Alexej Volyněc
24.9. 2015 Střípky ze světa
Zázrak na Visle?
Dojeli na to už Bourboni. „Nic nezapomněli a nic se nenaučili.“ Polská pravice se plouží stejnou louží. Už sto let. Před panstvem, co vyrabovalo kolonie, leze po čtyřech. Dřív, než to panstvo podrazí i ji, podráží i sousedy.Jinak to neskončí ani s křivárnou kolem uprchlických „kvót“. Fanfarónství, křížené s morální křivice, kolující polské pravici v genech, si ovšem žádá i svaté obrázky. Hlavně z dob, jež dnešní ročníky znají už z druhé ruky.K favoritům šmuku, vzývaného jako „rodinné stříbro“, patří „zázrak na Visle“. Tedy zvrat ve válce v roce 1920, kdy Tuchačevského síly stály u bran Varšavy.
Story je to „netriviální“, řekl by pantáta české pravice. Do zákoutí, která ta polská tutlá, nahlíží Alexej Volyněc. Gurmán si vychutná celý originál. Tady je aspoň pár střípků:
Polské území bylo koncem I. světové války v rukou německé armády. Pilsudskému spadlo do klína její kapitulací. Za války přitom velel „legiím“ v rakousko-uherské sestavě. S Berlínem byli tedy spojenci. Jen co se ale vyšvihl na „náčelníka státu“, podpořily ho „dohodové“ mocnosti, hlavně Francie a USA.
Z „legií“, řízených za války Vídní, postavil i jádro polské armády. Jen co se Polsko vrátilo na politickou mapu, spustilo „konflikt o hranice a území“. „Se všemi sousedy.“ Na „západě rozpoutalo ozbrojené střety s Němci a Čechy, takzvané ´Slezské povstání´“. Na „východě – s Litevci, ukrajinským obyvatelstvem Haliče (západní Ukrajiny) a sovětským Běloruskem“. Za Polsko „od morza do morza“. „Intermarium“ – jak tomu říkal Pilsudski sám – „od Baltu až po Černé moře“.
„Válku nacionalistického Polska s bolševiky nikdo ani nevyhlásil.“ V „prostředí všudypřítomných povstání a chaosu vypukla samotíží. Německo, okupující polská a běloruská území, kapitulovalo v listopadu 1918. Už měsíc nato vyrazila na teritorium Běloruska z východu sovětská vojska a ze západu – polská. V únoru 1919 byla v Minsku vyhlášena ´Litevsko-běloruská sovětská socialistická republika´ a na jejím území vypukly prvé boje sovětských a polských vojsk. Chaoticky se utvářející hranice zkoušely ve svůj prospěch zkorigovat obě strany.“
V létě 1919 tahala za delší konec Varšava. Moskvě vázala ruce „válka s Děnikinovými bílými armádami, které zahájily razantní útok na Donu a v Donbasu. Polsko se v tu dobu zmocnilo Vilniusu, západní poloviny Běloruska a celé Haliče (tedy západní Ukrajiny, kde polští nacionalisté půl roku krutě potlačovali povstání ukrajinských nacionalistů).“
Sovětské vedení Varšavě několikrát nabízelo oficiální mírovou dohodu, zakotvující fakticky vzniklé hranice. Potřebovalo „soustředit všechny síly do boje s Děnikinem, jenž právě vydal ´moskevskou direktivu´ – rozkaz o generálním útoku bílých na ruskou metropoli“.
Pilsudski na návrhy Moskvy ani nereagoval. Do „Varšavy totiž z Francie právě dorazilo 70 tisíc polských vojáků, vybavených tou nejmodernější výzbrojí. Francie tuto armádu zformovala už v roce 1917 z polských emigrantů a zajatců do boje proti Německu. Teď toto vojsko, měřítky ruské občanské války o významné síle, padlo do noty plánům územní expanze Varšavy na východ.“
„V srpnu 1919 se útočící bílé armády zmocnily Kyjeva – polské Minska. Sovětská Moskva se ocitla mezi dvěma ohni. V ty dny se leckomu zdálo, že její dny jsou sečteny. Pokud by bílí a Poláci postupovali společně, sovětské armády by porážka skutečně neminula.“
„V září 1919 se do štábu generála Děnikina dostavili polští legáti, uvítaní se vší pompou. Misi z Varšavy vedl generál Aleksandr Karnicki, nositel Georgijevského kříže a bývalý generálmajor armády ruského imperátora.“ „Navzdory slavnostní atmosféře a přívalu komplimentů, jimiž se předáci bílých a představitelé Varšavy navzájem častovali, se rozhovory protáhly na řadu měsíců. Děnikin se od Poláků dožadoval, aby v útoku na východ proti bolševikům pokračovali, generál Karnicki však navrhoval dohodnout se napřed o budoucích hranicích mezi Polskem a ´Jednotnou nerozdělnou Rusí´, etablovanou po vítězství nad bolševiky.“
„Na dobu, kdy vyjednávalo s bílými, Polsko ofenzívu proti rudým pozastavilo. Vítězství bílých by totiž zálusk polských nacionalistů na ruská území ohrozil. Pilsudského i Děnikina podporovala a zásobovala zbraněmi Dohoda (aliance Francie, Anglie a USA). Právě ta by se v případě úspěchu bělogvardějců stala i arbitrem v otázce hranic mezi Polském a ´bílým´ Ruskem. Pilsudski by musel přistoupit na ústupky – Paříž, Londýn a Washington, které I. světovou válku vyhrály a osudy Evropy v danou chvíli dirigovaly, totiž už budoucí hranici mezi obnoveným Polskem a ruskými teritorii vymezily takzvanou Curzonovu linií. Lord Curzon, šéf britského ministerstva zahraničí, ji vedl po etnické hranici mezi katolickými Poláky, haličskými uniaty a pravoslavnými Bělorusy.“
„Polský nacionalista Pilsudski se tak rozhodl, že si počká, až rudé ruské armády vytlačí bílé Rusy na okraj (aby bělogvardějci pozbyli vlivu, a nebyli tak už v očích Dohody konkurenty Poláků), a válku proti bolševikům za plné podpory západních států zahájí až pak. V případě vítězství byla pro polské nacionalisty příslibem maximálních bonusů právě tato varianta – zmocnili by se obrovských ruských území, ´Rzeczpospolita´ by se rekonstituovala od Baltu až po Černé moře!“
A tak se v zákulisí děly i pikantérie, k nimž se polská pravice, zjančená tentokrát z „atlantické“ mantry, nehlásí: „Zatímco bývalí carští generálové Děnikin a Karnicki marnili čas zdvořilými a jalovými rozhovory v Taganrogu, 3. listopadu 1919 proběhlo tajné setkání Pilsudského legátů a sovětské Moskvy. Bolševici si pro ně dokázali najít vhodného člověka – polského revolucionáře Juliana Marchlewského, který se s Pilsudským znal ještě z dob povstání proti carismu v roce 1905.“
„Na naléhání polské strany se žádné písemné dohody s bolševiky neuzavíraly, s tím, že postup svých armád na východ zastaví, však Pilsudski vyjádřil souhlas. Klíčovou podmínkou ústní dohody mezi oběma státy bylo její utajení – fakt, že se Varšava dohodla s bolševiky, se striktně tajil i před Děnikinem, hlavně však před Anglií, Francií a USA, které Polsko podporovaly politicky i vojensky.“
Lokální přestřelky sice pokračovaly i nadále, „hlavní Pilsudského síly však zůstaly stát na místě. Sovětsko-polská válka se na několik měsíců zastavila na mrtvém bodu. Bolševici s vědomím, že se polské ofenzívy na Smolensk v nejbližší době obávat nemusí, přeskupili téměř všechny své síly proti Děnikinovi. Do prosince 1919 byly bílé armády rudými rozdrceny a polské poselstvo generála Karnického zvedlo ze štábu generála Děnikina kotvy. Na ukrajinském území využili Poláci ústupu bílých vojsk k obsazení řady měst.“
A tak to byl „právě postup Polska, co rozhodlo o strategické porážce bílých v ruské občanské“. Bez obalu to později řekl i Michail Tuchačevskij, jedna z klíčových postav střetu na sovětské straně: „Děnikinův úder na Moskvu, podpořený polskou ofenzívou ze západu, pro nás mohl dopadnout podstatně hůř a čím by to skončilo, se dá hádat jen těžko.“
Že „neformální příměří z podzimu 1919 je jen přechodné, věděli jak bolševici, tak Poláci. Po porážce Děnikinových vojsk se Pilsudski stal pro Dohodu hlavní a jedinou silou, schopnou ve východní Evropě konfrontovat ´rudou Moskvu´. Polský diktátor toho obratně využil a vylámal ze Západu velkou vojenskou pomoc.“
„Na jaře 1920 dodala jen sama Francie Polsku 1.494 děl, 2.800 kulometů, 385 tisíc pušek, kolem 700 letounů, 200 obrněných vozidel, 576 miliónů patron a 10 miliónů nábojů. Mnoho tisíc kulometů, 200 obrněných vozidel a tanků, přes 300 letounů, 3 milióny kompletních uniforem, 4 milióny párů vojenské obuvi, velké množství léků, polních spojovacích prostředků a jiného vojenského vybavení dodala z USA do Polska americká plavidla.“
„Do dubna 1920 stálo na hranicích se Sovětských Ruskem šest samostatných armád, plně zkompletovaných a skvěle vyzbrojených. Poláci měli markantní přesilu co do počtu kulometů a dělostřelecké techniky. Pokud jde o letouny a obrněná vozidla, Pilsudského armáda měla nad rudými navrch absolutně.“
Za této konstelace si diktátor předsevzal, že „nosné síly Rudé armády, oslabené z bojů s bílými, rychle rozdrtí“. A „donutí tak Moskvu, aby Polsku přepustila celé území Ukrajiny a Běloruska“. V situaci, kdy „bílé armády už vážnou politickou silou nebyly“, si byl naprosto jist, že „Dohoda svěří obrovská ruská teritoria raději pod kontrolu jemu, než aby je ponechala v moci bolševiků.“
„17. dubna 1920 schválil polský ´náčelník státu´ plán dobytí Kyjeva. 25. dubna zahájila Pilsudského vojska generální ofenzívu na sovětském území. Poláci tentokrát rozhovory neprotahovali a promptně proti bolševikům uzavřeli vojensko-politický holport jak s bílými, co zůstali na Krymu, tak s Petljurovými ukrajinskými nacionalisty. Za daných podmínek měla hlavní slovo právě Varšava.“
„Velitel bílých na Krymu generál Wrangel prohlásil zcela otevřeně, že nejsilnější armádou ve východní Evropě disponuje právě Polsko (v dané fázi to bylo 740 vojáků).“ A vyzval Varšavu, aby se „´slovanské frontě´ proti bolševismu“ postavila do čela. Ve Varšavě bylo zřízeno oficiální zastoupení bílého Krymu. Na území Polska samého se začala formovat takzvaná 3. Ruská armáda (1. a 2. se nacházely na Krymu). Tu dával dohromady „bývalý revolucionář-terorista Boris Savinkov, který se s Pilsudským znal ještě z předrevolučního podzemí“.
„Bojové operace probíhaly na obrovské frontě od Pobaltí až po Rumunsko. Nosné síly Rudé armády byly v tu dobu na severním Kavkazu a na Sibiři, kde dorážely zbytky bílých armád. Týl sovětských vojsk byl oslaben i rolnickými vzpourami proti politice ´válečného komunismu´.“
„7. května 1920 obsadili Poláci Kyjev – byl to už 17. přechod moci ve městě za poslední tři roky. První polský úder byl úspěšný, desítky tisíc rudoarmějců padly do zajetí a na levém břehu Dněpru vybudoval předmostí další ofenzívy.“
Moskva však dokázala přeskupit síly tempem, šokujícím Varšavu i její protektory. „Bravurně využila i vlasteneckých nálad ruské populace. Sáhli-li bílí k vynucené alianci s Pilsudským, pak široké vrstvy ruského obyvatelstva vnímaly polský vpád a okupaci Kyjeva jako vnější agresi.“
Našla výraz i v proslulém výzvě hrdiny I. světové války generála Brusilova ´Všem bývalým důstojníkům, ať jsou kdekoli´ ze 30. května 1920. „Brusilov, aniž by s bolševiky sympatizoval, před celým Ruskem prohlásil: ´Dokud Rudá armáda do Ruska nepouští Poláky, jsem s bolševiky na jedné lodi.´“
„2. června 1920 vydala sovětská vláda dekret ´O amnestii všech bělogvardějských důstojníků, kteří pomohou ve válce s Polskem´. Do Rudé armády vstoupily tisíce Rusů a vyrazily do boje na polskou frontu.“
„Kyjev Rudá armáda osvobodila už v červnu 1920, v červenci – Minsk a Vilnius. Sovětské ofenzívě napomáhala i povstání Bělorusů v polském týlu. Pilsudského vojska so ocitla na pokraji porážky, což znepokojovalo i západní protektory Varšavy. S nótou nabízející příměří vyrukovalo britské ministerstvo zahraničí, nato o mír žádali i sami polští ministři.“
„Teď ovšem zradil smysl pro míru i bolševické předáky. Úspěch protiofenzívy proti polské agresi v nich vzbudil naděje na proletářské povstání v Evropě a vítězství světové revoluce. Lev Trockij tehdy vyzval přímo k ´postrčení revoluční situace v Evropě rudoarmějským bodákem´.“
„Sovětská vojska, navzdory ztrátám a chaosu v týlu, pokračovala v v rozhodné ofenzívě z posledních sil, s cílem dobýt v srpnu 1920 Lvov i Varšavu. Situace v západní Evropě byla v daný moment krajně komplikovaná, zeměmi zplundrovanými válkou otřásala revoluční povstání. V Německu a Maďarsku komunisté na převzetí moci pretendovali naprosto reálně a pokud by triumfující Leninova a Trockého Rudá armáda pronikla až do středu Evropy, mohlo to skutečně změnit celou geopolitickou konfiguraci.“ Řečeno znovu s Michailem Tuchačevským, který tažení na Varšavu velel: „Není pochyb, že pokud bychom na Visle dosáhli vítězství, ohnivý plamen revoluce ovládl celý evropský světadíl.“
V naději, že cíle ofenzívy bude dosaženo, se už formovala i nová polská vláda – „Polský prozatímní revoluční výbor“ v čele polskými komunisty Felixem Dzeržinským a Julianem Marchlewským (tím samým, co koncem roku 1919 jednal s Pilsudským o příměří). „Známý karikaturista Boris Jefimov už pro sovětský tisk nakreslil plakát ´Rudí hrdinové Varšavu dobyli´.“
V této fázi znásobily vojenskou podporu Varšavě západní země. „Faktickým velitelem polské armády se stal francouzský generál Weygand, šéf anglo-francouzské vojenské mise ve Varšavě.“ Roli poradců přímo v řadách „polské armády převzalo několik stovek francouzských důstojníků, kteří krom jiného vybudovali systém radiové rozvědky a ta už v srpnu 1920 zahájila i odposlech radiového spojení sovětských vojsk a dešifrování jeho obsahu.“
„Na polské straně bojovala i americká letecká eskadra, financovaná z USA i pilotovaná jejich personálem. V létě 1920 úspěšně bombardovala útočící Buďoného jezdectvo.“
„Sovětská vojska, která se probila až ke Lvovu a Varšavě, se nehledě na úspěšnou ofenzívu ocitla v krajně obtížné situaci. Od svých zásobovacích základen se odtrhla o stovky kilometrů a následkem chaosu v týlu přišla o potřebné zázemí. V předvečer rozhodujících bojů o polskou metropoli čítaly mnohé rudé pluky jen 150 – 200 mužů, dělostřelectvo trpělo deficitem munice a zbylé torzo vzdušných sil nebylo s to zajistit spolehlivou rozvědku koncentrace polských sil.“
„Sovětské velení ovšem podcenilo nejen vojenské překážky ´tažení na Vislu´, ale i národní emoce Poláků. Podobně jako v Rusku, kde polská invaze vyvolala zpětný ráz ruského vlastenectví, nastalo i v Polsku, jakmile rudá vojska došla až k Varšavě, nacionální vzepětí. Přiživovala ho aktivní propaganda rusofobie, líčící nastupující rudá vojska jako asiatské barbary (jakkoli k humanismu měli v této válce hodně daleko i sami Poláci).“
„To vše vyústilo v polskou protiofenzívu, zahájenou v polovině srpna 1920. V polských dějinách nesou tyto události vrchovatě patetický název – ´zázrak na Visle´. A skutečně, jde totiž o jediné velké vítězství polských zbraní za posledních 300 let.“
Ten „zázrak“ vděčil za mnohé i „postupu Wrangelových bílých vojsk. Právě v létě roku 1920 totiž bílí zahájili svou poslední ofenzívu z území Krymu, která ovládla rozlehlá teritoria mezi Dněprem a Azovským mořem, a vázala tak značné rudé rezervy. Bolševikům tehdy, aby si část svých sil uvolnili a zajistili vlastní týl před rolnickými vzpourami, dokonce nezbylo, než jít na dohodu s anarchisty Nestora Machna.“
Doba nepřestávala hýřit paradoxy: „Jestliže porážku útoku bílých na Moskvu na podzim roku 1919 předurčila Pilsudského politika, pak v případě porážky rudého tažení na polskou metropoli v létě roku 1920 to byla Wrangelova ofenzíva. Jak to napsal bývalý carský generál a vojenský teoretik Svěčin: ´Tím, do vyhrál varšavskou operaci, byl v poslední instanci nikoli Pilsudski, nýbrž Wrangel.´“
„Sovětská vojska, poražená pod Varšavou, padla zčásti do zajetí a částečně ustoupila na německé území Východního Pruska. Jen pod samotnou Varšavou bylo zajato 60 tisíc Rusů, celkem jich v polských zajateckých lágrech skončilo více než 100 tisíc. Za necelý rok jich tu zemřelo minimálně 70 tisíc – což názorně ilustruje obludný režim, do nějž zajatce uvrhly polské úřady, anticipující tak hitlerovské koncentráky.“
„Bojové operace trvaly do října 1920. Jestliže v létě postoupila rudá vojska víc než 600 kilometrů směrem na západ, pak v srpnu a září se fronta posunula znovu o 300 kilometrů zpátky na východ. Bolševici proti Polákům ještě mohli zkonsolidovat nové síly, dali však přednost tomu neriskovat.“ I tváří v tvář „rolnickým povstáním, propukajícím po celé zemi“.
„Tolik sil, aby po úspěchu pod Varšavou, který ho vyšel draho, vyrazil do nového útoku na Minsk a Kyjev, už neměl ani Pilsudski. Proto byly zahájeny rozhovory v Rize, jimiž sovětsko-polská válka skončila. Finální mírová smlouva byla podepsána až 19. března 1921. Polsko se od Sovětského Ruska zpočátku dožadovalo peněžení kompenzace ve výši 300 miliónů zlatých carských rublů, během rozhovorů ji však bylo nuceno desetinásobně zredukovat.“
„Výsledek války tak nenaplnil plány Moskvy, ani Varšavy. Bolševici vzniku sovětského Polska naedosáhli, Pilsudského nacionalisté se zase nedomohli toho, aby se Rzeczpospolita vrátila do svých prastarých hranic, zahrnujících i všechna běloruská a ukrajinská území (nejposedlejší Pilsudského lidé trvali i na ´vrácení´ Smolenska). Poláci se však nadlouho zmocnili západních území Ukrajiny a Běloruska. Do roku 1939 vedla sovětsko-polská hranice pouhých 30 km od Minska a pokojná nebyla nikdy.“
Mix megalomanie a rusofobie se polské pravici vymstil i na sklonku 30. let. Blábolem o „paktu Molotov-Ribbentrop“ se z toho nevylže. Fakt, že ho papouškuje i bruselská „elita“, na tom nic nemění.
Ten samý mix Polsku ublížil i koncem II. světové války. Dějiny varšavského povstání, zfixlované k nepoznání, ty úlety naduté slepoty nenapraví.
Polská pravice leze znovu do stejné řeky. V hujerské mánii, prahnoucí po prémii za rusofobii. Ke škodě vlastní země. Na úkor jejích sousedů. Opičit se po tom mustru se nevyplatilo nikdy. Beneš i Jan Masaryk si ten „luxus“ uměli odepřít. Dokáže to i dnešní česká pravice? Či aspoň kabaretní „levice“?
