestní hesla Němci ven! a Pryč s Hitlerem!. Některá oslavovala také exilového prezidenta Beneše nebo české zahraniční legie bojující proti nacistickému Německu na straně Dohody. Zpívala se původní československá verze hymny včetně Nad Tatrou sa blýska, která byla zakázána s nástupem protektorátu.
Pohřeb Jana Opletala…
V Nezábranské ulici došlo k zabití pekařského dělníka Václava Sedláčka (22 let) a v Žitné ulici k postřelení Jana Opletala. Ten byl následně převezen na kliniku prof. Arnolda Jiráska, kde byl i operován, kde zemřel na následky střelné rány v břišní dutině. Po smrti Jana Opletala protektorátní orgány prosazovaly odvoz ostatků na Moravu, odkud pocházel, studentská organizace prosazovala veřejný průvod městem, končící na nádraží.
Na organizaci průvodu se podílel předseda samosprávy Hlávkových kolejí Maxmilián Martischnig a ředitel Hlávkovy koleje Václav Wiesner. Slavnostní pohřeb, který se konal 15. 11. 1939 pod vedením děkana lékařské fakulty prof. Hájka na Albertově, kde byla rakev s ostatky J. Opletala, se odehrál za hrobového ticha a asistence české policie. I tak při ukládání rakve do vozu zazněla národní hymna. Rakev byla poté převezena na nádraží a odeslána na Moravu.
I přes veškeré zastrašování ze strany okupantů se následná demonstrace, které se zúčastnily tisíce lidí, změnila v protest proti okupaci Protektorátu Böhmen und Mähren. Zde je nutno podotknout, že pozdější svědectví vedou k domněnce, že srážky byly záměrně vyvolány ze strany gestapa, aby mohlo být následně brutálně zakročeno. Scénáře obou listopadů podobající se jako vejce vejci. Cílem bylo zastrašit český národ…
Truchlící u Opletalovy rakve…
Následujícího dne proběhla v Berlíně za účasti Adolfa Hitlera porada, kde byla schválena akce nesoucí název „Sonderaktion Prag vom 17. November 1939“. Na této poradě mimo jiné A. Hitler pronesl tato slova: „Den 15. březen byl můj velký omyl. Lituji, že jsme s Čechy nenaložili jako s Poláky. Události 28. října a 15. listopadu ukazují, že Češi nezasluhují jiný osud… Z toho důvodu nařizuji: Zastavení českých vysokých škol na tři roky. Jakékoliv demonstrace dát ihned potlačit… Nebudu se ostýchat do ulic postavit třeba i děla. Do každého hloučku se bude střílet kulomety. Bude-li ještě nějaká demonstrace, srovnám Prahu se zemí…“
Následně 17. listopadu 1939, dva dny po pohřbu Jana Opletala, dal Hitler uzavřít na tři roky české vysoké školy a nařídil zlomení odporu vojenskou silou. Devět vedoucích představitelů studentů bylo popraveno, 1 200 bylo odvlečeno do koncentračních táborů, kde jich bylo umučeno dalších několik stovek. Šlo o vůbec první použití „sonderbehandlungu“ (likvidace bez soudu) na území protektorátu. Popravovalo se tu i během 1. stanného práva vyhlášeného v září 1941 (mimo jiné důstojníci z odbojové organizace Obrana národa). Do ledna 1942 zde bylo zastřeleno nebo oběšeno 247 lidí.
V noci ze 16. – 17. listopad došlo k rozsáhlému zatýkání v řadách českého studentstva, a to nejen v Praze, ale i v Brně a Příbrami. Studenti zatčení v Praze byli internováni v bývalých Dělostřeleckých kasárnách v Praze-Ruzyni. Zde došlo i k popravě devíti představitelů studentských organizací. Není přitom bez zajímavosti, že jeden z popravených studentů byl funkcionářem fašistické a antisemitské organizace Vlajka, další sympatizanti tohoto hnutí byli i mezi uvězněnými studenty. Svědčí to o tom, že nacisté nerozlišovali mezi vinnou jednotlivých lidí, neboť jim šlo o zastrašení obyvatelstva a zlomení jeho aktivního odporu.
Jména popravených studentů
JUDr. Jaroslav Klíma – předseda Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě
JUC. Josef Adamec – jednatel Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě
JUDr. František Skorkovský – předseda zahraničního odboru Národního svazu českého studentstva v Čechách a na Moravě
PhDr. Jan Weinert – předseda Svazu českého studentstva v Čechách
JUC. Bedřich Koula – jednatel Svazu českého studentstva v Čechách
Václav Šaffránek – zapisovatel Svazu českého studentstva v Čechách
MUC. Jan Černý – studentský aktivista
Ing. Marek Frauwirth – studentský aktivista
Doc. PhDr. Josef Matoušek – předseda studentského odboru výboru Národního souručenství.
Před 77 lety se studenti dostali z jednotlivých kolejí do Ruzyně, kde byli očíslováni a v odpoledních hodinách vlakem vysláni směrem na Drážďany do Sachsenhausenu. Po půlnoci ze 17. na 18. listopadu 1939 pak prošli branou koncentračního tábora se známým nápisem Arbeit macht frei. Toho dne jí prošlo 1 081 studentů, z toho jedna čtvrtina byla kolem dvaceti let; přežilo jen mizivé množství… Pak 18. ledna 1940 stálo 15 tisíc vězňů na appelplatzu v 28stupňovém mrazu přes tři hodiny; několik desítek vězňů ve stoje zmrzlo a padlo bez života k zemi. Obdobná situace se opakovala 8. února 1940. Blokführer von Depsen z bloku 52, křídla B, vyhnal studenty do mrazu a na 120 dal zaházet metrovou vrstvou sněhu. Pod ní leželi hodinu, z nich pět nepřežilo…
A jak dopadla demonstrace 17. listopadu 1989, to už všichni víme a máme možnost poměřit si míru utrpení studentů během obou událostí, přičemž při té první nepadla NSDAP, spíš naopak získala děsivou moc, zatímco po 17. listopadu 1989 KSČ zanikla; no, zanikla, ale po bedlivém Havlově zvážení… Zeptejte se dnešní omladiny, co jim říká 17. listopad? Pokud neodpoví, že neví, ale jsou rádi, že v ten den se neučí, najdou se však též inteligenti, co vědí, ale že to bylo pouze kvůli masakru na Národní třídě a po něm konci politiky jedné strany… Bože, ochraňuj českou historii… A někdo tam ještě připomněl, že revoluce ukrajinského Majdanu se podle prohlášení Albrightové v zásadě neliší od toho, co se v roce 1989 dělo na Václavském náměstí… http://www.youtube.com/watch?v=ie0rj0l85Q4…
Inu, dnes stouplo zadlužení občanů Česka na tři čtvrtě bilionu, ne, není to omyl – BILIONU, polovina z nich si bere další půjčku, aby splatila tu první, o počtu exekucí ani nemluvě. A většina lidí má velké obavy ze zabezpečení svého stáří; větší obavy než před čtvrt stoletím. A já, rodilý antikomunista a absolutní nestraník musím zvolat: Zlatý bolševik, za kterého bylo sice všelijak, ale nebylo tolik psychopatických hajzlů jako nyní; pražská kavárna je snad plodí geometrickou řadou…
