Kam (ne)spěje česká rodina?

Zdeněk Hrabica
10. 9. 2016
Stále mi leží v hlavě myšlenka vysokoškolské pedagožky, která skoro nikdy neudrží jazyk na zámek. Občas káže páté přes deváté, dokonce i na rozhlasových vlnách. Před mnoha lety ji ostatní studenti na vysoké škole potajmu říkali, pro její horlivost a umanutost – „rudá fena“. 


Neladil mi ten urážlivý pseudonym, zvláště proto, že se týkal ženské bytosti. Ale v mnoha ohledech si jej za hyperaktivitu dobovým praktikám režimu po právu zasloužila. Podobných jedinců jsem v životě potkal na desítky. Horlivě jiné vylučovali a trestali, jak zákony kázaly. Nebo nepřestajně poučovali. Dokonce se nezměnili, ani když sametově nad jinými opět zvítězili. Dotyčná se nedávno nechala slyšet, že budoucí rodina dozná takových změn, že v jejím trvání dojde i k několikerým rozvodům. Vždyť už dneska je každé druhé české dítě dítětem nemanželským. Potomci nevědí, kolik otců se v jejich životě už vystřídalo. Jako bych se ocitl ve zjevení, zúčastnil jsem se zasnoubení muže a dívky v početné vietnamské rodině, odchované v České republice. Mladí mezi sebou mluvili krásnou češtinou, nikoliv řečí matky své, ale řečí školy a kamarádů, mezi nimiž vyrostli. Objevilo se tu i slovo: „Ségro, vole, pomoz mi nést dary ke snoubence!“

Byly to pro mne jímavé okamžiky radosti, že neplatí ještě všude pesimistické prognózy jedné české profesorky. Zaplať nám za to pánbůh, že to není ještě na světě všude stejné.

Psáno pro Novou republiku, Nové slovo a LUK. 
Text a foto Zdeněk Hrabica 
Pozn. red.: Autor neuvedl, že jde o |Jiřinu Šiklovou