 |
| Lenka Procházková |
8. 7. 2016, Lenka Procházková Živé duše (pokračování)
Druhá část poutavého vyprávění Lenky Procházkové o její výpravě na území “agresora”, kde mimo jiné prezentovala ruské vydání knihy tatínka “Ať žije republika”, opožděné o pouhých padesát let.
První část novarepublika zde
Snídám v župánku. Stůl v kupé je prostorný, Selina prostírá ubrousky, otvírá krabici s pirožky, já rozkrajuji kapesním nožíkem jablka koupená v Moskvě a rozděluji čokoládové bonbóny, které nám na cestu dala samaritánka Natálie. Místo čaje si vřelou vodou ze samovaru zaléváme instantní kávu, čeká nás další dlouhý den. Vlak brzdí ve stanici a Selina se jde podívat na rozpis vyvěšený na chodbičce. „Budem tu stát čtyřicet minut!“ Přímo před naším oknem je na peróně stánek s produkty (potravinami), vedle něj stojí venkovanka se sušenými rybami navléknutými háčky na tyčce. „Jdu nakupovat,“ rozhodne Anja. „Co chcete?“ „Ryby ne!“ zakážu jí. A tak přináší balené zmrzliny a džus.
„Jak velká je ta česká země?“ zajímá se Selina. „Moc velká není,“ přiznám. „A kolik tam žije lidí?“ „Asi tak jako v Moskvě,“ směje se Anja „náplava“ z Litvy. (Obyvatel Litvy je kolem tří miliónů…) „A všichni jsou Češi?“ pokračuje ve vzdělávání Selina „Skoro. Je tam samozřejmě i pár domestikovaných cizinců,“ usměju se na Anju. „Víc než tři sta tisíc!“ opraví mě. „Jsou mezi nimi i Tataři?“ sonduje dívka. Anja mě pod stolem kopne do nohy. Zbytečně. Mám vlastní mozek. „I Tataři u nás žijí, ale ještě jsem žádného nepotkala.“ Selina se napřímí. „Já jsem Tatarka!“ Ovšem teprve třináctiletá, a tak si ťukneme jen džusem.
 |
| Sarovský Serafín |
Vlak už zase uhání krajinou, ve stráni vidím skupinu pravoslavných chrámů, jejich vyšňořené kopule vykukují z okolní zeleně jak hříbky z trávy. Zřejmě poutní místo. Později zjišťuji, že jsem to odhadla správně. Poutní město se jmenuje Sarov a žil v něm slavný mnich Serafín, léčitel, věštec a duchovní učitel. V roce 1913 byl, sedmdesát let po smrti, prohlášen za svatého. V mystické extázi kromě jiného prorokoval, že Rusko, po mnoha zkouškách a útrapách, které je čekají, znovu povstane z popela a přispěje k nastolení celosvětového míru.
Ve stejném městě se ateista Andrej Sacharov podílel na vývoji první vodíkové bomby, která byla otestována v roce Stalinovy smrti. Po úspěšných pokusných testech dalších vodíkových pum se Sacharov vrátil do Moskvy a stal se iniciátorem podepsání smlouvy o omezení jaderných testů. Byl prvním Rusem vyznamenaným Nobelovou cenou za mír. Režim mu ale nedovolil ji převzít, vyzvedla mu ji jeho žena Jelena Bonnerová.
 |
| pamětní deska A. Sacharova |
S paní Jelenou jsem se setkala, když po manželově smrti navštívila Prahu. Zřejmě to bylo počátkem roku 1990. Vyprávěla o dlouhých sedmi letech, kdy museli s mužem žít ve vyhnanství v Gorkém, v domku, kde nejčastějším návštěvníkem byla KGB. Až jednoho odpoledne zatelefonoval Gorbačov a zrušil klatbu. Vrátili se do Moskvy a Sacharov, bojovník za lidská práva, se stal mluvčím politické opozice. Byl zvolen do parlamentu a podílel se na znění nové ruské ústavy. Wikipedia mylně uvádí, že umřel v průběhu zasedání demokratické opozice. Já ale vím, že srdečnímu infarktu podlehl v moskevském domě, kde bydlel a který je dnes jeho muzeem. František Janouch, přítel Andreje Sacharova, mi před sedmi lety při návštěvě muzea ukazoval chodbičku před fyzikovou pracovnou, kde se Sacharov nečekaně zhroutil a kde na něj klečící paní Jelena zoufale křičela: „Přestaň s tím, neumírej! Přísahal jsi, že mě tu nenecháš samotnou…“
 |
| Sarov – nejlepší město Země |
pro zvídavé čtenáře zajímavý dokument o městě Sarov, o historii zkoušek nejsilnější sovětské termojaderné “car-bomby”, o Sacharovovi:
Město Gorkij se už znovu jmenuje Nižnij Novgorod. Ptám se průvodčího, jestli vlak při dlouhé cestě nenabral zpoždění. „Zpoždění?! Dorazíme na minutu přesně. Tady jste v Rusku a ne v Německu!“ Selina zesmutní. „Bylo s váma tak veselo! Co budu dělat až do večera?“ „Dám ti knížku!“ Otvírám kufr a podávám jí tátův román o dvanáctiletém Olinovi na konci velké války. „Čteš ráda?“ Dívka přikývne. „A kterou knihu máš nejraději?“ „Huckleberryho Finna,“ řekne po chvilce přemýšlení. No jistě, tam je taky velikánská řeka, uvědomím si.
 |
| Nižnij Novgorod |
 |
| pomník V. Čkalova v Nižném Novgorodu |
Nižnij Novgorod je severněji než Uljanovsk, Volha tam nabírá Oku. Reliéf města v zálivu je tak krásný, že ani změť různých stavebních stylů nemůže pokazit tvůrčí záměr krajiny. Pozorujeme soutok a v úbočí nad námi ční socha zkušebního pilota Valerie Čkalova. Vede k ní okrasné vysoké schodiště, původně zbudované pro památník Gorkého. Jenže Čkalov, Hrdina Sovětského svazu, který se proslavil letem na Tupolevu z Moskvy přes severní pól až do Vancouveru, následně tragicky zahynul při testování jiného letadla. Truchlící Stalin, který Čkalova obdivoval a ctil, podobně jako později Chruščov Gagarina, přikázal, aby vyvýšené místo rezervované pro už dokončenou sochu Gorkého nechalo město volné, než bude narychlo zhotovena obrovská socha statečného pilota. Spisovatel dostal vlídnější bytoviště v závětrném centru svého rodiště a jen vzdutý cíp jeho pláště připomíná, že původně měl čelit ostrým větrům ze zátoky.
Průvodce Pavel, který nám příběh vypráví, je zklamaný nízkou intenzitou naší reakce. A tak mu u oběda vysvětluji, že hru škatule, škatule hejbejte se, hrajeme se sochami a památníky v Čechách taky a už jsme otrlí. „Teď to hrajou na Ukrajině,“ připomenu. „V Litvě už to dohráli,“ podotkne Anja. Kolem zahrádky restaurace jde bubnující průvod masek, ve městě je svátek pouličních divadel. Noc literatury, která s tím zřejmě souvisí, je naplánovaná do večerního parku. Ale během odpoledne se letní počasí zhorší, na nebi bobtnají deštné mraky, nad zátokou se sbírá vítr a jenom dobře oblečenému Gorkému to nevadí. Projíždíme ulicemi a Pavel nám ukazuje historický činžovní dům, v jehož čtvrtém patře bývala noclehárna pro zkrachovance, kterou však realista Gorkij ve svém dramatu Na dně umístil do sklepa. Zřejmě proto, aby temné prostory posílily účinek názvu hry.
 |
| slavný pilot V. Čkalov |
Novgorodské České centrum, kde nás obřadně vítá bělovlasý předseda a mladičká lektorka češtiny, není řízené z pražské centrály, je to spolek, který vznikl z místní potřeby. Ve městě je prý čeština jazykem třetí nejsilnější menšiny. Asi i proto, že mnoho Čechů vyučených ve Škodovce, pracuje v místní automobilce.
V Pavlově kanceláři otvíráme kufry, vybalujeme nejen knihy, ale i bundy, na okno už bubnuje déšť. Organizátor se jde podívat, jestli v parku, kde máme číst, vůbec někdo v tom nečase je. Samozřejmě, že tam jsou a čekají.
„Předskokanka“ Anna čte úryvky o medvídkovi. Stojím pod stromem, kde zvukař přikrývá mixážní pult igelitem. Nabízí mi sprej proti komárům. „Copak lítají i v dešti?“ „Milují vlhkost, to nevíte?“ Teď už to vím a ještě při psaní této reportáže, mě svědí bodance na lýtkách.
Číst v hustém dešti bez stříšky nad hlavou a nasvícená špatně nasměrovaným reflektorem, je jedna věc. Vnímat těch několik desítek lidí, usazených v mokré trávě, zatímco mohli sedět v suchu u televize, je věc druhá. Někteří mají deštníky, jiní kapuce nebo šátky, ale déšť nepřestává. Stránky mé (tátovy) knihy už jsou provlhlé, a tak mě střídá Pavel, který má ruský překlad okopírovaný na listech papíru vsunutých do igelitových desek.
Čte burácivě dramatickým hlasem, volnou rukou gestikuluje, klidně by tu roli ruského vojáka zvládl i ve stejnojmenném filmu. Kdyby se to natáčelo dnes. Před padesáti lety, kdy film sbíral vavříny na světových festivalech, ještě ani nechodil do školy. Já už jsem byla adolescent, a tak vyprávím promoklému, ale vytrvale usazenému publiku, jak jsem se díky filmu Ať žije republika seznámila s Jurijem Gagarinem, když v roce 1966 podruhé přijel do Prahy. Nejen, že jsem při soukromé projekci filmu, kterou táta pro kosmonauta narychlo zorganizoval, seděla vedle něj, ale pak jsme si Gagarina ještě odvezli domů na večeři. Cestou koupil kytici růží, když se dověděl, že maminka čeká třetí dítě. Nepřipraveně otevřela dveře a uviděla prvního kosmonauta světa s pugétem. K té večeři jsme přizvali i souseda, aby si vzácnou návštěvu užil taky. Myslím, že i Gagarin si večer užíval, přestože to slovo v ruštině nemají. Jako školačka jsem v té době nejlépe rusky mluvila já, ale ke konci večera (a demižonu moravského) si už všichni rozuměli i bez překladu. Jurij Gagarin zahynul při havárii stíhačky v květnu 1968, takže netuším, jak by hodnotil srpnovou spřátelenou invazi. Tátovi zlomila srdce, umřel na smutek v únoru 1971.
„A jaký Jurij byl?“ volá z upršeného tmavého parku vzrušený dívčí hlas. „Veselý a šťastný. Jako kluk, kterému se splnil velký sen a chce se o to rozdělit.“ Odpovídám na další otázky a připadám si jako věrozvěst. Je ovšem trochu nespravedlivé, že informace o jejich národním hrdinovi jsem přivezla z Čech.
Když pak rozdám poslední tři tátovy knihy, ozve se prosba v češtině: „Já se učím česky, můžete mi dát ten originál?“ „A kde se učíš?“ ptám se studenta. „Na kurzech v Českém centru!“ Podávám mu provlhlou knížku. Reflektor už zhasl, zvukař balí nádobíčko, posluchači se rozprskli po cestičkách jako kapičky rtuti a Pavel nás odváží do stejné restaurace, kde jsme obědvali. Tentokrát sedíme uvnitř.
(obrázky a další nápomocná vizualizace: Ďouba)
konec druhé ze tří částí, dokončení příště
