Karel Sýs
24.4.2016
Po víceméně bulvární publikaci Gilese Miltona Když Hitler bral kokain a Stalin vyloupil banku vydává brněnské nakladatelství JOTA knihu Susan Butlerové STALIN & ROOSEVELT.
Kniha je to jako špalek – 672 stran a 28 stran fotografií – ale rozhodně nenudí a člověk cítí nutkavou chuť číst dál, dál postupovat minulostí až do dneška, kdy se ještě projevují vlivy, jež začaly působit v době, o níž kniha pojednává.
Už podtitul Portrét partnerství naznačuje, že nepůjde o oblíbené vynášení jednoho a proklínání druhého, jak je zlozvykem u hrubozrnných paralelních životopisů historických osobností a v případě knih typu Hitler versus Stalin o proklínání obou.
(Ani jinak velmi objektivní autorka se bohužel zcela nevyhnula dvojímu metru. Když cestou do Teheránu Stalin v Baku přestupoval na letadlo a ze tří strojů si vybral nikoli ten určený pro něj, nýbrž letoun Berijův, byla to paranoia. Když Roosevelt odjížděl na sovětské vyslanectví k jednání a v jeho voze seděl tajný agent, zatímco prezident jel v nenápadném autě oklikou, byla to opatrnost.)
S porozuměním pro nikoli černobílý běh událostí shrnuje autorka materiál nám vesměs nedostupný. Z toho důvodu je zřetelně bohatší dokumentace o jednání amerického prezidenta, zatímco u Stalina je nucena opírat se o občas nedoložené prameny, případně o svědectví jediné krajně nedůvěryhodné osoby, například Chruščova a dalších tragikomiků, kteří se snažili zakrýt osobní odpovědnost za přehmaty či zločiny, svádějíce vše na režiséra, zatímco sami napsali scénář.
Po bezmála třiceti letech neuvěřitelných lží ze strany tzv. historiků typu televizního žvanila Kučery má český čtenář konečně možnost zkorigovat svůj vnucený názor díky autentickým svědectvím a dokumentům. Ty mají tu přednost, že mohou sice být nazírány z různých úhlů, ale samy o sobě nelžou.
Appeasement, Mnichov, sovětsko-německá smlouva, válka… Ve světě se nestane nic, o čem by v konečném důsledku nerozhodoval tandem amerického prezidenta a sovětského generalissima.
Zlom přišel po Rooseveltově smrti. Do Bílého domu vstoupil válečný zločinec Truman, který nechal zavraždit statisíce nevinných civilistů, samozřejmě bezkontaktně – z bezpečné výšky.
Láme se i autorčin styl, jako by na ni přeskočilo něco z protisovětské hysterie. Avšak i teď zachovává dekorum a neuchyluje se k ranám pod pás. Nicméně se zdá, že se zejména v referování o atomové zbrani příliš spoléhá jen na americké prameny. Například tvrdí, že Sovětský svaz o superbombě nic nevěděl až do Trumanovy poněkud nejasné zmínky na postupimské konferenci. Na rozdíl od Roosevelta, který chtěl se Stalinem o bombě hovořit ve smyslu zachování světového míru, Truman v Postupimi podle vyjádření autorky „místo aby postupoval diplomaticky, jako skutečný státník, se v podstatě jen chvástal; ani slovem se nezmínil o nějaké spolupráci, o snaze udělat ze světa klidnější a bezpečnější místo, o nabídce vzájemného sdílení informací výměnou za urovnání problémů v Polsku, Rumunsku, Jugoslávii a Mandžusku“. Stalin zprávu vyslechl a údajně „nehnul ani brvou“. Churchill, na jehož pochybnou počest byla bomba pojmenována Fat Man (Tlouštík), si později zaspekuloval: „Byl jsem přesvědčen, že nemá nejmenší tušení, co mu právě řekli.“
Stalin byl však lepší hráč pokeru než Truman či Churchill. Rusové již dávno pracovali na tomtéž poli a teď jen pod Berijovým vedením práce urychlili. Berija zkrátka nebyl sexuální monstrum, které loví ženy z auta na moskevských ulicích, ale něco jako sovětský Oppenheimer a generál Groves dohromady.
Susan Butlerová se vidí nucena konstatovat: „Rusové ztratili ke Spojeným státům důvěru – přestali věřit jediné zemi, kterou do té doby považovali za svého spolehlivého a věrného přítele.“
Došlo to až tak daleko, že v březnu 1946 americké ministerstvo zahraničí oznámilo, že původní sovětská žádost o půjčku se v průběhu srpna ztratila. Ministr zahraničí James Byrnes později přiznal, že osobně dohlédl, aby příslušná složka zmizela: „Nechal jsem ji umístit do další zasunuté složky a byl jsem si stoprocentně jistý, že ji nový ministr financí Fred Vinson nebude hledat.“ Jak vidno, dějiny jsou často ovlivněny jednáním na úrovní předškolních dětí.
Kdo si láme hlavu úlohou osobností v dějinách, nechť si poslouží závěrečným citátem knihy, Stalinovým výrokem proneseným řadu let po Rooseveltově smrti: „Roosevelt byl velký státník, chytrý,vzdělaný, prozíravý a svobodomyslný vůdce, který prodloužil život kapitalismu.“
Já bych dodal, že budoucnost často dopadne jinak, než odhadují sebevlivnější protagonisté, ale také že nikdy nekončí, což se začíná zřetelně projevovat právě za našich dnů.
