31. 10. 2015 ProtiProud
Redakce Protiproud přináší pronikavou analýzu posledního vývoje v Sýrii z pera “insidera” mezinárodní politiky, známého pod přezdívkou The Saker, jenž zasazuje konflikt do všech souvislostí po skončení první studené války a dochází k překvapivým závěrům
Konec studené války byl snílky přivítán jako nástup nové éry míru a bezpečnosti, v níž budou meče překovány v pluhy a dosavadní nepřátelé se stanou přáteli… a svět zažije nový úsvit univerzální lásky, míru a štěstí. Samozřejmě se nic takového nestalo. Stalo se jedině to, že anglo-sionistické impérium přesvědčilo samo sebe, že “vyhrálo studenou válku” a dostalo se k celosvětové moci.
Wahhábisté v Čečně
A jak by také ne? Postavilo něco mezi sedmi sty a tisíci základnami (to totiž záleží na tom, jak definujete “základnu”) po celém světě, které planetu rozdělily na několik oblastí výsostného vlivu, označené jako “velení”. Poslední, kdo se pokusil podobně megalomansky rozparcelovat svět, bylo papežství – v nechvalně proslulé Tordesillaské smlouvě z roku 1494.
Rusové nezvládnou všechno sami a bude na Sýrii a jejích spojencích, aby bojovali s islamisty město od města
A aby dalo všem najevo, že svá prohlášení myslí opravdu vážně, vrhlo se Impérium na maličkou Jugoslávii, z níž udělalo exemplární příklad. Jugoslávie, zakládající člen Hnutí nezúčastněných zemí, byla zákeřně napadena a roztrhána na kusy. To, mimo jiné, vytvořilo obrovskou vlnu uprchlíků, především srbské národnosti, kterou se demokratický a civilizovaný svět rozhodl úplně ignorovat.
Poté Impérium rozpoutalo další válku, tentokrát v Rusku: postavila jelcinovský režim, tou dobou v polovičním kómatu, proti tomu, co se mělo později stát klíčovou složkou al-Kájdy, ISIS a Daesh (islamisté jejichž jádro tvoří tzv. Islámský stát): wahhábistům v Čečně.
I z této války vzešly stovky tisíc “neviditelných” uprchlíků. I je demokratický a civilizovaný svět více či méně ignoroval – především pokud šlo o etnické Rusy.
Anglosionisté v akci
Rusku trvalo celé desetiletí, než nakonec potlačilo wahhábisticko-takfírské povstání. Tou dobou už ovšem Anglosionisté přesunuli svou pozornost jinam: “státy ve státě” v Americe a Izraeli tehdy společně naplánovaly a provedly operaci pod falešnou vlajkou, zvanou od té doby 11. září, což jim dalo skvělou záminkou vyhlásit “celosvětovou válku proti terorismu”. Ta v podstatě dala Anglosionistům globální “povolení zabíjet” ve stylu 007 – až na to, že potenciálním cílem nebyla individuální lidská bytost, ale celé státy.
Všichni si pamatujeme, co následovalo: Irák, Afghánistán, Filipíny, Somálsko, Etiopie, Súdán, Jemen, Mali, Pákistán, Sýrie, Libye, Ukrajina – Spojené státy válčily všude, ať už oficiálně, či skrytě. Spektrum to bylo skutečně široké – od (pokusu) o kompletní invazi a dobytí celé země (Afghánistán), přes podporu různých teroristických uskupení (Írán, Sýrie), až k plnému financování a řízení nacistického režimu (Ukrajina). USA také poskytly plnou podporu wahhábistům v jejich dlouhém tažení proti šíitům (Saúdská Arábie, Bahrajn, Jemen, Sýrie, Írán). Všechny tyto války měly společné především to, že byly naprosto ilegální – vůle Ameriky a jakékoli “koalice ochotných” byly považovány za dostatečnou náhradu souhlasu Rady bezpečnosti OSN.
Impérium a prohrané války
A zde je znovu nutno připomenout všem – zvláště těm muslimům, kteří se radovali z toho, že na nenáviděné srbské křesťany padají bomby – že to všechno začalo naprosto nezákonným zničením Jugoslávie, následovaným ještě nezákonnějším bombardováním Srbska.
Samozřejmě, že Impérium také zažilo pár ponižujících porážek: v roce 2006 porazil Hizballáh Izrael způsobem, který byl dost možná nejvíc ponižující vojenskou prohrou moderní historie. V roce 2008 zase maličká armáda skutečných osetijských hrdinů, podporována relativně malým ruským kontingentem, nadělala fašírku z Amerikou vycvičených a vyzbrojených vojáků gruzínské armády: válka trvala jen čtyři dny. Stejně lze ale obecně říci, že první dekáda 21. století se nesla v duchu triumfu zákona džungle nad mezinárodním právem a plným návratem ke starému principu “práva silnějšího”.
Logicky to také byly roky, kdy americká diplomacie téměř přestala existovat. Jedinou náplní práce amerických diplomatů se stalo doručování ultimát: “podřiďte se, nebo…” – a Impérium zkrátka přestalo o čemkoli vyjednávat. Ostřílené a zkušené diplomaty, jako byl James Baker, nahradili buď psychopati typu Madeleine Albrightové, Hillary Clintonové a Samanthy Power, nebo podprůměrné anti-osobnosti typu Johna Kerryho a Susan Riceové. Koneckonců – copak je potřeba sofistikovanosti na vyhrožování, šikanu a pokřikování ultimát? Věci se tak zvrhly, že si dokonce ruští diplomaté stěžovali na “nedostatek profesionality” svých amerických protějšků.
A co se týče samotných chudáčků Rusáčků a jejich neustálého naivního trvání na dodržování norem mezinárodního práva, zdálo se, že jsou nekonečně passé. Evropské politiky pak ani nemá cenu zmiňovat. Nejlépe je charakterizoval starosta Londýna Boris Johnson, který jim přezdil “obrovské, netečné, bezpáteřní koule protoplasmického želé”.
Jenže pak se cosi změnilo. Dramaticky.
Selhání politiky síly
Najednou se všechno pokazilo. Každé jednotlivé vítězství Spojených států jako by se změnilo v porážku: od Afghánistánu po Libyi se ”úspěchy” USA poznenáhlu přetavily v situaci, kdy se zdálo nejjednodušší “vyhlásit vítězství” a odejít. Což vyvolává logickou otázku – co se to stalo?
První jednoznačný závěr je, že síly Spojených států a jejich takzvaní “spojenci” mají velmi malou setrvačnost. Jsou sice úspěšní, co se týče invazí, ale pak obvykle ztratí většinu dobyté země. Je totiž docela něco jiného zemi dobýt, než ji řídit, neřku-li ji vybudovat po válce znovu. A “koalice ochotných” pod velením USA nikdy nedokázala žádnou takovou obnovu dotáhnout do zdárného konce.
Za druhé, stalo se evidentně pravidlem, že takzvaně poražený nepřítel se pouze ukryl v ilegalitě a počkal si na čas, kdy se mohl pomstít. Irák je dokonalým příkladem: aniž byla skutečně “poražena”, irácká armáda chytře zvolila své vlastní rozpuštění, po němž se vrátila v podobě mocného sunnitského povstání, jež se později přetavilo v ISIS. Ale Irák nebyl izolovaným případem. Totéž se stalo více méně všude.
Diplomacie činí použití síly efektivnějším
Najdou se tací, co budou protestovat proti tomuto tvrzení a říkat, že Američanům nezáleží na tom, zda zemi ovládnou, nebo zničí, pokud ji nedostane “protihráč”. Tvrdím, že nemají pravdu. Ano, Spojené státy budou vždy nakloněné zvolit zničení země před vítězstvím druhé strany, ale to neznamená, že ji nechtějí ovládat, pokud je to možné. Jinými slovy, pokud se země propadne do chaosu a násilí, není to americké vítězství, ale porážka.
Co Američanům nedochází, je fakt, že diplomacie činí použití síly mnohem efektivnějším. Za prvé, pečlivá diplomacie v mnohém zjednodušuje budování široké koalice zemí, které podpoří společný zásah. Za druhé, diplomacie také pomůže snížit počet zemí, které jsou naopak proti konkrétnímu kolektivnímu zásahu.
Pamatuje si někdo, že Sýrie poslala vojáky, kteří podporovali Spojené státy proti Saddámu Husajnovi během Operace pouštní bouře? Ano, asi válku nerozhodli, ale jejich přítomnost znamenala, že Amerika může být klidná – Sýrie se rozhodně otevřeně proti akci nepostaví. Tím, že přiměl Syřany podporovat Pouštní bouři, James Baker současně velmi stížil Iráčanům možnost tvrdit, že jde o protiarabskou, protimuslimskou, nebo dokonce protibaasistickou koalici a dosáhl toho, že Saddám vypadal, že stojí naprosto osaměle (dokonce i poté, co Irák začal pálit raketami po Izraeli).
Za druhé umožňuje diplomacie snížit množství použité síly, protože není třeba protivníka okamžitě “rozmašírovat nacimprcampr”, aby pochopil, že to myslíte vážně. Za třetí, diplomacie je klíčový nástroj zajištění legitimity – a legitimitu potřebujete, kdykoli vedete dlouhou válku. A konečně konsensus, který je výsledkem úspěšného diplomatického zásahu, předchází bleskové erozi podpory, kterou vojenské operaci poskytuje veřejnost.
Jenže všechny tyto faktory USA ignorovaly jako v případě GWOT (Global War on Terror, tedy Globální válka proti terorismu), tak v případě “Arabského jara”, jehož rozjetý vlak se právě se skřípěním brzd zastavil.
Diplomatický triumf Ruska
Minulý týden jsme viděli skutečný diplomatický triumf Ruska, jenž vyvrcholil pátečními mnohostrannými jednáními ve Vídni, na nichž se sešli ministři zahraničí Ruska, Spojených států, Turecka a Saúdské Arábie. To, že se podobná schůzka odehrála přímo po Asadově návštěvě v Moskvě, jasně vypovídá o faktu, že sponzoři Daesh a al-Kájdy teď musejí jednat podle podmínek nastavených Moskvou. Jak se to mohlo stát?
Jak do omrzení opakuji už od chvíle, kdy celá ruská operace v Sýrii začala, ruská vojenská angažovanost v Sýrii je ve skutečnosti velmi malá. Ano, je efektivní, ale to ji nedělá o nic větší. Dokonce je natolik malá, že členové ruské dumy oznámili, že náklady celé operace pravděpodobně pokryje řádný rozpočet ruského ministerstva obrany, který má alokované záložní zdroje na vojenská cvičení. Ale to, čeho Rusové svou malou akcí dosáhli, je obdivuhodné – nejen vojensky, ale především politicky.
Nejen, že Impérium muselo (velmi neochotně) připustit, že Asad zůstane u moci v rámci předvídatelné budoucnosti, ale Rusko navíc buduje – pomalu, ale neúprosně – skutečnou regionální koalici, která hodlá bojovat s Daesh na straně syrské vlády. Ještě než samotná operace začala, mělo Rusko podporu Sýrie, Íránu, Iráku a Hizballáhu. I Kurdové vysílají velmi silné signály, že jsou ochotni s Ruskem a Asadem spolupracovat. Minulý pátek bylo rovněž oznámeno, že Jordánsko bude koordinovat některé nespecifikované vojenské akce s Ruskem a že bude v Ammánu zřízeno zvláštní koordinační centrum celé akce. Kromě toho obíhají spekulace, limitně se blížící pravdě, jež mají za to, že ke koalici pod ruským vedením se přidá i Egypt.
Existují i známky toho, že dokonce už i Rusko a Izrael pracují – pokud ne spolu, tedy alespoň ne proti sobě: Rusové a Izraelci zřídili zvláštní linku, aby spolu mohli na armádní úrovni přímo jednat. Ve skutečnosti to vše znamená především jedno: lhostejno, zda to všichni zúčastnění myslí upřímně, či ne, ale všichni v regionu se nyní cítí silně tlačeni k tomu alespoň nevypadat, že se staví proti ruskému úsilí. To samo o sobě je obrovským triumfem ruské diplomacie.
Putinova tajná zbraň: pravda
Současná situace je samozřejmě naprosto nepřijatelná pro amerického Globálního hegemona. Nejen, že koalice dvaašedesáti zemí pod vedením Spojených států dokázala uskutečnit 22.000 (pokud se správně pamatuji) náletů, aniž tím dosáhla čehokoli, ale mnohem menší koalice vedená Ruskem dokázala účinně Impérium vykolejit a zablokovat veškeré jeho plány. A ta nejstrašlivější zbraň, kterou Putin použil ve zprostředkované válce s USA není dokonce z oblasti vojenství – je jí prostě fakt, že mluvil pravdu.
Jak ve své řeči na půdě Spojených národů, tak tento týden v projevu na Valdajském fóru dokázal Putin, co se žádný jiný státník před ním neodvážil: otevřeně nazývá americký režim nekompetentním, nezodpovědným, prolháným, pokryteckým a arogantním. A podobné nactiutrhání má obrovský ohlas po celém světě právě proto, že v okamžiku, kdy Putin ta slova pronesl, už více méně celý svět věděl, že je to naprostá pravda.
Spojené státy se opravdu ke všem svým spojencům chovají jako k vazalům a jsou také primárním viníkem všech hrozivých krizí, kterým svět právě čelí (jak to stojí v Putinově řeči z OSN). Putin v podstatě jen řekl, že je císař nahý. Obamova nanicovatá řeč ve srovnání s ním vyzněla až legračně uboze. Co právě sledujeme, je úžasný obrat. Po desetiletích ve znamení “práva silnějšího”, prosazovaného USA, jsme najednou v situaci, v níž je ubohý prezident Obama v bezvýchodné situaci: k čemu je vám dvanáct letadlových lodí, když stejně vypadáte jako naprostý trotl?
Planetární hegemon slábne
Po roce 1991 se zdálo, že jediná zbylá supervelmoc je tak mocná a nezastavitelná, že se nepotřebuje obtěžovat takovými maličkostmi, jako jsou diplomacie a respekt k mezinárodnímu právu. Strýček Sam se cítil jako vševládce, Planetární hegemon. Čína, to byl jen “velký Wallmart”, Rusko “benzínka” a Evropa poslušný pudlík (přičemž to, bohužel, byla a je pravda).
Jenže mýtus americké neporazitelnosti byl právě a jedině mýtem: od druhé světové války USA nevyhrály jedinou skutečnou válku (Grenada a Panama se jako války nepočítají). Ve skutečnosti si americká armáda například v Afghánistánu vedla ještě mnohem hůře, než špatně vycvičená, špatně vybavená, podvyživená a mizerně financovaná 40. ruská armáda, která alespoň udržela všechna důležitější města a silniční tahy pod ruskou kontrolou a smysluplně vybudovala civilní infrastrukturu země (již Američané v roce 2015 ještě stále používají).
Jenže mýtus americké neporazitelnosti přesto ztroskotal až v roce 2013, když ho vyvrátilo Rusko tím, že kombinací diplomatických a vojenských tahů zabránilo americkému útoku na Sýrii. Strýček Sam sice zbrunátněl, ale nezmohl se na nic, kromě převratu v Kyjevě a ekonomické války proti Rusku, přičemž ani jedno nedosáhlo zamýšleného cíle.
A Putin, namísto toho, aby ho všechny ty americké tanečky zastavily, pozval Asada do Moskvy.
Asad v Moskvě – důkaz americké impotence
Asadova návštěva ruského hlavního města byla skutečně pozoruhodná. Nejen, že Rusové prezidenta vyvezli ze Sýrie a vrátili ho zpátky, aniž by to vyjukaní američtí operativci zaznamenali. Především však, narozdíl od většiny hlav států, Asad osobně mluvil s některými z nejmocnějších mužů Ruska.
Nejprve se setkal s Putinem, ministrem zahraničí Lavrovem a ministrem obrany Šoigu. Mluvili spolu celkem tři hodiny (což je samo o sobě celkem pozoruhodné). Později se k této čtveřici připojil Medveděv na soukromé večeři. A víte, kdo ještě? Michail Fradkov, šéf Ruské zahraniční zpravodajské služby, a Nikolaj Patrušev, předseda Ruské bezpečnostní rady.
Obyčejně se hlavy států s lidmi, jako jsou Fradkov s Patruševem, nesetkávají, a místo toho vyšlou na jednání vlastní experty. Jenže v tomto případě bylo jednání natolik důležité, že 1) bylo třeba dostat Asada osobně do Kremlu a 2) bylo nutné shromáždit všechny nejdůležitější hráče u společného stolu.
Z této schůzky samozřejmě neuniklo nic. O jejím průběhu a výsledku existují proto dvě zcela protichůdné teorie:
První říká, že Asadovi naprosto jasně vysvětlili, že jsou jeho dny sečteny a že bude muset odstoupit.
Druhá tvrdí pravý opak: že Asada přivezli, aby jemu i Spojeným státům ukázali, že má ruskou podporu.
Já osobně nevěřím ani jedné z teorií, ale myslím si, že ta druhá je přece jen blíže pravdě. Konec konců, pokud by bylo účelem Asadovi říci, že musí jít, docela by stačilo mu zatelefonovat. Vážně. Možná by ho mohl navštívit Lavrov. A co se týče teorie “podpory Asada”, takové jednání by bylo v přímém protikladu k tomu, co Rusko celou dobu říká: nepodporují Asada jako osobu, ačkoli ho uznávají za jediného legitimního prezidenta Sýrie, ale podporují právo syrského lidu rozhodovat o tom, kdo bude v Sýrii vládnout. A to je mimochodem něco, k čemu se zavázal i Asad – aspoň podle Putina. A rovněž se zavázal spolupracovat s jakýmikoli opozičními silami, které nejsou Daesh (znovu: podle Putinových slov).
Ačkoli věřím, že schůzka Asada s Putinem byla alespoň částečně zprávou USA a dalším takzvaným “přátelům Sýrie”, naznačující, že selhal plán “Asad musí jít” mám za to, že jednání za zavřenými dveřmi se špičkou ruského vedení dospělo k něčemu jinému. Můj odhad je, že se mluvilo o zásadní, dlouhodobé alianci, formálně podobné té, kterou měl dříve se Sýrií Sovětský svaz. Ačkoli o podmínkách podobné aliance mohu jen spekulovat, tipl bych si, že plán, pravděpodobně předem koordinovaný s Íránem, má dva hlavní aspekty:
1. vojenský: Daesh musí být rozdrcen a
2. politický: Sýrie se nesmí dostat pod americkou kontrolu.
Zvážíme-li, že současná vojenská operace v Sýrii má podle většiny ruských expertů trvat zhruba tři měsíce, mluvíme zde nutně o další, oddělené střednědobé strategii, která by vyžadovala obnovu syrských ozbrojených sil, zatímco Rusko, Írán a Irák budou koordinovat boj proti Daesh. A – jaký to div – v pátek bylo rovněž oznámeno, že Irák Rusku povolil úder na Daesh na vlastním území. Vypadá to, že ruská operace zafungovala jako katalyzátor pro celý region, paralyzovaný americkým pokrytectvím a nekompetentností, a že dny Daesh jsou sečteny.
Významný moment, v němž je slavit neradno
Na oslavy je samozřejmě přesto příliš brzy. Rusové nezvládnou všechno sami a bude na Sýrii a jejích spojencích, aby bojovali s Daesh městečko od městečka. Od Daesh osvobodí Sýrii jen pozemní armáda a jen skutečný islám bude schopen porazit takfírskou ideologii. A to vše bude trvat.
Kromě toho by bylo nezodpovědné podceňovat odhodlání i schopnosti Impéria, pokud jde o to zabránit Rusku, aby vypadalo “jako vítěz”. To je něco, s čím se imperální ego americké velmoci, nafouknuté staletími chvástání a nevědomosti, bude těžko smiřovat. Konečně – jak by mohl “nepostradatelný národ” spolknout to, že ho svět nejen vůbec nepotřebuje, ale že jiní mohou stát otevřeně proti němu a vítězit? Můžeme očekávat, že USA napřou celou svou (stále ještě značnou) sílu k tomu, aby překážely každé ruské či syrské iniciativě.
Přesto jsou nové zprávy ze syrské fronty náznakem, že končí éra práva silnějšího, a že USA jako “nepostradatelný stát” a světový hegemon, ztratily poslední zbytky důvěryhodnosti. Po desetiletích temna se znovu dostáváme do časů, kdy začínají diplomacie a mezinárodní právo hrát roli. Doufám, že jde o začátek proceu, během nějž uvidíme USA procházet stejným vývojem, kterým prošlo už tolik zemí před nimi (včetně Ruska): od impéria k proměně v “normální zemi”.
Jenže když se podívám na americké prezidentské kandidáty pro volby roku 2016, mám pocit, že to bude ještě pěkně dlouho trvat.
