Stanislav A. Hošek
31. 10. 2016
Pražská pakárna, alias havloidní lumpeninteligence a rovněž s ní sbratřená sekta intelektuálské luzy, vyzvala veřejnost naší země k občanskému neklidu. Svobodu projevu mnozí její zamindrákovaní jednotlivci, kupříkladu Kraus se svým napoleonským komplexem, již dávno povýšili na nenávistný až nesmiřitelný politický boj. Tak ho tedy my ostatní konečně přijměme.
Pýcha, drzost, arogance – hlavní znaky aliance.
Už od samotného politického převratu v roce 1989 se v naší zemi začala formovat zajímavá sociální skupina, jejíž hlavní znaky mne vedou k tomu, že jsem si ji nazval Spolkem, tedy Aliancí pýchy, drzosti a arogance. Zmíněná sorta občanů je dneska už identifikovatelná podle některých výrazných znaků.
Jde o figurky, které se stále větší, ba až drzou sebejistotou, samy sebe považují za elitu národa a z toho důvodu oprávněnou, ba až historickou prozřetelností pověřenou, vystupovat jako jakási nepolitická, leč politicky vlivná síla.
Snaží se vytvořit společensko-politickou vrstvu charakterizovanou několika základními rysy. V prvé řadě jsou ve své bludné pýše přesvědčení, že to právě jejich iniciativa odstranila kdysi vládu KSČ. Ač mnozí z nich se na oné vládě solidně přiživovali, třeba privilegovanými cestami po světě, dneska jsou nejdivočejšími, bohužel poněkud pozdními a proto o to víc zvlčilými antikomunisty.
Její příslušníci byli, jsou a vždycky budou skálopevně jisti, že právě jejich posuzování společenské situace je jedinečně správné. Vždyť jsou přece nositeli odkazu člobrdíka, který své svědomí povyšoval nad zákon, své přesvědčení nad pravdu a svou nenávist zájmům jiných za projev humanitární lásky.
Za třetí, ač nikým nezvolení, s drzostí sobě vlastní považují za svou posvátnou povinnost vynakládat všemožně silný odpor vůči každému volenému politikovi, který není poslušným sluhou jejich názorů a zájmů, či zájmů jejich patronů, alias sponzorů.
Tato zájmová skupina je charakteristická také tím, že žije vesměs jako přísavky na veřejných rozpočtech. Od koncesionářských poplatků, přes platy z rozpočtů až po dotace státu a samospráv na jejich „tvorbu“.
V posledních letech se u nich navíc projevila zvláštní duševní porucha. Vždycky sice povyšovali své přesvědčení nad rozum, ale stále více nadřazují i své emocemi usměrněné osobní vztahy a vazby nad racionální uvažování. Jen tak lze vysvětlovat, že v mezinárodních problémech se už orientují jen a pouze svými emocemi přátelskosti až obdivné lásky k některým a bezbřehé nenávisti až po válečnické štvaní k jiným státům či národům. Jde asi o nákazu šiklovským syndromem mýlit se se svým zbožňovaným, až eventuelní podílení se na jeho zločinech.
Jejich další osobnostní poruchou je až chorobný exhibicionalismus. Ne, že by se snad na veřejnosti odhalovali před druhým pohlavím – ačkoliv – osobně si myslím, že nahé scény ve filmech či televizních pořadech jsou fakticky pokleslostí až příliš podobného druhu, ale mnozí už od dětství se museli předvádět, takže dodnes jim zůstala až chorobná touha po zviditelňování se.
Pýcha, drzost a arogance jsou jejich nejvyšší hybnou silou, která jim vnutila zrůdné přesvědčení, že jsou elitou, ba dokonce národní elitou, či až občansko-politickou elitou našeho státu. Z výšin takové výjimečnosti je pak pro ně většina lidí davem, masou a pro některé z nich dokonce luzou. To vždycky, když si občané dovolí zachovat se jako zmíněná zhůvěřilá vrstva, tedy se například srocovat k veřejné prezentaci svých názorů a zájmů. Občan Duka kupříkladu, v tom má naprosto jasno. Nespočetné davy na Velehradě při přemrštěně okázalé katolické mši jsou nepochybně samému Bohu milé, ale demonstrace odborářů za své mzdy je projevem mocichtivé luzy.
Sečteno a podtrženo zmíněná sociální sekta možná ještě v očích sociologů nemá odpovídající pojmenování a mediální označování je nevýstižné. Ovšem její chování je jedním z vážných nebezpečí této země. Její příslušníci a především veřejně známé postavy, zneužívají své „celebritnosti“ k dlouhodobému, vědomému až programovému rozeštvávání celého společenství. Nejhorší na tom je, že nejde o činnost prospěšnou většině a především už vůbec ne na základě věcných kalkulací. Ve svém zrůdném elitářství prosazují pouze a jen své názory a zájmy, zájmy sluhů nejvyšších, navíc absolutně anonymních pater vlivu a skutečné moci. Vůbec nejhorší pak je, že k tomu využívají té nejpokleslejší, tedy na emoce až pudy působících metod manipulací.
Zvedněme hozenou rukavici!
Jak jsem již naznačil, z mého celoživotního přesvědčení plyne rozhodnutí přijmout výzvu aliance drzých, pyšných a arogantních. Přijmout ji ne na jeden týden, ale alespoň na jeden rok, a mnohdy na celý život. Mafie některých veřejně známých osobností, které se považují za cosi nesrovnatelně lepšího než my ostatní, má totiž své převeliké slabiny. Její příslušníci jsou závislí jen na našich penězích a jsou psychicky na dně, jsou-li „neviditelní“. Využijme alespoň těchto dvou slabin k vymýšlení zbraní pro sociální boj s nimi.
Z toho důvodu jsem pro některé zásadní formy „skutečně“ všeobčanského neklidu. Jsem především pro to, aby každé veřejné vystupování občanů, mimo jiné, obsahovalo nekompromisní požadavek na zrušení koncesionářských poplatků na televizi a rozhlas, které tvoří hlavní materiální základnu pro většinu zmíněných parazitních sociálních skupin.
Prosazujme také zásadní regulaci dotací do kultury a umění profesionálů. Její příslušníci se velice rádi veřejně chlubí svým profesionalismem, jako třeba neznalostí matematiky a fyziky, či dokonce not. O to víc ať tedy ze všech veřejných rozpočtů, od státu přes kraje po obce, je dotována především, ne-li pouze, amatérská tvorba. Profesionalismus ze samé podstaty toho slova se přece musí uživit sám. Copak profesionálové jiných řemesel jsou dotováni? Snad jenom rolníci ve Francii a to jenom proto, aby „lepší“ lidé, včetně těch mnou kritizovaných našich, nemuseli za své denní dávky vína platit astronomické, jedině ovšem spravedlivé, sumy.
Zásadními našimi zbraněmi vůči rádoby elitářům budiž bojkot a ignorace. Přestaňme kupříkladu chodit na jejich vystoupení. Pár let to přece bez jejich produkcí a především, mnohdy až zvrhlých performancí, ve smyslu netradičních uměleckých forem, vydržíme. Odmítejme navštěvovat jejich „šou“, ve kterých nás mnohdy zesměšňují, ironizují, nebo se nad nás draze povyšují.
Osobně se divím lidem, kteří jsou ochotni na kdejaký muzikál jet přes celou republiku do Prahy. Něco mi při tom říká, že vznikem filmu, a především televize svět zhloupnul. Je ochoten obdivovat celé armády celebritiček a zbožňovat stovky star, jejichž privátní život je mnohdy příkladem nemorálnosti až trestnosti. Nějak si myslím, že poslední v tomto směru rozumná společnost skončila v devatenáctém století, kdy ještě existovaly kočovné herecké společnosti, žijící pouze z milodarů produktivních lidí. Tímto tvrzením jistě rozzuřím celé společenství umělců, ovšem ti slušní z nich, kteří si zachovali pokoru, jistě uznají, že jen a jenom diváci zajišťují jejich existenci a sami se rádi budou veřejně distancovat od svých kolegů, kteří patří do jmenované Aliance PDA.
Nenavštěvujme ale, především v dobách předvolební kampaně, rovněž mítinky politiků a kandidátů na ně, pokud patří do zmíněné vrstvy sebepovyšujících se elitářů. Nesledujme jejich moudra. Nekupujme nejen žurnály s mudrlantstvím modelek, zpěvaček a jiných rádoby celebrit. Rovněž ale „nekonzumujme“ moudra všemožných rádoby vědátorů společenských věd, kteří se vyžívají v až provokačních a urážlivých, ale především důkazy postrádajících, dehonostacích naší vlasti a jejich bývalých představitelů, či nově interpretují naši minulost, dokonce ve službách cizí moci.
Odmítejme komunikovat s každým, kdo nás skrytě či méně skrývaně fakticky uráží. Nikomu beztrestně nedovolujme, aby urážel symboly našeho státu, soudržnost našich národů a rozvášňoval negativními emocemi naše domovské povědomé k této zemi.
Především ale s absolutní bezvýjimečností pranýřujme každého, kdo provokuje naše občany k veřejnému angažmá proti jiným národům a státům. Vytěsňujme ze svého společenství každého, kdo hlásá, ba prosazuje nesmiřitelnost, nechává se zmítat jednosměrně orientovanou nenávistí a dokonce hlásá násilí vůči těm, kdo nás prokazatelně neohrožují. Člověk je výjimečná bytost tím, že má řeč. Není proto odkázán na to, aby své spory a konflikty řešil silou, násilím, nebo i jen prezentací násilí. Každého, kdo ve společnosti šíří myšlenky násilí, bojů, ba dokonce válek nejenže ignorujme, bojkotujme, ale bezohledně a bez výjimek izolujme, ať už je to islámistický imigrant, či třeba generál NATO. Toho druhého dokonce ještě rychleji a důsledněji, než onoho prvého.
Uvedené nápady nejsou zdaleka všemi možnými druhy aktivit, kterými může veřejnost odpovědět na výzvu samozvaných elitářů. Hledejme proto každý další škálu projevů poněkud jiného občanského neklidu, než který oni měli na mysli.
Buďme nejvynalézavější ve svém odporu především, ne-li pouze vůči všem, kdo nás chtějí ovládat, kdo jsou chtiví moci a nadvlády, při čemž pyšně pohrdají veřejností, povyšují se nad její příslušníky, vydávají se za cosi lepšího a s arogancí si myslí, že jsou předurčeni, nebo alespoň oprávněni k vykonávání veřejných až nejvyšších funkcí. Nikdy je nevolme, ba dokonce všemi možnými způsoby zabraňujme, aby mohli na ně kandidovat.
