Béda
24. 10. 2016 Outsidermedia
Podstatou imperialismu vždy bylo budování říše. Tato se skládá z řídícího mocenského centra a ze závislých podřízených, kontrolovaných cizích území – vazalské periferie, která je vysávána imperiálním centrem.
Imperialismus se historicky vyvíjel. Původní imperialismus starověku byl založen na přímém kolonizování válkou dobytých území. Mechanismus kolonizace spočíval v tom, že na poraženém území říše ponechávala svého místodržitele a větší anebo menší vojenskou posádku. Místodržící se stal v kolonii vládcem, kterému podléhala veškerá místní mocenská infrastruktura. Dohlížel taky na odvádění povinných předepsaných finančních a materiálních odvodů ve prospěch vítězného centra.
Ve vrcholném středověku byla kolonizace šířena za pomoci křesťanské ideologie pomocí ohně a meče. Dobytá území byla kolonizována, místní mocenské struktury nahradila cizí koloniální správa, obyvatelstvo bylo násilně katolizováno a odpůrci katolizace a kolonizace umírali ve velkých počtech buďto na válčišti anebo jako otroci anebo vězni koloniálního režimu přinášejícího „civilizaci“. V pozdním středověku a v raném kapitalismu přestalo hrát křesťanství určující roli při kolonizaci, otroctví bylo postupně v koloniích i v mocenských centrech imperialismu rušeno, násilí a přímá mocenská správa vazalských zemí cizími správci zůstaly zachovány. Stejně jako přímé rabování místního bohatství a jeho vývoz z kolonií do imperiálních center.
V období vrcholného a pozdního kapitalismu, jehož jsme součástí, byla přímá neurvalá kolonizace, přímé vládnutí cizích správců (místodržících) v koloniích nahrazeny jinými sofistikovanějšími formami nepřímé kolonizace s důrazem na ekonomické nástroje. Přímou správu cizinců nahradila vlastní správa cizím kapitálem zkorumpované místní aristokracie. Tato zachází s místním obyvatelstvem stejně krutě jako cizí správci v minulosti. Přímý protektorát byl formálně nahrazen vybudováním sítí velvyslanectví a (pro „dobro vazala“, jeho stabilitu a bezpečnost) vojenskou přítomností v podobě vojenských základen imperátora. Namísto politického nařízení povinných odvodů ve prospěch vítězného impéria přišlo narůstající zadlužení kolonií skrze půjčky zkorumpovaným místním vládcům na nákupy imperiálního zboží (z velké části výzbroje anebo rychle morálně zastarávajícího zboží technického určení, léků a potravin).
Impérium, které samozřejmě nemá žádný zájem na vzniku konkurence v koloniích a vytlačování svých nadnárodních ekonomických gigantů z místních trhů a nahrazování vývozu zboží z centra jeho dovozy z kolonií do centra, skrze místní zkorumpované politiky prosazuje takovou politiku v koloniích, která preferuje a dotuje cizí nadnárodní řetězce a výrobní podniky – filiálky nadnárodních koncernů sídlících zpravidla v centru impéria. Daňová pravidla jsou upravena tak, aby maximálně vyhovovala cizím mocenským a kapitálovým centrům, tj. minimalizovala jejich daňové povinnosti, maximalizovala státní podporu cizího kapitálu a umožnila vývoz zisků do cizích center, mzdy ve filiálkách západních koncernů v koloniích jsou zlomkové ve srovnání se mzdami za stejnou práci v mateřských centrech. Velkou oporou při neokolonizaci jsou kromě místní zkorumpované politické aristokracie, vojenských základen a mezinárodních vojenských a hospodářských spolků řízených centrem taky nájemní páté „humanitární a neziskové“ kolony impéria připravené v případě neposlušnosti místních politických špiček za pomoci médií většinově držených a ovlivňovaných mezinárodním mediálním kapitálem kdykoliv spustit proces řízeného politického svržení centru se vzpouzejících vládců a politiků.
Jednou z charakteristických vlastností imperialismu za vrcholného kapitalismu je vzájemné prorůstání politiky a kapitálu. Vrcholní politici jsou loutkami kapitálu, někdy se jimi stávají dokonce příslušníci kapitálové oligarchie. Politika je zcela řízena zájmy nejmocnějšího – nadnárodního kapitálu, kterému se stal národní ekonomický prostor příliš úzkým. Korupce je legalizována formou sponzoringu a lobbingu a politici i politické strany se dostávají skrze své výpůjční smlouvy a „sponzorské dary“ do absolutní podřízenosti kapitálových špiček. Někdy to jde dokonce tak daleko, že politici centra prosazující nadnárodní zájmy „národního“ kapitálu konají k finanční tíži vlastních obyvatel v přímém rozporu se zájmy těchto obyvatel v cizině, resp. prosazují zahraniční politiku, která je v přímém ekonomickém, bezpečnostním protikladu k zájmům vlastního státu či většiny jeho obyvatelstva (vývoz práce ke konkurenci, daňové offshory ve prospěch velkokapitálu , ze současné doby protiruské sankce decimující vlastní národní ekonomiku, podpora válek v sousedních státech, aktuálně podpora nacistického převratu, podpora radikálního islámského radikalismu a terorismu, cizí invaze sociálních parazitů atd..) Jediní, komu taková politika vyhovuje, jsou nadnárodní kapitál a s ním srostlá místní politická aristokracie.
Závěr: Rusko je mediálním mainstreamem opakovaně obviňováno z imperiálních choutek, z expanzionismu. Každý, kdo takto činí, by si nejdřív měl položit otázku, které státy nejvíc naplňují uvedené charakteristiky imperialismu.
