Ivan David
3. 8. 2016
Potkal Khon Rabínoviče a hned spustí: “Povídá se vo nich, že se hodlají oženit…” “Ano, mám to v úmyslu”, přiznává se Rabínovič. “Tak mě napadlo, že byste si mohl vzít moji neteř.” “To bych asi mohl”, připustí Rabínovič. “No, voni jsou zlatej člověk!” Pana Khona odpověď naplňuje nadšením, ale chce být solidní ke starému známému, tak neochotně dodává: “No, ale budu k nim úpřímnej, ona moje neteř není nejmladší…” “To mi nevadí”, odpovídá Rabínovič po chvilce zaváhání.
“Zlatej člověk!.. Ale budu k nim upřímnej… Ona moje neteř není zrovna velká krasavice.” “To mi nevadí”, odpovídá klidně Rabínovič. “Upřímně řečeno, neteř není ani příliš chytrá…” “To mi nevadí.” “Aby neřekli, že jsem jim to zamlčel…, ona moje neteř není moc bohatá.” “To mi taky nevadí.” “Zlatej člověk!!”, říká šťastný pan Khon. “Jakejpak zletej člověk”, namítá Rabínovič: “Budu si jí snad brát?”
Stará židovská anekdota mě napadá, kdykoli se setkávám s projevy zoufalství z toho, co pro nás EU připravila a co pro nás právě chystá.
Kolektivně vylo vysloveno ano, dnes víme dost, abychom stanovisko přehodnotili. Pak nám nebude muset vadit nic na tom, co nám “nabízejí”
