Ondřej Höppner
12. 2. 2016 ProtiProud
Ondřej Höppner tleská Trumpově přesvědčivému, byť zatím dílčímu vítězství a snaží se odhadnout, zda jde jen o drobnou “chybu v Matrixu”, nebo signál opětovného zrození politiky
Všichni se diví, hrozí, nechápou a křičí. Všichni – to znamená většina washingtonských politických elit ixstranického vedení Demokratů a Republikánů. Axsxnimi pochopitelně téměř všechna hlavní média, jež jsou establishmentu (zdánlivě překvapivě) už zcela otevřeně “bok po boku”. Jen normální Američané si – zatím – zjevně myslí něco úplně jiného.
Vzpoura manipulovaných?
Ti, kteří ovládají politickou scénu – a byznys na ni navěšený – zoufale potřebují udržet současný stav. Ten se jmenuje předstírání politiky, kterou se jim už potichu skoro podařilo zardousit. Politiku jako veřejnou činnost, která reprezentuje skutečné zájmy veřejnosti. Posledních patnáct let se to docela dobře dařilo. Skvěle k tomu posloužil Barack Obama. Spasitelský mýtus “prvního černošského prezidenta” na osm let dokonale zakryl potřebu skutečné změny.
To, co se nyní v Americe děje, ukazuje, že navzdory obrovské moci médií si to lidé uvědomili. Že začínají chápat, že jim nyní titíž manipulátoři chtějí uchystat tutéž léčku: Po prvním černochovi tentokrát “První žena americkou prezidentkou”. Byl k tomu připraven “stínový souboj” dvou osvědčených rodinných prezidentských klanů: Clintonové versus Bushové.
Jenže pak se zjevil fenomén, který do toho divadla politické korektnosti hodil vidle. A lidé jako by si náhle uvědomili, že si “smějí” něco myslet. Že fraška na demokracii – kterou prezidentské volby v posledních dvou dekádách dokonale ilustrují – nemusí být věčná. Že mohou vzít věci do svých rukou. Jestli se jim to podaří, nebo se nakonec většina opět nechá “zmáknout”, je samozřejmě ještě otázka. Ale už to, co se stalo doposud, naposledy v primárkách v New Hampshire, můžeme označit za “zrození politiky” – politikům a médiím navzdory.
Direkt
Miliardář Donald Trump zatnul v primárkách v New Hampshire tipec všem, kdo pochybovali o jeho tahu na branku. A jen tak mimochodem propíchl bublinu jménem Marco Rubio, na kterého sázeli všichni “politicky korektní” republikáni.
Trumpův pečlivě nagelovaný příčesek, sám o sobě symbol nekorektnosti, teď vlaje nad zděšeným táborem republikánských lídrů jako vlajka vítězství nad spáleništěm marných nadějí. Trump, který za republikány kandiduje, byť členem strany není, získal více hlasů, než druhý, třetí a takřka i čtvrtý kandidát dohromady. Volilo ho přes 35 procent voličů.
Tři rány z milosti
Trump jako by v New Hampshire vyhrál na třech frontách najednou:
Na první: V předvolebních průzkumech byl sice favoritem, ale takovou propast mezi ním a druhým kandidátem nikdo nečekal. John Kasich (druhý se 16 procenty) se přitom do New Hampshire prakticky přestěhoval, přičinlivě chodil od domu k domu, a za kampaň utratil miliony. Bylo až dojemné, když Kasich své druhé místo označil za “morální vítězství”. Pro Trumpa byl stát New Hampshire (pouhých 1,3 milionu obyvatel) jen spíše něco jako ranní rozcvička.
Na druhé: Nechal za sebou zamotané klubko poražených, z nichž nikdo pro jeho oponenty z řad republikánů neskýtá žádnou naději, že by se mohl stát jeho protiváhou. Po volbách v Iowě byl takovým “mužem naděje” Marco Rubio. V New Hampsihre však dostal Rubio napráskáno a opět – bylo až dojemné, když po debaklu prohlásil, že “už se to nebude nikdy opakovat”.
Na třetí: Pro Trumpa hlasoval významný podíl voličů, kteří se rozhodovali na poslední chvíli. Jejich hlas byl projevem protestu proti současnému establishmentu Spojených států v širokém slova smyslu. A vlastně i proti systému jako takovému. Trump je jiný, zábavný, svěží, nepatřičný – a to je pro mnoho nerozhodnutých rozhodující. Pro Trumpa znamená toto zjištění nadějný kapitál do budoucna. Je to prvek, který může rozhodnout celé volby.
Washingtonská “kavárna” je zděšena
Reakce na Trumpův triumf z řad “poražených” na sebe nedala dlouho čekat. Prestižní internetový deník The Huffington Post uvedl článek o výsledku voleb titulkem: “Rasistický, sexistický demagog právě vyhrál volby v New Hamshire“.
A nešlo jen o nějaký vznět. Poslední dva týdny byly všechny články v Huffington Post o Trumpovi “ozdobeny” editorskou poznámkou: “Donald Trump je lhář, útočný xenofob, rasista, mysogin, tyran, který chce zakázat muslimům (kterých jsou na světě skoro dvě miliardy) vstup na území Spojených států.” Což je přesně to, co si o Trumpovi myslí všichni, kteří ho nevolili.
Huffinton Post nebyl zdaleka jediné médium, které plivlo po vítězi jedovatou slinu. Deník The New York Daily News (tištěný náklad 500 tisíc denně) přišel s titulkem: “Rozbřesk po mrtvici: Trump se probudil k životu v New Hamshire jako bezduchá zombie.”
Nesrovnatelný příběh
Tyto volby jsou (zatím) pro Spojené státy výjimečné. Nejen co do počtu voličů, lámajících rekordy, ale především co do intenzity. Stát New Hampshire poslal zbytku USA dvě zprávy: 1) Opětovné zrození politiky znamená, že voliči jsou (názorově a zájmově) rozděleni tak, jako už dlouho ne. 2) Veřejnost proto nadcházející volby autenticky prožívá – a vše nasvědčuje tomu, že tomu tak bude až do konce. Hlavní zásluhu na tom má samozřejmě fenomén Trump (což bude platit, i kdyby nevyhrál).
Podle některých komentátorů jsou intenzita a vyhraněnost nynějších voleb srovnatelné snad jen s volbami během války ve Vietnamu v roce 1968. Protiválečné hnutí – bez ohledu na to, jak se na něj díváme – vytvořilo úplně novou situaci a zvedlo Ameriku na nohy. Podobným momentem byl pak – opět republikánským mainstreamem nechtěný – Ronald Reagan. I ten dokázal vyhrát volby navzdory médiím, neboli takzvaně přes média. Přes to je však současný “příběh vzkříšení politiky” s oněmi dvěma nesrovnatelný.
Nenechme se však unést Trumpovým skvělým nástupem. Vzpomeňme, že volbách v roce 1992 miliardář Ross Perrot (nestraník) také zářil (nakonec skončil až třetí) – například ve státě Maine získal přes 30 % hlasů a v Utahu 27 %. Nakonec však doplatil na to, že ho volili takřka výhradně jen běloši (94 %). Přesto je jeho konečných 19 % nejlepší výsledek “nestraníka” za posledních více než 40 let. Trump (nestraník – kandidát za republikány) ho teď může překonat.
Mladí volí “starého socialistu”?
Primárky mezi demokraty jsou letos jen zdánlivě nudnější (než u republikánů). Ve skutečnosti se také zde odehrává drama, nesoucí rysy výjimečnosti. U demokratů to není jeden proti všem, ale čelo proti čelu.
V New Hampshire vyhrál suverénně a podle očekávání “důchodce” Bernie Sanders, který se prohlašuje za demokratického socialistu, což je kategorie v prezidentských volbách v USA dosud nevídaná. Celkově si vede lépe, než se čekalo – a s tímto poznáním přicházejí i sponzoři.
Dramaticky prohrála Hillary Clintonová. Žena s ambicí stát se první prezidentkou USA zažila první skutečný debakl. Hlavní problém však není, že jí Sanders v New Hampshire porazil a o kolik, jako spíše to, že těžiště voličské základny Clintonové nebylo mezi ženami obecně (jak se očekávalo), ale jen mezi ženami staršími 65 let. Čtyřiasedmdesátiletého Sanderse přitom paradoxně volili naopak spíše mladí voliči (včetně žen), tedy ti, kteří stále ještě doufají, že může přijít nějaká změna – a že by mohla mít podobu “socialisttické Evropy” je pro ně, zdá se, o to více vzrušující.
Na špatném místě ve špatnou dobu
Nyní se volební týmy přesouvají na jih do Nevady a Jižní Karolíny (volby tam začínají 20. února). V těchto státech by měl Trump podle odhadů potvrdit svou dominanci mezi republikány a zároveň by se měly rozšířit řady jeho odstoupivších soupeřů.
Očekává se, že jako jeden z prvních odpadne právě Jeb Bush (mladší bratr bývalého prezidenta), a tím se celý původní plán “tradičního souboje” rozpadne. Je fakt, že Bush se zatím jeví jako “nejtragičtější kandidát voleb 2016” – navzdory desítkám milionů, které vložil do kampaně – marně. Přitom právě na něj “neokonský” republikánský mainstream nejvíce spoléhal. Měl to být on, kdo zajistí pokračování politické linie, která – v nedílné spolupráci s “Demokraty” Clintonem a Obamou – uvedla Ameriku a vlastně celý svět do chaosu, v němž se nyní nachází. Slepota vedení republikánů, kteří věří, že lidé už napořád budou jen nevnímající a nemyslící ovce, je v tomto směru až ohromující.
Rovnice nevychází
Hillary Clintonová, druhá část původní manipulativní rovnice současných elit, by měla v Nevadě a Jižní Karolíně nicméně zvítězit, a to výrazně (podle průzkumů až o 30 %). K volbám sem přijde daleko vyšší podíl zástupců “většinových menšin” (černoši, Hispánci), mezi nimiž má Clintonová daleko větší podporu než Sanders. Jenže kdo ví, jak to dopadne. V Iowě měla “první ženská prezidentka” vyhrát také “o parník” – a nakonec to bylo “o fous”.
Ve štábu Clintonové vládne hysterie. Svědčí o tom fakt, že manželé Clintonovi provedli ve volebním štábu personální změny (ještě před New Hampshire – už v očekávání debaklu), navzdory tomu, že jsou v něm všechna “volební esa”, která předtím pracovala na Obamovi. Volební strategie byla dosud údajně postavena na “efektu sněhové koule” – konkrétně na prvních čtyřech státech. Šlo o to, aspoň ve třech z nich vyhrát hodně výrazně – a tím strhnout lavinu. Zatím je však z toho jedna umoulousaná plichta a jeden velký propadák. Teď půjde naopak o to “lavinu” zastavit.
Něco se děje
Pokud ji přesto nakonec celkově porazí Sanders, byla by to pro Trumpa dobrá zpráva. Stále zoufaleji působící Clintonová, navzdory své bezvýraznosti i mnoha kostlivcům ze své politické minulosti, by pro něj byla v celostátním finále – prostě proto, že je žena – mnohem vážnější soupeř.
Už nejbližší týdny naznačí, zda mohou být tyto volby skutečně přelomové. Klíčovým momentem bude tzv. super-úterý, které letos připadá na 1. března, kdy hlasuje 10 států najednou (Texas, Colorado, Virginie, Georgia atd), v nichž žije více než 50 milionů obyvatel. Kdo uspěje v super-úterý velmi pravděpodobně získá nominaci své strany.
V Americe se v každém případě “něco děje” – a to něco má a hlavně bude mít vliv i na dění na východním pobřeží Atlantiku. Zda dojde ke “vzkříšení politiky” prostřednictvím “voličské revoluce” už nyní, je samozřejmě otázka. V Evropě je jejím aktuálním palivem především šílená migrační krize, v Americe je pouze její součástí.
U nás bychom se mohli ptát, zda “fenomén Trump” odpovídá spíše Andreji Babišovi, nebo prezidentu Zemanovi – nebo je-li jeho kombinací u obou. Je to ale koneckonců lhostejné. Oba představují – paradoxně – naději na vzkříšení politiky, nikoli, jak říkají mainstreamoví komentátoři “antipolitiky”. Proto bude i pro nás tak důležité sledovat, zda (a jak) Donald Trump respektive Bernie Sanders uspějí.
Jedno je ale jasné už nyní: Plán na nekonečné pokračování příběhu manipulace pod pláštíkem domnělé demokracie se na obou stranách Atlantiku hroutí. A to je dobrá zpráva.
