John Pilger
20.4.2016 Zvědavec
Filmoval jsem na Marshallových ostrovech, které leží severně od Austrálie, uprostřed Tichého oceánu. Kdykoliv říkám lidem, kde jsem byl, ptají se: „Kde to je?“ Když nabídnu vodítko odkazem na Bikiny, říkají: „Tím myslíte ty plavky?“ Jen pár lidí, zdá se, ví, že plavky bikiny byly pojmenovány na oslavu jaderných výbuchů, které zničily ostrov Bikiny. Na Marshallových ostrovech bylo Spojenými státy v letech 1948 až 1958 odpáleno šedesát šest jaderných zařízení – ekvivalent 1,6 hirošimských bomb každý den po dvanáct let.
Bikiny je dnes tichý, změněný a kontaminovaný. Palmy rostou v podivných mřížkovitých formacích. Nic se nehýbe. Nejsou tam žádní ptáci. Náhrobky na starém hřbitově svítí radiací. U mých bot naměřil Geigerův počítač hodnotu „nebezpečné“.
Když jsem stál na pláži, sledoval jsem smaragdově zelený Pacifik propadající se do obrovské černé díry. Byl to kráter zanechaný vodíkovou bombou, kterou nazvali „Bravo“. Výbuch otrávil lidi a jejich prostředí stovky mil daleko, možná navždy.
Na své zpáteční cestě jsem se zastavil na letišti v Honolulu a povšiml si tam amerického časopisu s názvem Women’s Health (Ženské zdraví). Na obálce byla smějící se žena v bikinách a titulek: „I Vy můžete mít tělo do bikin“. O několik dní dříve, na Marshallových ostrovech, jsem dělal rozhovor se ženou, která měla zcela jiné „bikinové tělo“; každý tam trpěl rakovinou štítné žlázy a dalšími život ohrožujícími typy rakovin.
Na rozdíl od smějící se ženy v časopisu byly všechny tamní ženy ožebračené: jsou to oběti a pokusní králíci hrabivé velmoci, která je dnes nebezpečnější, než kdy jindy.
Sděluji tuto zkušenost jako varování a abych přerušil odvádění pozornosti, které pohltilo tolik z nás. Zakladatel moderní propagandy, Edward Bernays, popsal tento fenomén jako „vědomou a inteligentní manipulaci se zvyky a názory“ demokratických společností. Nazval to „neviditelná vláda“.
Kolik lidí si je vědomo, že začala světová válka? V současnosti je to propagandistická válka, lži a odvádění pozornosti, ale to se může okamžitě změnit prvním chybným rozkazem, první raketou.
V r. 2009 prezident Obama stál před zbožně hledícím davem v centru Prahy, v srdci Evropy. Slíbil, že zbaví „svět jaderných zbraní“. Lidé jásali a někteří plakali. Z médií se linuly tuny otřepaných frází. Obama následně dostal Nobelovu cenu za mír.
To vše byl podvod. Lhal.
Obamova vláda vyrobila další jaderné zbraně, další jaderné hlavice, další systémy dopravy jaderných zbraní na cíl, postavila další jaderné továrny. Výdaje na jaderné hlavice samotné vzrostly za Obamy více, než za jakéhokoliv jiného amerického prezidenta. Náklady za třicet let činí více než 1 bilion dolarů.
Je plánována mini jaderná bomba. Je známa jako B61 Model 12. Nic podobného nikdy neexistovalo. Generál James Cartwright, bývalý zástupce náčelníka generálního štábu, řekl: „Zmenšování (činí použití této jaderné) zbraně myslitelnějším.“
V posledních osmnácti měsících dochází na západních hranicích Ruska k největšímu navyšování počtu vojenských sil po druhé světové válce – vedou to Spojené státy. Od doby, kdy Hitler napadl Sovětský svaz, nepředstavovaly žádné cizí jednotky tak zřejmou hrozbu pro Rusko.
Ukrajina – kdysi součást Sovětského svazu – se stala zábavním parkem CIA. Po zorganizování puče v Kyjevě Washington účinně ovládá režim, který je hned za ruskými dveřmi a je vůči Rusku nepřátelský: režim prolezlý nacisty, doslova. Přední postavy parlamentu na Ukrajině jsou politickými potomky nechvalně známých fašistů z OUN a UPA. Otevřeně oslavují Hitlera a volají po pronásledování a vyhnání rusky mluvící menšiny.
To se do zpráv na Západě dostane zřídka, nebo je to překrouceno, aby se potlačila pravda.
V Lotyšsku, Litvě a Estonsku – na prahu Ruska – americká armáda rozmísťuje bojové jednotky, tanky a těžké zbraně. Tato extrémní provokace druhé světové jaderné velmoci je na Západě přecházena tichem.
To, co činí vyhlídky na jadernou válku ještě většími, je souběžná kampaň proti Číně.
Sotva projde den, aby nebyla Čína líčena jako „hrozba“. Podle admirála Harryho Harrise, amerického velitele v Tichomoří, Čína „buduje v Jihočínském moři velký písečný val“.
Naráží na to, že Čína buduje runwaye na Spratlyho ostrovech, které jsou předmětem sporu s Filipínami – sporu, který neměl prioritu, dokud Washington nezatlačil a nepodplatil vládu v Manile a dokud Pentagon nezahájil propagandistickou kampaň s názvem „svoboda plavby“.
Co to znamená skutečně? Znamená to svobodu pro americké válečné lodě, hlídkující a ovládající pobřežní vody Číny. Zkuste si představit americkou reakci, kdyby čínské válečné lodě dělaly totéž u pobřeží Kalifornie.
Natočil jsem film s názvem „Válka, kterou nevidíte“ (The War You Don’t See), ve kterém jsou rozhovory s významnými americkými a britskými novináři: reportéry jako Dan Rather ze CBS, Rageh Omar z BBC, David Rose z Observer.
John Pilger, Válka, kterou nevidíte, na Vimeo (ZDE)
Všichni řekli, že kdyby novináři a hlasatelé udělali svoji práci a zpochybnili propagandu, že Saddam Hussein vlastní zbraně hromadného ničení; pokud by lži George W. Bushe a Tony Blaira nebyly novináři rozšířeny a uveřejněny, invaze do Iráku v r. 2003 by se možná nekonala a stovky tisíc mužů, žen a dětí by dnes žily.
Propaganda pokládající základy pro válku s Ruskem nebo Čínou se v principu nijak neliší. Dle mých znalostí žádný novinář v západních „oficiálních médiích“ – ekvivalent Dana Rathera, řekněme – se neptá, proč Čína buduje runwaye v Jihočínském moři.
Odpověď by měla být zářně jasná. Spojené státy obkličují Čínu sítí základen, balistickými raketami, bojovými uskupeními a jadernými bombardéry.
Tento smrtící oblouk sahá od Austrálie po ostrovy v Pacifiku, Mariany a Marshallovy ostrovy a Guam, po Filipíny, Thajsko, Okinawu, Koreu a přes Eurasii do Afghánistánu a Indie. Amerika pověsila Číně na krk oprátku. To ve zprávách není. Mlčení médií; válka vedená médii.
V r. 2015, ve velké tajnosti, USA a Austrálie uspořádaly největší námořní a letecké cvičení v moderní historii, známé jako Talismanová šavle. Jeho cílem bylo nazkoušet bitvu na moři a ve vzduchu, blokování námořních tras, jako Malacké úžiny a úžiny Lombok, čímž by byla Čína odstřižena od přístupu k ropě, plynu a dalším životně důležitým surovinám ze Středního východu a Afriky.
V cirkusu známém jako americká prezidentská kampaň je Donald Trump líčen jako šílenec, fašista. Je zcela jistě odporný; ale je také médii nenáviděnou postavou. To samo o sobě by mělo vzbudit naši skepsi.
Trumpovy názory na přistěhovalectví jsou groteskní, ale o nic grotesknější, než názory Davida Camerona. Není to Trump, kdo je Velkým deportovačem ze Spojených států, ale je jím nositel Nobelovy ceny za mír Barack Obama.
Podle jednoho podivuhodného liberálního komentátora Trump „vypouští temné síly násilí“ ve Spojených státech. Vypouští je?
To je země, kde haranti střílí své matky a policie vede vražednou válku proti černým Američanům. Je to země, která napadla a snažila se svrhnout více než 50 vlád, mnohé z nich demokracie, a bombardovala od Asie po Střední východ, způsobila smrt a vyhnání milionů lidí.
Žádná země se této historii systematického násilí nemůže rovnat. Většina válek Ameriky (téměř všechny proti bezbranným zemím) byla zahájena nikoliv republikánskými prezidenty, ale liberálními demokraty: Trumanem, Kennedym, Johnsonem, Carterem, Clintonem a Obamou.
V r. 1947 řada směrnic Rady národní bezpečnosti popsala hlavní cíl americké zahraniční politiky jako „podstatné předělání světa k obrazu Ameriky“. Ideologií byl mesiášský amerikanismus. Všichni jsme byli Američané. Jinak… Kacíři byli konvertováni, podrobeni, uplaceni, pomluveni nebo rozdrceni.
Donald Trump je toho symptomem, ale je to také nekonformista. Říká, že invaze do Iráku byla zločin; nechce jít do války s Ruskem a Čínou. Nebezpečím pro nás není Trump, ale Hillary Clintonová. Ta není nekonformní. Ztělesňuje nezlomnost a násilnost systému, jehož chvástavé „vyjímečnictví“ je totalitou s příležitostně liberální tváří.
Jak se blíží den prezidentských voleb, bude Clintonová oslavována jako první prezidentka, bez ohledu na její zločiny a lži – stejně jako byl veleben Barack Obama jako první černošský prezident a liberálové sežrali jeho nesmysl o „naději“. A žvásty pokračují.
Popsán sloupkařem Guardian Owenem Jonesem jako „zábavný, okouzlující, s klidem, který chybí prakticky všem ostatním politikům“, poslal Obama jednoho dne bezpilotní letouny na zmasakrování 150 lidí v Somálsku. Zabíjí lidi obvykle o útercích, podle New York Times, kdy dostává seznam kandidátů smrti seslané bezpilotními letouny. Tak klidné.
V prezidentské kampani v r. 2008 Hillary Clinton vyhrožovala, že „zcela vymaže“ Írán jadernými zbraněmi. Jako ministryně zahraničí za Obamy se účastnila svržení demokratické vlády Hondurasu. Její příspěvek ke zničení Libye v r. 2011 byl téměř radostný. Když byl libyjský vůdce Muammar Kaddáfí veřejně vykuchán – což byla vražda umožněná americkou logistikou – Clinton měla z jeho smrti škodolibou radost: „Přišli jsme, viděli jsme, zemřel.“
Jedním z nejbližších spojenců Clinton je Madeleine Albright, bývalá ministryně zahraničí, která napadla mladou ženu za to, že nepodporuje „Hillary“. Je to tatáž Madeleine Albright, která nechvalně oslavovala v televizi smrt půl milionu iráckých dětí jako „něco, co za to stálo“.
K největším podporovatelům Clintonové patří izraelská lobby a zbrojařské firmy, které rozdmychávají násilí na Středním východě. Ona a její muž dostali od Wall Street majlant. A přesto se má stát kandidátkou, aby vyhodila zlého Trumpa, oficiálního démona. K jejím stoupencům patří i přední feministky: jako Gloria Steinmanová v USA a Anner Summersová v Austrálii.
O generaci dříve kult známý jako „politika identity“ zabránil mnoha inteligentním liberálně smýšlejícím lidem zkoumat příčiny a jedince, které podporovali – jako falešníky Obamu a Clinton; jako podvodné pokrokové hnutí Syriza v Řecku, které podvedlo lidi této země a spojilo se s nepřáteli.
Sebestřednost, jakési „jáství“, se stalo novým duchem doby v privilegovaných západních společnostech a signalizovalo zánik velkých kolektivních protiválečných hnutí, hnutí proti sociální nespravedlnosti, nerovnosti, rasismu a sexismu.
Dnes možná velký spánek skončil. Mladí jsou opět neklidní. Postupně. Tisíce v Británii, které podporovaly Jeremy Corbyna coby labouristického vůdce, jsou součástí tohoto probuzení – stejně jako ti, kteří se shromáždili na podporu senátora Bernie Sanderse.
V Británii minulý týden nejbližší spojenec Jeremy Corbyna, jeho stínový ministr financí John McDonnell, zavázal labouristickou vládu vyplatit dluhy pirátských bank, prakticky pokračovat v tak zvaných úsporných opatřeních.
V USA Bernie Sanders slíbil podpořit Clintonovou, bude-li nominována. I on hlasoval pro používání násilí ze strany Ameriky vůči zemím, když si myslí, že je to „správné“. Říká, že Obama odvedl „skvělou práci“.
V Austrálii existuje jakási umrlčí politika, ve které se v médiích hrají nudné parlamentní hrátky, zatímco uprchlíci a domorodci jsou pronásledováni a nerovnost roste, spolu s nebezpečím války. Vláda Malcolma Turnbulla právě oznámila tak zvaný obranný rozpočet ve výši 195 miliard dolarů, který tlačí k válce. Nebyla žádná debata. Ticho po pěšině.
Co se stalo s velkou tradicí přímé lidové akce, neberoucí ohledy na strany? Kde jsou odvaha, představivost a oddanost nutné k započetí dlouhé cesty k lepšímu, spravedlivějšímu a mírovému světu? Kde jsou disidenti v umění, na divadle, v literatuře?
Kde jsou ti, kteří prolomí ticho? Nebo čekáme, až bude odpálena první jaderná raketa?
A World War Has Begun. Break the Silence vyšel 17. března 2016 na ICH. Překlad Zvědavec.
