Stanislav Kliment

Polsko – svobodomyslné i za komuchů – má skvělou a u nás nevídanou tradici kabaretů. Kabaret starszych panów, jehož představení už je možné vidět jen DVD, také zaniklý Klub Hybrydy, u jehož zrodu stál Jan Pietrzak, na jehož práci dnes navazuje kabaret Pod Egidą. Je to něco, co Polákům můžeme závidět. Kabaretní představení poslední doby, ovšem velmi pokleslé úrovně, předvádí ale polská levice. To rozhodně není k závidění, to je k pláči.
Kdo by v roce 1990 čekal, že za pár let se přetransformovaní komunisté dostanou k vládní moci, že to bude bývalý komuch Leszek Miller, kdo jako premiér přivede Polsko do Evropské unie. Že kádrová rezerva PSDS Aleksander Kwaśniewski v roce 1995 porazí v prezidentských volbách Lecha Wałęsu a úřad bude zastávat dokonce dvě funkční období. Vláda Svazu demokratické levice ale skončila v bahně korupční aféry Lwa Rywina. Snad to ani nebyla aféra levice, ale Adama Michnika, nicméně levice to odnesla.

Od té doby vede cesta dolů. Snad jen výsledek tehdejšího předsedy Grzegorze Napieralského v předpodledních prezidentských volbách je možné s přimhouřením oka považovat za úspěch. Relativní úspěch se však nedostavil v následných parlamentních volbách. Na špičce se jiní cítili předurčení stát v čele levice, druzí prostě měli vztek, že nejsou na místě Napieralského a znechucená členská základna to začala mít „na háku“. Záštitu pro své sociální zájmy našla úplně jinde – ve straně Právo a spravedlnost Jaroslawa Kaczyńského.

Po odstoupení Napieralského, kdy levice byla vytlačena z místa třetí nejsilnější strany cirkusovým hnutím mimořádně diskutabilního Janusze Palikote, přišel do čela SDL Leszek Miller. Třeba podotknout, že díky G. Napieralskému, který Millerovi umetl cestičku zpět do rodné strany po neúspěchu jeho pokusu o vybudování Polské levice. Odměnou mu bylo, že v tomto roce ho Miller vyobcoval z SDL. Kdo by si nevzpomenul na pořekadlo: Umírající kobyla nejvíc kope. A Leszek Miller politicky skutečně umírá.

Za poznamenání jistě stojí i osoba Aleksandra Kwaśniewského. Jeho vřelý vztah ke straně, která ho přivedla do prezidentského paláce, ukázal v parlamentních volbách v roce 2011, kdy krátce po otevření volebních místností přišel odvolit v šále oranžové barvy, kterou užívalo Hnutí Janusze Palikota. S Palikotem se později dokonce spojil při pokusu o vytvoření nového „levicového“ uskupení a snaze ovládnout Svaz demokratické levice, či spíše jeho pokladnu. Kwaśniewski to bral asi vážně, stal se vegetariánem, aby zhubl, prodělal lifting, aby se víc líbil, a hlavně přestal požívat alkohol. O projektu se dlouho mluvilo před evropskými volbami, ale na jedné z prvních tiskových konferencí se Kwaśniewski objevil opět v podnapilém stavu a sotva stojící a z toho bylo zřejmé, že ani on už projektu nevěří.

Počítání Svazu demokratické levice v čele s Millerem začalo zjevně v loňských regionálních volbách, kde strana co se dalo ztratila a fakticky vypadla z možnosti cokoli v regionech ovlivňovat. Miller krach elegantně přešel a jako hlavní úkol stanovil účast v prezidentských volbách. Přišlo ovšem druhé počítání, když předsedou vyzdvižená kandidátka Magdalena Ogórek výsledkem nad dvě procenta hlasů totálně propadla. Ani tady Miller neměl příliš štěstí. Strana se začala pohledem na příliš pohlednou kandidátku štěpit. Podstatná část straníků nakonec volila v prvním i druhém kole Andrzeje Dudu, nakonec úspěšného kandidáta strany Právo a spravedlnost. Jen stranické „elity“, zdá se, volily propadnuvšího Bronislawa Komorowského.

Třetí a poslední počítání se dá očekávat po říjnových parlamentních volbách. Do nich ovšem jde Miller v koalici se stranami Tvé hnutí, Polská socialistická strana, Unie práce a Zelení. Zoufalství vede k velkým krokům. Leszek Miller a Janusz Palikot, včera největší nepřátelé, navzájem se tvrdě pomlouvající, dnes budou na jedné kandidátce. Jako koalice ovšem musí získat osm procent hlasů. Není málo těch, kteří si myslí, že je to nad sílu konglomerátu. Vždyť v některých průzkumech volebních preferencí to Svaz demokratické levice dotáhl téměř k jednomu procentu a Palikot se svým Tvé hnutí se pomalu v průzkumech přestává počítat.

Navíc se minulý týden ukázalo, že s názvem volebního výboru Sjednocená levice dorazili na volební komisi dříve zástupci koalice SdPL, sociálních demokratů, které zakládal ve Svazu demokratické levice neukojený Marek Borowski, Polská levice, původně založená Millerem a hnutí Svoboda a Rovnost, které je letošním pokusem již deset let trvajících snah o budování relevantního subjektu. Fakticky strana vznikla před deseti dny a stanovila si velký cíl – být alternativou Svazu demokratické levice. V této chvíli není jasné, jak volební komise naloží s o několik hodin pozdější žádostí o registraci Sjednocené levice, pracovně řekněme Millera a Palikota.

Velké části levice v Polsku je to už ale jedno. Palikot, vyzývající ke stavbě křížů z plechovek od piva s názvem Lech, lidsky uráží i ty, kteří nebyli obdivovateli Lecha Kaczyńského, ale myslí si, že existuje něco jako slušnost. Tento bývalý přední člen Občanské platformy, dovolávající se Boha při skládání poslaneckého slibu, později cirkusový principál svého hnutí, levicový politik hájící zájmy podnikatelů proti zaměstnancům a současně nadbíhající kuřákům marihuany návrhy na její legalizaci … obyčejný Polák si řekne: „Tyhle starosti na moji hlavu“. Nějak podobně je to ovšem i se sázkou Leszka Millera na „kulturní levici“, chránící zájmy sexuálních menšin, prosazující právo na přerušení těhotenství či euthanasii. Tento tah se ukázal pro postavení strany limitující a pozdější obrat ke skutečným problémům už u voliče nezabral.

V příštím polském parlamentu s největší pravděpodobností již Svaz demokratické levice nebude. Sociální levicové postuláty nakonec bude v Sejmu hájit Jaroslaw Kaczyński. Levice v Sejmu za poslední roky stejně nedokázala prakticky vůbec nic. Jsou věci, které jsou příjemnější než se věnovat problémům polské levice. Třeba poslechnout si písničky Jana Pietrzaka nebo se podívat na záznamy z kabaretu Pod Egidą.