Zdeněk Hrabica
4. 6. 2015
Jedna z významných českých hereček nikdy neopomene připomenout české veřejnosti v posledním dvacetiletí, jak byla v roce 1945 „Rusáky“ znásilněna. Byla mladá, byla krásná jako květ. Barbaři kvítek nestoudně utrhli.
Bydleli jsme celou válku v nájmu společně s Němci a s těmi, kdo se k Němcům dali. V přízemí domu se po 9.květnu 1945 ubytoval rudoarmějský gardový kapitán, původním povoláním učitel ze Stalingradu; doléčoval si zraněnou pravou ruku z bitvy o Berlín. Každý den s ranním pozdravením mne obdaroval tabulkou čokolády a pohladil mne po hlavě. Od jihlavských Němců si „pořídil“ gramofon na kliku a večer se k němu v hojném počtu hrnuly dámské návštěvy.
Jelikož jsem byl klukem, který rozum bral, šmíroval jsem tehdy svou starší sestru, jak chodila po lesoparku Heulos s tramvajákem. A neušlo mi ani to, což jsem si později sám domyslel, že v malém pokojíku tenkrát znásilňoval rudoarmějský kapitán poctivé mladé dívky a ženy. Neměl žádné jiné povinnosti a můžete mi věřit nebo nevěřit, určitě to tak bylo. Teď je ta pravá chvíle, abych o tom i svědčil. A nenechal si tu dobu, která zachránila celou naší rodinu od jistého vyhubení čistou rasou, jenom pro sebe.
