Luděk Ševčík
V naší osadě totiž byla kdysi postavena ubytovna pro sezonní zemědělské pracovníky. Dlouhá léta chátrala. Teď přišla doba jejího využití. Byznysmanům s chudobou neunikla možnost kšeftu. Ubytovna teď skýtá měsíčně více než statisícový zisk od státu za minimální námahu a to, že v lokalitě není práce, zajistí, že se „klienti“ rychle nerozutečou.
Díky zákonu zákonu o pomoci v hmotné nouzi /č. 111/2006/, který umožnil obchodníkům s chudobou zakládat ghetta, mi bylo dopřáno shlédnout, téměř na vlastní oči, novodobý příběh Jeníčka a Mařenky.
Díky výše psanému jsem měl tu čest brzy poznat dvě děti „klientů“ byznysmenů. Budu jim říkat Jeníček a Mařenka. Jeníček má zhruba 11 let a Mařenka je mladší, asi tak desetiletá. Krátkou dobu po nastěhování na ubytovnu byly děti na veřejnosti velmi slušné. Už z dálky mě zdravily. Přestaly asi za měsíc, když jsem měl konflikt s jejich otcem, neboť jsem napomenul jeho opilého přítele, aby nemočil v pravé poledne uprostřed ulice. Otec mě za to zahrnul vulgárními výrazy, což Jeníček s Mařenkou slyšeli. Pozdravy byly vyměněny za mlčení, v horším případě za odplivnutí.
Jeníček s Mařenkou začali rozpoznávat les, do kterého je stát, chtějící se zbavit starosti o ně, vyvezl. Se školní docházkou se nějak nepárali. Nakonec do školy přestali úplně docházet. Spoustu tak získaného volného času věnovali vzdělávání se oblasti se kouření a pití, hlavně však ale v destrukci svého okolí. Protože jim nikdy nebylo dopřáno poznání, jaká námaha je nutná k tvoření, nebylo jim ničeho líto. Znali jen radost z ničení. Jejich trestná a přestupková činnost narůstala.
Jejich otec reagoval jen na jejich školní absenci. Ta jej děsila, neboť měl nějaké podezření, že by z toho mohl mít průšvih. Byl jsem osobně svědkem jeho hovoru s Mařenkou, kdy na ni křičel, aby šla do školy, jinak na ni zavolá „sociálku“. Mařenka jej poslala dost vulgárně někam i se „sociálkou“ a do školy nešla. Otec to nevzdal a „sociálku“ na ni zavolal. Pracovnice sociálního odboru za Mařenkou přijela. Strávila s ní několik hodin a pak několik hodin denně po několik příštích dnů a snad i týdnů. Mařenku ale nezlomila. Jeníčka taktéž ne.
Přišel tedy den, kdy obě děti byly odvezeny do Dětského domova. Mařenka, pravda, trochu později, protože utekla. Děti byly v Domově 14 dní. Pak přijely na víkend za otcem. A už prakticky neodjely. Je fakt, že je občas policejní eskorta odveze do Domova, ale děti jsou druhý den, možná ten samý, již zpět. Jejich trestná a přestupková činnost roste. Jen v minulém týdnu mají na triku škodu v řádu desítek tisíc korun.
Jeníček a Mařenka jsou však v klidu. Našli totiž svoji Perníkovou chaloupku. A bez báby, které by je chtěla sníst. Dospěli. V období, kdy jsou jiní jejich vrstevníci teprve formováni, oni už se formovat nenechají. Vědí, že mají dvě věci v životě jisté: 1) že jsou beztrestní. Společnost je za vše, co spáchali a spáchají, nemůže postihnout. Že je to prozatímní, je netrápí. Společnost nemůže postihnout ani jejich otce, neboť on je „socka“. 2) že nemusejí vyvíjet žádnou snahu, aby se v budoucím životě nějak zabezpečili. Od toho je „pracák“. Žijí v prostředí, kde nikdo nepracuje a přesto mají všichni bydlení a na nějaké to pivko a cigárko taky je. Tak proč by se měli někde ve škole dřít?
Stát hodil Jeníčka a Mařenku do lesa. Nevrátí se mu ale hodné děti. Vrátí se mu zdivočelí adolescenti, kteří neuznávají zákon, neuznávají kulturu, společnost a materiální hodnoty. A nejhorší že, že takovýchto Jeníčků a Mařenek je neurekom. Co s nimi bude dělat stát až budou panem Janem a paní Marií, když si s nimi neví rady už teď? Tenhle příběh nebude mít dobrý konec.
