Luděk Prokop
5. 11. 2015
Článek Břetislava Olšera „Einstein bojoval o život Horákové, po její popravě vstoupila Šiklová jako svazačka do KSČ“ zde považuji za velice záslužné shrnutí poznatků o tom, s kým máme tu čest.
Podobní kariéristé, kteří dnes obhajují neobhajitelné, pod jinými frázemi o svobodě, pod jinou demagogií.
Poděkování Břetislavu Olšerovi, a to nejen co se soudružky Šiklové týká. I proto by jeho obsáhlý článek mohl být rozdělen do několika samostatných článků, aby vnímání čtenářů nebylo zahlcováno a tím i rozmělňována pozornost, kterou by si právem individuálně zasloužilo více osob jmenovaných, (dle mého mínění) ve vynikajícím článku. Dovolím si připojit k článku osobní dílčí poznámky, které se mi automaticky vybavovaly v průběhu čtení. Budiž mi prominuta případná nesourodost nebo zmatečnost jejich uspořádání.
Poprava Milady Horákové, jednou pro vždy nenávratně poškodila komunisty a každou komunistickou stranu. Nic na tomto faktu nemůže změnit poprava manželů Rosenbergových v USA, ani slova M. Horákové ohledně bombardování některých našich větších měst atomovými bombami. Ta slova mohou, vedle obav občanů plynoucích z atmosféry tehdejší doby, částečně vysvětlit masový počet podpisů pod listinami, s písemným požadavkem trestu smrti pro M. Horákovou. Nicméně, někdo s těmi listinami, tehdy mezi lidi chodit musel, agitovat a přesvědčovat. Mimo komunisty, to byli nepochybně i uvědomělí svazáci a uvědomělé svazačky, ucházející se o vstup do KSČ.
Za zmínku a možná i za celý článek by stálo pojednání o popravách komunistů na základě konstrukcí – nikoli samotné KSČ – ale konstrukcí a podvržených falsifikátů i s důkazy – falsifikátů vyrobených v dílnách tajných služeb USA jako jsou CIA a podobně. Dlužno dodat, vyrobených při absolutním zavržení veškerých morálních zásad, jako takových.
V každém případě nás může článek Břetislava Olšera dovést k poznání, že někdejší fanatičtí komunisté, respektive fanatičtí kariéristé, si nikterak ani v nejmenším, nezadají s dnešními fanatickými antikomunisty, s dnešními fanatickými kariéristy. V řadě případů jde o jedny a ty samé osoby. Mezi ně patří vedle Šiklové, například i senátor Štětina a řada dalších.
Na rozšíření fanatického antikomunismu má, dle mého mínění, značný vliv stud. Stud mnoha lidí za to, že kdysi, často pro naprosto liché obavy, podepisovali různé komunistické petice a různá prohlášení, proti vlastnímu názoru, proti vlastnímu svědomí. Doprovodné pocity ponížení z vlastní zbabělosti, nemohou do dnes komunistům odpustit. Oč větší pocit ponížení, o to větší dnes nenávist.
Těmto lidem by asi mělo stát za zamyšlení bez předpojatosti, kým se dnes nechávají manipulovat a ovlivňovat. Možná by došli k názoru, že jsou to ti samí, před kterými se báli kdysi nepodepsat to, co jim strčili pod nos. Ti samí kariéristé, kteří dnes obhajují neobhajitelné, pod jinými frázemi o svobodě, pod jinou demagogií. Pod stupidní demagogií boje o svobodu, opírající se o naprostou absenci logiky. Nejmarkantněji a nejvíce viditelné je to v souvislosti s mediálně šířenou, dnes již nezdůvodnitelnou, neopodstatněnou nenávistí k Rusku a také, pro nás nejvíce záhubnou, imigrační tsunami.
