Lubomír Man
22. 7. 2016
Takže je s konečnou platností rozhodnuto. Ruští atleti a atletky na olympiádě v Riu nebudou. Neuvidíme už Jelenu Isinbajevovou vznášet se nad laťkou ve výši pěti metrů, neuvidíme Sergeje Šubenkova, jak po zdolání 110 metrového pole překážek vpadá do cíle před skvostnými černými atlety USA. A to prý proto, že ruský stát kryl a podporoval doping.
Neznalec dopingových poměrů to slyší, a protože je neznalec, nedokáže posoudit, má-li, či nemá toto obvinění oporu ve skutečnosti. Musí se spolehnout na mínění odborníků, lidí, co se problematikou dopingu zabývají ve svých zaměstnáních. A tak sedí u televizoru či u rádia a loví v nich jejich hlasy, to, co oni jako znalci oboru k problému sdělí. A slyší jejich jednotný názor, že totiž zákaz startu ruských atletů na olympiádě je v prvé řadě rozhodnutím politickým.
V tu chvíli strne, čeká, že po tomto skandálním konstatování, prozrazujícím, že onen protiruský zákaz je zde v prvé řadě proto, aby v ruské společnosti oslabil pozici prezidenta Putina (to kvůli němu naši sportovci nebudou na olympiádě), uslyší od oněch odborníků co nejtvrdší odsouzení takovéhoto politického masakrování olympijské myšlenky, vyjadřující potřebu nastolit bratrství mezi národy a odložit všechna nepřátelství, jež je rozdělují. Vždyť jedině s touto ideou baron Coubertin v závěru předminulého století olympijské hry zakládal, a jako symbol přátelství mezi národy plane nad olympijskými sportovišti po celou dobu her olympijský oheň.
Ale oni ti odborníci kupodivu onu skutečnost, že ruským atletům se zakázalo jet na olympijské hry a soutěžit v nich o pocty olympijské z důvodů v prvé řadě politických a hlavně – zcela protichůdných ideji olympizmu – neodsoudí, jen je vyřknou. Nevím, možná to své nedořekli až do konce z obav, že ti, kteří zpoza Atlantiku onen zákaz ruské účasti na hrách spunktovali (převážně americká antidopingová agentura WADA, sídlící v australském Montrealu, vedla své útoky jen proti skupince Rusů, ale navrhla, aby jejich údajná vina byla vztažena na Rusy všechny – čili aby se uplatnil tzv. kolektivní princip trestu), by si mohli vyšlápnout i na ně – a z tohoto hlediska je vlastně už jen jejich konstatování politického motivu celé záležitosti, jako motivu hlavního, hrdinným činem. Cožpak P.C. Roberts, člen někdejší Reaganovy vlády, který západní poměry i nepoměry jistě důvěrně zná, neprohlásil, že Washington má k dispozici příliš mnoho peněz a příliš mnoho hrozeb na to, aby se celá tahle ostudná protiruská dopingová provokace mohla posoudit či vyřešit spravedlivě? Ne-li už dokonce v olympijském duchu, který by z účasti na olympiádě vykázal nikoliv ruské atlety, ale ty americké hrobaře olympizmu, mnoucí si dnes spokojeně ruce nad dokonaným dílem, a dost možná i chystající se v těchto dnech sledovat olympijské boje – konečně bez účasti Rusů – z tribuny olympijského stadionu v Riu.
Boje, které s morální kaňkou zločinně zorganizované ruské neúčasti pozbyly pro ostatní obecenstvo všechno kouzlo.
Poděkujme jim přes oceán, těm neokonzervativním pánům z Washingtonu, za to, že nám z důvodu převážně politických berou jednu radost za druhou.
