Jiří Jírovec
24. 10. 2016
Stalo se módou sezóny, do nepravostí řádně tepat… Jiří Suchý
Bouře jménem Právo načas spláchne žvanění o domácích podružnostech. Do voleb daleko, kampaň se nesmí uspěchat, aby nevyčichla a nic jiného za řeč nestojí.
Pokračuje okurková sezóna, v níž přišlo vhod zpackané naplánování presidentova letu do Bratislavy. Media z toho udělala záležitost prvního řádu a dávala, patrně zlomyslně, příležitost Ovčáčkovi, aby se zesměšňoval v době, kdy již byly veřejně známy okolnosti letu. Mluvčí, tedy osoba, která tlumočí, co by vrchnost řekla, kdyby se jí chtělo k mikrofonu, mohl oznámit, že president bouchl pěstí do stolu a vyhodil pitomce, který netuší rozdíl mezi kbelským a ruzyňským letištěm.
Jinak je doma všechno v pořádku. Máme se nejlépe, jak jsme se kdy měli, tvrdí zákonodárci. Mají pravdu. Jejich platy rostou bez ohledu na to, co dělají. Tu a tam přijmou nějaký zákon kvůli EU, ale hlavně bojují o přízeň voličů (čti: o koryta). To vede k trapné hře “vy si to odhlasujte – my vám to zrušíme, jen co se dostaneme k moci”. V takové situaci nemusí nikdo brát zákony vážně.
Česká politika je v bryndě. Potřebuje získat pozornost veřejnosti a tak poslanci dospěli k závěru, že je třeba pozvednout hlas, když se ve světě děje něco nepravého. To je skvělá zpráva, zejména pokud se poslanci neomezí na bezpečné protesty.
České politiky nedávno pobouřilo rozhodutí EU, podle kterého nemohou být zemědělské produkty, pocházející z okupovaných území, označeny jako Made in Izrael. Jednalo se o tom velmi opatrně, protože slovo “okupovaný” je ošemetné a bývá nahrazováno košernějším adjektivem “sporný”. Jenže ta zatracená EU mluví o okupaci…
Lepší příležitost nabídlo usnesení Rady UNESCO, že Palestinci mají tak nějak větší historický nárok na Chrámovou horu* nad Zdí nářků. Sněmovna se ponořila do stavu vrcholného rozhořčení a takměř napříč politickým spektrem zlovolné usnesení odsoudila.
Jenže, co když Rada UNESCO jen potvrdila existující stav? Andre Vltchek ve své knize “Imperium lže” popisuje, jak se na Chrámovou horu chtěl dostat:
“Našel jsem hlavní vchod hlídaný dvěma izraelskými strážci. ‘Jste muslim?’, zeptali se mě. ‘Ne’, odpověděl jsem, ‘jsem bez vyznání’. ‘Tak to tam nemůžete’ odvětili. ‘Tam smějí jen oni’.
Až sem to bylo lehké, protože se protestovalo spolu se státy, které Izrael podporují. Jenže nepravosti je třeba tepat podle zásady “padni, komu padni”.
Zaujímáme postoje, místo abychom stáli, zpívá režimem nenáviděný Karel Kryl. Pokud českým politikům vydrží současné zaujetí pro pravdu a spravedlnost, jistě se postaví proti Saudské Arábii, odsoudí (i za cenu “pošlapání” Havlova odkazu) invazi do Iráku, budou požadovat potrestání válečných zločinů v Sýrii, Afghanistánu, Jugoslávii, Libyii, ve Vietnamu a vůbec kdekoli jinde po Norimberku.
Zabere to čas sněmovních schůzí, ale svět je důležitější než změny hloupých českých zákonů. K čemu rychlejší výstavba dálnic, když Dalajláma nemůže zpátky do Tibetu a bezboh nebo žid na Chrámovou horu?
Musíme mít jasné priority. Pokud vypukne nová, vylhaně spravedlivá válka nebudeme nejspíš další zákony potřebovat. Výrok, že na světě jednou vypukne takový boj za [mír, suroviny, demokracii, nadvládu nad světem – nehodící se škrtněte] totiž není tak zastaralý, jak by se mohlo zdát.
