Sestřelené letadlo nad Ukrajinou: Bez propagandy, na rovinu a s použitím faktů, o kterých se nemluví

Martin Koller
20. 7. 2015 Parlamentní listy

Analytik Martin Koller podrobně shrnuje všechna fakta, všechny indicie i všechny nejasnosti ohledně rok starého neštěstí, kdy bylo nad válčícím Donbasem sestřeleno malajsijské dopravní letadlo.
Dozvíme se pravdu?

Uplynul rok od sestřelení letounu malajsijských aerolinií nad Ukrajinou. Přes všemožné informace z různých stran je viník dosud zcela nejasný. V podstatě nemá smysl brát v potaz různé investigativní novináře, u nichž je mnohdy nejistá objektivita a jistý nedostatek odborných znalostí. Postačí se podívat na ČT 24.

Různé svědky může rovněž nastrčit kterákoli strana, případně si ti svědci chtějí jen dobře vydělat. Stačí vzpomenout na české mediální experty, kteří v devadesátých letech tvrdili, že české pasivní protiletecké systémy Tamara budou shazovány z letadel nad Jugoslávií.

Podivný na celém případu je fakt, že neexistuje (?) záznam komunikace mezi piloty a pracovišti řízení leteckého provozu na Ukrajině a v Rusku. Neméně podivný je fakt, že neexistuje (?) záznam sledování trasy letu uvedeného letounu radary řízení letištního provozu a radary protiletecké obrany Ukrajiny a Ruska. Dále je otázkou, proč neexistuje (?) záznam trasy letu špionážními satelity USA a Ruska? A v neposlední řadě, proč neexistuje (?) záznam letu řízené střely systému BUK k cíli pořízený americkými a ruskými systémy? Pokud existují, kdo, co a proč tají?

Zásadní otázkou je: Proč Ukrajina neuzavřela letecký koridor nad prostorem bojů? Z hlediska aktuální situace je to naprosto nelogické, nepochopitelné, doslova unikátní. Cizí letoun mohl rušit bojovou činnost a vytvářet možnost záměny. Operovalo tam ukrajinské vojenské letectvo a pár těchto letounů a vrtulníků separatisté sestřelili. Separatisté rovněž ukořistili několik systémů BUK, což ukrajinské velení nemohlo přehlédnout. Z hlediska Ukrajiny se tedy jednalo o trestuhodný hazard s lidskými životy, pokud ne přímo a záměrně o vytváření situace vhodné k sestřelu dopravního letounu.

Jako nejpravděpodobnější můžeme uvést, že sestřel byl proveden protiletadlovým raketovým systémem BUK. Ten se vyráběl v několika verzích v Rusku – a stále je v nabídce produktů tamního obranného průmyslu. Velké počty jsou ve výzbroji jak ruské, tak ukrajinské armády, ale i řady dalších vojsk. Technicky vzato, základní palebná sestava sestává ze tří vozidel, konkrétně velitelského, odpalovacího (nese tři řízené střely) a zásobovacího se záložními řízenými střelami. Taktická organizace v rámci protileteckého oddílu je složitější, ale technicky jsou k vyhledání a zaměření cíle a jeho zasažení potřebná dvě vozidla. Možnost úspěšné střelby pouze z jednoho vozidla je silně limitovaná a nepravděpodobná. Řízená střela se po zásahu cíle, nebo explozi v jeho blízkosti (použití distančního zapalovače) rozpadne, nicméně nevypaří. Značná část dílů dopadne na zem. Všechny hlavní dílce jsou opatřeny výrobními čísly. Podle nich lze určit nejen výrobce (v Rusku), ale i sérii výroby a především, kam byla střela výrobcem dodána, případně exportována. Tak lze rychle zjistit, zda střela, která zničila letoun nad Ukrajinou, byla ve výzbroji ukrajinské nebo ruské armády. Přehledy řízených střel s čísly má výrobní závod, v případě exportu jsou uvedena ve vývozní dokumentaci; a rovněž zahraniční uživatel musí mít přehled čísel každé střely, protože se na ní provádí revize. Zjištění čísel by nemělo být problémem ani v evidentně nepořádkem prolezlé ukrajinské armádě. V prostoru havárie se muselo najít množství částí řízené střely. Pokud nikoli, byly buď rychle odcizeny, což je z hlediska jejich množství a velikosti prostoru dost obtížně zvládnutelné, nebo řízená střela použita nebyla. Otázkou je, zda vyšetřovatelé díly střely mají. A pokud ano, proč již dávno nezjistili viníka? Další otázkou je, zda se o díly řízené střely vůbec zajímali. K tomu se za celý rok nevyjádřil nikdo – a to je velmi podezřelé.

Zde je třeba uvést ještě jeden důležitý faktor. Západní a česká média tvrdí, že BUK střílel z území ovládaného separatisty. Jenže v té době neexistovala souvislá fronta; a v podstatě neexistuje ani dnes. Pokud jsou dosažitelné informace pravdivé, střílel BUK z prostoru, který se nalézal v blízkosti imaginární fronty. Už to je podivné. Protiletecké systémy středního dosahu se totiž nikdy neumísťují do prostoru kontaktu s nepřítelem. Jsou rozměrné, lze je snadno vizuálně zjistit a následně poškodit nebo zničit. K vyřazení řízené střely stačí zásah z pušky, samopalu nebo kulometu. Zásah z granátometu, pancéřovky nebo minometu by zničil celé vozidlo. Pokud měli separatisté ruské instruktory, jak tvrdí západní a naše média, museli by BUKy umístit několik kilometrů od čáry dotyku s nepřítelem, zvláště v době, kdy neexistovala jednotná fronta. Totéž lze očekávat v případě, že by se jednalo o BUK přivezený přes hranici z Ruska. V prostoru dotyku by ho mohla ukořistit, nebo zničit ukrajinská armáda, což by bylo tím posledním, po čem by Rusko toužilo.

Druhou možností je sestřelení bojovým letounem. Zde jsou dvě možnosti, a to pomocí letecké protiletadlové řízené střely nebo kanonu. V obou případech je problém s ničivostí zásahů. Pokud by nebyla zasažena kabina dopravního letounu a vyřazeni piloti, lze předpokládat, že by reagovali a snažili se komunikovat. Taková možnost nebyla zveřejněna ukrajinskou ani ruskou stranou. Musíme tedy vyjít z předpokladu, že piloti neměli čas reagovat. To by odpovídalo okamžitému zničení letounu. Střely z automatických kanonů ráže 23 až 37 mm, které používají ukrajinská vojenská letadla, nejsou schopny naráz zničit letoun velikosti vícemotorového dopravního typu. Výbušné granáty uvedených ráží mohou vyrvat v draku letounu otvory o průměru až několika desítek centimetrů, poškodit různé vodiče a rozvody a zapálit pohonné hmoty, ale k okamžitému sestřelu nestačí. Muselo by dojít k explozi paliva, ale to je ve velké většině uloženo v křídlech. Exploze v křídle nemusí vést ke zničení trupu a od pilotní kabiny je dost daleko. O nevýbušných střelách z leteckých kulometů ráže 12, 7 mm nemá smysl uvažovat. Jakési údajně prostřílené otvory v draku jsou nesmysl. Rovněž bojové hlavice standardních leteckých řízených střel jsou na takový úkol malé. Navíc sledují zdroj tepla, tedy motory letounu. Ty jsou u dopravních letounů obvykle pod křídly. Zničení motoru nebo křídla sice vede k pádu letounu, ale nikoli k vyřazení pilotů z akce. Totéž platí i pro takzvané černé skřínky.

Protože piloti nereagovali, lze předpokládat, že letoun byl zničen a piloti vyřazeni najednou. Tomu odpovídá spíše velká bojová hlavice řízené střely systému BUK. Poslední možností je teroristický útok trhavinou uloženou do letounu na letišti. Dostatečně velká nálož v zavazadlovém prostoru by mohla zničit trup letounu a vyřadit piloty z akce. V takovém případě je otázkou, zda by se jednalo o akt klasického terorismu, tedy například islamistického, nebo státního.

Další zásadní otázkou je, zda se jednalo o sestřel náhodný, nebo záměrný. Západní propaganda, včetně naší, prezentovala v počátečním období sestřel jako náhodný, provedený separatisty; aktuálně již opakuje teorii o záměrném sestřelu separatisty. Ukrajinská vojska protivzdušné obrany byla na počátku občanské války početná a pravděpodobně patřila k vycvičenějším. Obsluhy protiletadlových systémů v každé evropské zemi i většině ostatních velmi dobře znají letecké koridory a jsou pravidelně informovány o provozu v nich. Proto ukrajinské i ruské protivzdušné síly musely vědět o koridoru i každém dopravním letounu. Lze logicky předpokládat, že letoun sledovali radary, protože se pohyboval nad prostorem bojů. Náhodný sestřel by měl být vyloučen. Pokud by obsluhu BUKu tvořili separatisté nebo nějací žoldáci, nelze vyloučit ani náhodný sestřel.

Z hlediska vlastnictví a použití BUKu existuje řada možností. 1. BUK ukořistěný separatisty a obsluhovaný separatisty. 2. BUK ukořistěný separatisty a obsluhovaný žoldnéři z Ruska. 3. BUK ukořistěný separatisty a obsluhovaný žoldnéři z Ukrajiny nebo vojáky z ukrajinské armády. V tomto případě vyvstává zásadní právní otázka. Jsou separatisté občany Ukrajiny? Pokud ano, mohl by jejich případný obhájce označit za viníka sestřelu Ukrajinu, protože je za svoje občany zodpovědná. Rusko odmítlo separatistická území anektovat, takže za ně nenese právní zodpovědnost. Z tohoto hlediska je lhostejné, zda, v jakém počtu a jakou formou činnosti působí ruští vojáci na ukrajinském (separatistickém) území. Výjimkou je následující možnost. 4. BUK ruské armády s ruskou obsluhou působící na území separatistů ve prospěch separatristů. 5. BUK ruské armády předaný nebo zapůjčený obsluze separatistů nebo jejich žoldákům. 6. BUK ukrajinské armády, jehož obsluhu zaplatili separatisté. 7. BUK ukrajinské armády s ukrajinskou obsluhou plnící rozkaz nadřízených.

Poslední a zásadní otázkou je, komu sestřelení dopravního letounu prospělo. Neprospěje nikomu, kdo bude prokazatelně usvědčen ze sestřelu. V žádném případě však neprospělo Rusku, které je západní i českou propagandou označováno za přímého či nepřímého viníka. Rusko tedy nemělo na záměrném sestřelu, ale rovněž ani na dodávce BUKu na území ovládané separatisty zájem. Zde je třeba opakovat, že příslušníci ruských obsluh byli jistě informováni o koridoru a provozu v něm. Pravděpodobnost, že letoun sestřelil ruský BUK z ruského území, nebo ruský BUK s ruskou obsluhou působící na území separatistů je proto zanedbatelná. Ani ze strany separatistů nelze předpokládat, že by dopravní letoun sestřelili záměrně. Tím by doslova nahráli ukrajinské a především americké propagandě. Ale nelze vyloučit omyl a záměnu s ukrajinským vojenským letounem, zvláště u nějakých záložáků nebo u nedostatečně vycvičené obsluhy. Zde je na místě připomenout otázku, proč Ukrajina neuzavřela koridor. Sestřelení civilního letounu s velkým počtem obětí rozhodně pomohl ukrajinské i americké protiruské propagandě. Stačí připomenout mediální výzvy příbuzných obětí prezidentu Putinovi. Sestřel každopádně vytvořil s pomocí médií silnou morální podporu od mnoha obyvatel Evropy Ukrajině i americkému vměšování do občanské války a tažení proti Rusku.

Na základě výše uvedených informací a předpokladů lze za nejpravděpodobnější viníky sestřelu označit separatisty – s tím, že šlo o omyl, nebo ukrajinskou armádu – s tím, že šlo o záměr.

Parlamentní listy psaly: