Možnost a rozsudek: co znamená zpráva o “případu Litviněnka”

Proběhl vůbec soud? Samozřejmě že ne. Tato zpráva byla připravena a vydána nikoli soudem, dokonce ani ne něčím, co by se podobalo soudu nebo tribunálu. Šetření bylo prováděno na základě britského zákona Inquiries Act 2005, který umožňuje příslušnému ministrovi nařídit, pokud je to nutné, svým dekretem nezávislé vyšetřování těch či oněch okolností, které vyvolávají zájem veřejnosti. A to bylo provedeno v “případu Litviněnka.”

Podle druhého článku Inquiries Act osoby, které vedou vyšetřování, nemají právo dělat závěry o něčí osobní občanskoprávní nebo trestněprávní odpovědnosti. Proto jsou v závěru šetření pouze závěry k okolnostem případu.

A konečně, nikdo nezbavil ty, kteří jsou uvedeni v závěrech šetření jako osoby, podílející se na trestné činnosti, práva na spravedlivé soudní řízení. A aby byli Patrušev a Putin, ba dokonce i Kovtun s Lugovým uznáni vinnými alespoň z drobného výtržnictví, je nutné uskutečnit soud v souladu se všemi požadavky k jurisdikci a imunitě, jinak následující den Basmanský obvodní soud vyhlásí po Davidu Cameronovi a polovině britské vlády pátrání a světový právní řád definitivně vykolejí. Takže není nutno činit ukvapené závěry: žádnou zvláštní právní sílu ve srovnání s podobnými výročními zprávami Ministerstva zahraničních věcí USA o stavu lidských práv v různých zemích britská zpráva nemá.

Závěry šetření nemají z formálního mezinárodního právního hlediska větší autoritu, než závěry všemi neoblíbeného Vyšetřovacího výboru Ruské federace, a pouze díky auře autority, která obklopuje britský soudní systém a britské soudce, mají větší váhu, než prohlášení prokuratury RF či Argentiny. Stejně jako v ekonomice mají Britové i zde lepší kredit. Avšak soudní přelíčení a vynesení rozsudku přece jen nenahrazuje. Ale je důležité si uvědomit i to, že vážené šetření vůbec nechtělo přijít k žádným definitivním závěrům o vině Kremlu v Litviněnkově smrti a ohledně účasti Putina a Patruševa se v případu omezilo dodatkem “probably” (pravděpodobně). A opět v úzkém právním slova smyslu toto “probably” znamená, jako ve známém vtipu možnost potkat dinosaura na Piccadilly: 50:50, potkám, nebo nepotkám. Vždyť možnost zapojení, dokud se neprokáže u soudu a nepotvrdí rozsudkem, se rovná možné neúčasti. Znamená to, že proces šetření zde ztrácí právní hodnotu. A tak je samozřejmě komukoli s dovednostmi logického myšlení jasné, že Putin může být odpovědný za jakékoliv události, spojené s Ruskem, za posledních 16 let.

Nesporná spolupráce
Jednou z klíčových otázek “případu Litviněnka” je otázka jeho spolupráce s britskou MI6 a dalšími zpravodajskými službami. Analýza výpovědí svědků včetně nejbližších příbuzných Litviněnka zabírá spoustu stránek drobného písma. Jedna věc v tomto textu chybí – více či méně srozumitelná analýza tajných dokumentů britské zpravodajské služby, kvůli čemuž bylo vlastně zahájeno nákladné vyšetřování. Existují citace několika zástupců britské vlády, kteří jedním hlasem říkají, že je nepřípustné zveřejňovat údaje o tajných agentech speciálních služeb, neboť to může poškodit agenty i národní bezpečnost vůbec.

O tom není sporu, ale to bylo jasné i před zahájením vyšetřování. Je však třeba zmínit, že z analýzy svědectví nejbližších příbuzných samotného Litviněnka vyplývá, že s MI6 přece jen v určité podobě spolupracoval a s ostatními zpravodajskými službami také.

Vlastenecky naladění občané by zde pronesli dlouhou tirádu o přísaze a povinnosti důstojníka, o cti, o zradě vlasti a jiných podobných z právního hlediska zcela irelevantních věcech, ale omezíme se jen prostou zmínkou o tom, že Bůh je pro každého soudce a nám nebylo umožněno znát okolnosti, za kterých zesnulý Alexandr Litviněnko spolupracoval se zpravodajskou službou bývalého potenciálního protivníka, nebo, jak se to dnes častěji říká, partnera. Avšak ruský stát v podobě FSB měl důvod považovat svého bývalého pracovníka za zrádce, nebo přeběhlíka. A k takovým se zpravodajské služby jiných zemí také ne vždy chovají přívětivě.

Prezidenti vrahové

Další otázkou, na kterou se snaží najít odpověď “Litviněnkův případ”, je otázka mezí mocensko-politického chápání osob, které jsou mluvčími svrchované vůle příslušných vládních útvarů. Jinými slovy, právo prezidentů zabíjet. Samozřejmě že ne svýma rukama.

O tom, že prezidenti a premiéři nejrůznějších včetně nejcivilizovanějších zemí zabíjejí, není pochyb. Speciálními silami, zpravodajskými službami, bezpilotními prostředky. V Iráku, Íránu, Sýrii, Afghánistánu a na mnoha dalších místech. Příslušná práva jim poskytují právní předpisy států nebo rozhodnutí zastupitelských orgánů moci.

To jsou však teroristé ve třetím světě, ale zde jde o “bílého muže” v hlavním městě Evropy, a dokonce na pokyn Putina. Pokus o vraždu byl uskutečněn ne jako obvykle, rozhodnutím civilizovanější země na území méně civilizované, ale naopak, na základě možného pokynu hlavy státu, který je považován za méně civilizovaný v jednom z center západního světa. Avšak znovu z hlediska mezinárodního práva se Afghánec, náhodně zabitý střepinou rakety z dronu při likvidaci teroristů, nijak zásadně neliší od Litviněnka. Různý je stupeň soucitu k jednomu a druhému. Světová historie zná navíc případy, kdy hlavy států a organizací, které byly považovány za teroristy a byly předmětem četných a zdánlivě legitimních atentátů, se později ukázaly být politiky, s nimiž je možno jednat. Takovými zvraty osudu prošel Fidel Castro, Jásir Arafat, několikrát v obou směrech plukovník Kaddáfí, nyní Bašár Asad atd.

Takže pokud vezmeme čistě teoretický právní předpoklad, že Putin dal pokyn, aby byl odstraněn nějaký “zrádce vlasti”, bylo by to do jisté míry učiněno v rámci mezinárodně, mlčky, uznávaných pravomocí prezidenta suverénního státu. Prezidenti zabíjeli a budou zabíjet, s tím nic nenadělá ani Nejvyšší soud USA. Rozdíl je opět ne v akci, ale v pověsti samotné mocnosti, pro kterou je z hlediska západního veřejného mínění nepřípustné totéž, co je někdy (i když také ne vždy) odpuštěno vlastním vůdcům z důvodu již zmíněného jiného kreditu.

Britská část

Jednou z elegantně opomenutých v “Litviněnkově případu” otázek je otázka odpovědnosti samotné Británie za osud politického uprchlíka, kterého vzala pod svou ochranu. Přijeli jacísi zahraniční agenti, zabili britského občana, našpinili poloniem v centru hlavního města, je to nepříjemné, ale co s tím má přímo společného britská moc? Existuje však velmi nepříjemný pro vlády všech zemí Evropské unie jev: tzv. Osman duty. Vyplývá z rozhodnutí Evropského soudu v roce 1998 o “případu Osman v United Kingdom [1998] EHRR 101”.

Z tohoto rozhodnutí vyplývá, že v případě, že vláda a jí zmocněné orgány byly informovány o reálném ohrožení života člověka v její jurisdikci, nic s tím neudělala, je odpovědná za smrt nebo poškozené zdraví, způsobené této osobě. Je třeba říci, že britská vláda a britské soudy v posledních dvou desetiletích dělaly doslova všechno možné, aby se toto rozhodnutí ESLP nevtělilo do něčeho důležitého. Protože podle jejich odůvodněného názoru, provedení tohoto rozhodnutí do soudní praxe povede k rychlému kolapsu právního systému, neboť policie bude zodpovědná za smrt každého člověka, na jehož stížnost, týkající se možného ohrožení života, adekvátně nereagovala.

Ale britské soudy jsou jedna věc, Evropský soud má svou vizi lidských práv, proto i nadále důsledně trvá na tom, že stát má odpovědnost za ochranu svých občanů. A “případ Litviněnko” by skvěle zapadl do praxe evropské justice: politický uprchlík, příchozí ze zpravodajských služeb a nepřítel FSB, blízký spolupracovník Berezovského, externí spolupracovník MI6. A co vážená britská policie udělala pro jeho ochranu před potenciálním ohrožením ze strany ruského režimu?

V souvislosti s impozantní zprávou o vyšetřování se podobné předpoklady zdají být něčím téměř fantastickým, ale Evropský soud dosud nic takového neproměňoval do reálného právního rozhodnutí. Takže každý, kdo aspoň trochu zná evropské a britské soudnictví, si může všimnout, že v tomto případě britské úřady nejsou zcela nestranné a že v tomto případě mají hluboce skrytý vlastní zájem.

Mně, jako praktikujícímu právníkovi v Británii, zpráva ukázala, že britská justice mívá neúspěchy. Zejména v těch případech, kdy nejsou schopni adekvátně vyšetřit složitý případ, ale jednat s nepřitažlivým z hlediska reputace Putinem nechtějí, výsledek pak ukazuje, že možnosti dokonce i nejvyspělejšího právního systému v dnešním světě jsou, bohužel, omezené. V tomto případě je ve výsledku možno soucítit se samotným Litviněnkem, jeho rodinou a penězi britských daňových poplatníků. Více není koho litovat.

Pro Novou republiku vybrala a přeložila PhDr.Vladimíra Grulichová