Ivan David
14. 1. 2016
Zásada, že všichni lidé si jsou rovni ve svých právech, zní dobře do té doby, než se dozvíme, co vše může být pokládáno za právo (rozuměj nárok) a zcela samozřejmě bez povinností. Zkrácená věta, že „všichni lidé jsou si rovni“ neplatí už zcela evidentně. Všichni lidé nemohou být mistry světa nebo nositeli Nobelovy ceny ani při značném vlastním úsilí a nejlepší podpoře. Jsme různí.
Jsme různí geneticky a jsme různí díky prostředí, životním podmínkám. Selekční tlaky rozhodují, kdo přežije. Během několika generací se obyvatelstvo může zásadně proměnit. Přežijí a rozmnoží se silní. Ale v čem může být ta síla?
Například v zemích, kde se konzumuje velké množství alkoholu, žijí populace geneticky lépe vybavené na detoxikaci alkoholu. Atd…
Imigranti žili v zemích s drsnými životními podmínkami a přežili, protože jejich předky byli ti nejzdatnější a jejich výchova směřovala k sebeprosazení a potlačení konkurentů. Žili v zemích s omezenými zdroji, a proto z nich utíkají. Museli se prosadit fyzickou silou a vytrvalostí. Vítězili také proto, že byli agresivní. Silnější mládě orla vyhodí z hnízda slabšího sourozence. I oni přežili, protože si osvojili strategii chování, která byla výhodná.
Převychovávatelé snící o nevyhnutelně dokonalém „začleňování“ lidí do společnosti zapomínají na to, že strategie chování naučená v dětství se v dospělosti jen velmi obtížně mění. Kdo nebyl svědkem toho, jak rodiče získávají prostředky pro přežití prací s nutností každodenního úsilí, těžko přijme takovou strategii. Komu byla vzorem parazitní strategie pro přežití, těžko přijme jinou.
Byli jsme kdysi zvyklí na cizince z rozvojových zemí, kteří většinou prošli velmi náročným výběrem s důrazem na inteligenci a schopnost a ochotu se přizpůsobit, aby mohli přijet studovat a získat předpoklady pro uplatnění.
Dnešní imigranti se ve své komunitě prosadili fyzickou silou a vytrvalostí. Tyto vlastnosti spolu s agresivitou jsou základem jejich strategie pro uplatnění. Když chtějí jít dál, musejí překonávat překážky. Jakýmkoli způsobem. Když chtějí jíst, prostě vezmou jídlo tomu, kdo si ho neuhájí. Když budou chtít bydlet, vyženou z obydlí slabší. Když budou chtít pohlavní styk, vezmou si ho. Neudělají to, když dostanou vše zadarmo, ale udělají to, když jim nebude vše dobrovolně vydáno.
Snaha naučit je v dospělosti jiné strategii, než té hluboce internalizované, je dětinská. Nenaučí se to ani jejich děti, pokud budou vyrůstat v komunitě s uplatněním všech tradičních zvyklostí. Nebudou se učit to, k čemu je rodiče nevedou, protože to sami neumějí a nikdy to nepotřebovali.
Pokus o začleňování těch, kteří se proto vybrali sami, s vysokou pravděpodobností selže, protože přišli dospělí a vybavení všemi naučenými a doposud užitečnými strategiemi chování. Kdyby byli adoptováni v kojeneckém věku, byla by šance, protože genetická výbava většinou nepředstavuje tak velkou překážku.
Je příliš samozřejmé, než aby to neuniklo pozornosti, že společenská užitečnost jednotlivce je důsledkem velmi intenzivní a dlouhodobé výchovy. Není-li uplatňována, společnost stagnuje a čeká ji rozklad. Teď se začlenění čeká od lidí, kteří podobným procesem neprošli a jsou připraveni být užiteční jen sami sobě.
Sociální inženýři věří, že dospělého vlka lze vycvičit stejně úspěšně jako štěně psa, jehož rodiče prošli tisíciletími domestikace s výběrem nejvhodnějších jedinců. Sociální inženýři jsou vybaveni pevnou vírou, neotřesitelným sebevědomím a absencí znalostí populační genetiky, sociologie a psychologie. To nejsou dobré předpoklady pro úspěch.
