Zdeněk Hrabica
18. 3. 2016
Pamatuji, jak „občané druhého řádu“ odhazovali po 17.listopadu 1989 do Vltavy v blízkosti staroslavného pražského Mánesu dekorace, které jim odevzdal minulý „zločinný režim“ –dekoroval je za jejich umělecké konání. Desítky národních a zasloužilých umělců se někdejší pocty, o kterou předtím dajli jim, nedajli medajli sami tolik usilovali, se nakonec dobrovolně nebo pod veřejným tlakem, diplomů a titulů vzdalo.
Ještě několik měsíců před tím než se medajle udělovaly, běhala dcera jednoho nominovaného herce, zasloužilého na národního umělce, po budově ÚV KSČ na pražském Nábřeží Ludvíka Svobody. Orodovala za svého tatínka. Dosáhla svého.
Dneska čpí síru a plive na docílené.
Jedním z mála, kdo se čestného titulu nikdy nevzdal, byl zasloužilý umělec Zdeněk Galuška, spisovatel, kreslíř, slovácký folklorista. I na vizitce si titul nadosmrti ponechal. Vnuknul mi ve slováckém sklípku už v roce 1990, abych něco podobného také učinil. A tak mám na vizitce vedle své karikatury kreslíře Radka Fetterse uvedeno latinské přikázání „Semper vivens“ i titul: „Šéfredaktor Světa v obrazech(1983 – 1990)“. Dodneška to před nikým netajím a nestydím se za nic, co jsme v tomto populárním týdeníku vzniklém po roce 1945 a při častých veřejných akcích, spáchali.
Když se pak začaly po majetkovém převratu umělcům namísto zasloužilých a národních udělovat Thálie, dozvěděl jsem se od předsedy jury (shodou okolností ve stejných prostorách Mánesu, odkud i stejní házeli své tituly do stříbropěnné řeky Vltavy), že opravdová dramatická tvorba u nás začala vlastně až s příchodem Václava Havla na prezidentský stolec. Nahradila tzv. socku, která se prezentovala čtyřicet uplynulých let.
Často, nějak se člověk musí živit, připravuji a to velmi rád s mistry všelikého umění mediální rozhovory o jejich vztahu k nejkrásnějšímu Bakchusovu nápoji, k vínu. Bohužel většina mých respondentů nebo i jejich potomků se zbytečně stydí, že byla také zasloužilými nebo dokonce národními umělci.
Kladu si občas otázku, co budou nyní nominovaní a vyznamenávaní dělat s těmi řády a neřády, až zase čas oponou trhne, jak se asi zase zachovají? Vývoj je totiž dneska mnohem rychlejší a bouřlivější, než byl ten včerejší.
Vždyť ani o vzplanutí imigrační vlny jsme neměli v dlouhém ani krátkém životě – natož pak za „bolševika“, ani nyní po „sametu“ – ještě žádné potuchy.
Psáno pro Nové slovo a pro Novou republiku a LUK.
