Kdož jste svatí, kamenujte

Martin Koller

26.6.2015 
Koller účtuje s minulostí, byrokraty a nepřáteli

Vzhledem k tomu, že kolem mojí osoby se od srpna 2014 rozvinula nebývalá mediální show, rozhodl jsem se uvést různé informace na pravou míru. Předesílám, že převážná většina z toho, co uvádím, je doložitelná, případně zcela evidentní s využitím volně dostupných informačních zdrojů. Při hlubším zkoumání a uvolnění utajovaných informací, pravděpodobně vše.
Především je třeba uvést, že takzvaný lustrační zákon vlastně již samostatně neexistuje, protože byl včleněn, přesněji ukryt do zákona o ochraně utajovaných skutečností č. 412/2005 Sb. Jeho samostatná aplikace mimo uvedený zákon je proto sama o sobě minimálně právně sporná, počínaje vyžadováním takzvaného lustračního osvědčení. Jeho vyžadování jinde, než v pozicích státní správy kde dochází ke kontaktu s utajenými státobezpečnostními informacemi je v podstatě nezákonné. K uvedené účelové úpravě došlo proto, že EU opakovaně kritizovala ČR za prodlužování platnosti nedemokratického, nespraverdlivého a totalitářského lustračního zákona a hrozily z tohoto důvodu sankce. Uvedenou kritiku dlouhodobě zamlčovali jak čeští politici, tak média.

Lustrační osvědčení tvoří pouze jeden z podkladů pro řízení k udělení či neudělení bezpečnostní prověrky vyššího stupně, které realizuje Národní bezpečnostní úřad (dále NBÚ). Bezpečnostně, právně i morálně podivnou situaci nejlépe dokazuje fakt, že na některé nejvyšší zaměstnance státní správy, stejně jako české europolitiky se již lustrační zákon nevztahuje, zatímco na nižší úředníky ano, což je samo o sobě porušením, přesněji výběrovým zneužitím zákona a evidentním pohrdáním spravedlností. Přitom je logické, že právě osoby na vysokých politických pozicích mají přístup k závažným, případně utajovaným informacím. Agent StB se může stát ministrem, ale nikoli vedoucím oddělení na ministerstvu. Kdo mi to vysvětlí?

V následujícím textu uvádím všechny osoby, které pracovaly pro Státní bezpečnost (dále StB) a Vojenskou kontrarozvědku (dále VKr) jako spolupracovníky. České označení agent je totiž nesprávné a zavádějící, protože agent je obvykle kmenovým příslušníkem nějaké služby, nikoli jejím dobrovolným či nedobrovolným spolupracovníkem.

Státní bezpečnost a Vojenská kontrarozvědka

Nehodlám se ve velkém rozsahu zabývat součástí Ministerstva vnitra, která nesla označení Státní bezpečnost. Nikdy jsem s ní nespolupracoval a pravděpodobně jsem se vědomě ani s žádným příslušníkem StB nesetkal. Spolupracoval jsem s VKr, která v jejím rámci působila do značné míry samostatně, a to v rámci resortu Ministerstva národní obrany (dále MNO). Spolupráci jsem podepsal pro VKr důstojníkovi VKr. Takovou službu měla a dodnes má každá armáda ve světě. Každý útvar ČSLA a jemu na úroveň postasvené pracoviště měl svého důstojníka VKr. Tomu podléhalo v průměru osm agentů a jedenáct důvěrníků, což byli v podstatě rovněž agenti.

Každý voják v každé armádě je dodnes povinen hlásit nepřátelské aktivity a trestnou činnost. A rozhodně to nemusí dělat veřejně na nástupu. Naopak, tím by mohl varovat pachatele. Je takový voják udavač, práskač…? A co jsou agenti naší současné policie, BIS (Bezpečnostní informační služba) a VOZ (Vojenské obranné zpravodajství)? Zde je třeba navíc připomenout zákonnou ohlašovací a oznamovací povinnost, kterou měl a má v některých závažných případech trestných činů každý občan naší republiky, a to předlistopadové i současné. Rozdíl mezi vojákem plnícím svoji povinnost a spolupracovníkem VKr byl pouze v tom, že spolupracovník se k činnosti, jež byla stejně jeho služební povinností, písemně zavázal. Dalším rozdíl byl v tom, že vojáci chodili se svými hlášeními v některých případech k velitelům, častěji k politrukům. Ti je poté většinou předávali důstojníkovi VKr. Tudíž se na „udavačství“ vědomě a aktivně podíleli. Nikdo z nich do působnosti lustračního zákona nespadá, přestože vykonávali stejnou činnost jako spolupracovníci VKr. Takových hlášení bylo různé množství, ale zhruba se vyrovnalo počtu hlášení spolupracovníků VKr. V řadě případů byla taková hlášení podnětem pro činnost VKr a následný postih osob, které byly objektem hlášení.

Příslušníci VKr nosili oficiálně armádní uniformy (aspoň tak chodili na nástupy útvarů), měli armádní hodnosti a byli dislokováni přímo na štábech vojenských útvarů a dalších pracovišť armády, přesněji tehdejšího resortu MNO.

Státní bezpečnost měla „k ruce“ Veřejnou bezpečnost (VB), dnes policii, její tehdejší kriminální službu, známou spíše slangově jako tajná policie a rovněž pohraniční stráž a vojska ministerstva vnitra, především pohotovostní pluky. Zaměřovala se v převážné míře do politické oblasti. Vojenská kontrarozvědka sice StB formálně podléhala, ale její možnosti a úkoly se v praxi dost lišily. Důvodem byl především fakt, že suplovala neexistující vojenskou policii.

V praxi řešili různé přestupky a trestnou činnost vojáků základní služby i z povolání velitelé a ty horší vyšetřovala VKr. Podle mých zkušeností to tvořilo většinu její pracovní náplně u útvarů a specializovaných pracovišť resortu obrany.

Vzniku vojenské policie bránila především Hlavní politická správa (dále HPS) ČSLA na MNO, která takovou složku označovala jako buržoazní, ba přímo imperialistický přežitek. Voják socialistické armády měl dodržovat zákony a řídit se služebními předpisy na základě svojí uvědomělosti vytvářené působením politických pracovníků, obecně politruků, všech stupňů a odborností. Byl to samozřejmě nesmysl, což potvrdí každý, kdo tehdy sloužil v armádě. Komické je, že řada bývalých politruků byla po roce 1990 urychleně přesunuta právě k nově vznikající vojenské policii. Další pokračovali v práci jako propagandisté, redaktoři, psychologové, sociální pracovníci a další podobní odborníci. Jednalo o profese řízené dříve HPS ČSLA, tedy politruky a z hlediska pozice a vlivu bezesporu důležitější než nějaký politruk u pluku. Avšak uvedeným opatřením se dostali z působnosti lustračního zákona a zůstal jim zachován i nárok na výsluhu. Postiženi byli vesměs pouze ti obyčejní politruci, kteří kontrolovali nástěnky a vedli politická školení a nepočetná skupina fanatiků.

Nelze přehlédnout, že mezi příslušníky a pracovníky HPS byla řada slušných a pracovitých, místy i odborně zdatných lidí. Posoudit to mohou především ti, kteří přišli do styku s politruky na útvarech a jiných pracovištích. Stejně jako kdekoli jinde existovalo skutečně široké spektrum lidí od dobrých, přes byrokraty plnící bez velkého přemýšlení nařízené úkoly, až po opravdu nebezpečné parazity křiváky, kterých se báli i příslušníci VKr. Politruky tedy nelze posuzovat jako nějaký jednotný blok nějakých zločinných komunistických fanatiků.

Je však třeba zdůraznit, že v zemi nevládla StB, tím méně VKr, které jsou 25 let mediálně prezentovány jako hlavní zloduši předlistopadové éry, ale Komunistická strana a její profesionální personál, tedy v armádě politruci. Samozřejmě, že i v rámci KSČ byli rovní a rovnější. Také v KSČ se vyskytovalo stejné spektrum lidí jako kdekoli jinde. Od menšiny slušných a věřících komunistů, kteří se snažili žít doslova příkladně, přes většinu, jež chtěla dosáhnout karierního postupu v rámci daného společenského systému a umožnit dětem lepší život, až po vyložené bezcharakterní karieristy. Při porovnání se současnými politickými stranami a vývojem ve společnost zjistíme, že se v podstatě mnoho nezměnilo. Na vysokých i nejvyšších postech naší politiky, armády a médií sedí řada bývalých členů KSČ, včetně nomenklaturních kádrů a absolventů sovětských škol, případně jejich rodinných příslušníků. Ke své minulosti se samozřejmě nehlásí, nebo se různě vymlouvají. Přitom oficiální rétorika označuje KSČ jako zločineckou organizaci. Zároveň můžeme vidět řadu členů stran tehdejší národní fronty, které s KSČ desítky let úzce spolupracovaly. Vládnou nám tedy zločinci, nebo se tu hraje komedie? Nebo máme v naší formě demokracie podle potřeby pro každého jiné měřítko? Faktem je, že slušní a odborně schopní politruci už od armády (i policie) prakticky všichni odešli nebo byli vyštváni. Pouze ti nejhorší tam působí dodnes. Řada z těch, kteří odešli, pracuje úspěšně mimo státní správu v různých oborech a jsou přínosnými členy společnosti.

Původní důvody pro lustrační zákon

Oficiální důvod existence lustračního zákona měla být ochrana před působením příslušníků StB proti ČSRF, případně ČR. Jednalo se především o možnost nějakého spiknutí, ekonomického poškozování, nebo násilného svržení režimu, případně spolupráci s tehdejším SSSR. Uvedená možnost se ukázala jako chiméra. Naopak někteří důstojníci StB a VKr pracovali ještě řadu let bezproblémově ve státní správě. Bez nich by v řadě případů došlo k propadu bezpečnostní ochrany státu, kterou převzali ideologicky podkutí diletanti.

Václav Havel tehdy navrhoval, aby platnost lustračního zákona byla omezena na dva roky. Jednalo se o zákon zaměřený na ochranu státu, případně jako podklad k bezpečnostní prověrce pro práci ve státní službě. Neměl a nemá nic společného s řečněním o morálce, které posloucháme od některých politiků a mediálních pracovníků, jejichž vlastní morálka je mnohdy pochybná. Pokud bychom vycházeli ze škod způsobených této zemi a „morálky“ mnohých politiků a státních zaměstnanců za posledních 25 let, nesměli by někteří z nich nikdy dostat žádnou bezpečnostní prověrku.

Neoficiální důvody, o nichž se mlčí, jsou následující. Především bylo třeba vytvořit pracovní místa pro členy a příbuzné vedení občanského fóra (OF), později nově vznikajících politických stran. Nejjednodušší cestou bylo vyhnat ze státní správy co největší počet vedoucích pracovníků a odborníků podle nějakého klíče. Tím se stal lustrační zákon. Na jejich místa dosadit osoby spřízněné s novým režimem, včetně těch, kteří účelově zmizeli ze svazků StB a VKr. Tedy docela obyčejná politická čistka v bolševickém nebo nacistickém stylu. Odbornost přitom hrála zanedbatelnou roli.

To nakonec ukazuje ekonomický vývoj za posledních 25 let. V podstatě se opakoval vývoj po únoru 1948, tedy vyhnání odborníků, nástup politicky podkutých diletantů opírajících se o zahraničního spojence tehdy SSSR. Země se však postupně vzpamatovávala a KSČ se nakonec snažila získat nebo vychovat novou generaci odborníků. Rozdíl je v tom, že současné stále ubožejší školství už není schopno vyprodukovat ani dostatek odborníků na potřebné úrovni, a ti stejně nemají šanci v konkurenci s novými partajními nomenklaturními kádry.

Rozdíl je v tom, že po únoru 1948 se staly nepopiratelné politické, ekonomické a ideologické chyby, ale stát nebyl rozprodáván, byl bez dluhů, potravinově soběstačný bez nezaměstnaných a se silnými sociálními jistotami a stabilitou. Průběžně ho zlikvidoval především vnitřní rozklad politického vedení stran Národní fronty od poloviny šedesátých let a přehnaná politická a ekonomická orientace na zájmy a potřeby SSSR.

Dalším cílem lustračního zákona bylo vyvolání atmosféry permanentního strachu ve státní správě. V průměru každé dva roky se prováděly takzvané reformy, především propouštění zkušených odborníků.

Komu vyhovuje lustrační zákon

Lustrační zákon především vůbec nepostihl sovětské tajné služby působící na našem území, konkrétně KGB a méně známou, ale efektivnější vojenskou GRU. (americká CIA u nás již řadu let operuje bez jakéhokoli omezení a naše služby ji nesmí ani sledovat, stejně jako kdysi KGB, a to na základě bilaterální mezivládní smlouvy) Lustrační zákon naopak KGB a GRU pomohl, protože orientoval zájem jak politiků, tak především médií a veřejnosti proti osobám, které účelově zbyly v archivech ministerstva vnitra.

Z archivů obsahujících složky 70 000 spolupracovníků StB účelově zmizeli téměř všichni disidenti, chartisté a jejich rodinní příslušníci, kteří spolupracovali s StB, všichni milicionáři s výjimkou náhodně nalezeného seznamu vyznamenaných, pracovníci civilní (1. správa StB přímo navázaná na ministerstvo zahraničních věcí) i vojenské rozvědky, karierní diplomaté vyškolení v SSSR, včetně agentů KGB a část spolupracovníků StB a VKr patřící k rodinám předlistopadových politických prominentů a nomenklaturních kádrů, kteří se podíleli na předání či spíše prodání moci na přelomu let 1989 a 1990, případně spolupracovali před listopadem se západními zpravodajskými službami. Mezi takzvané nomenklaturní kádry patřili většinou předlistopadoví velitelé pluků a samostatných jednotek a některých specializovaných pracovišť a jim na roveň postavení političtí pracovníci. Z lustračního zákona byli rovněž vyňati všichni důvěrníci. U velitelů útvarů se vymyslel k obejití lustračního zákona důvod, že se museli s VKr stýkat služebně. Ale jak se stýkali, tedy jaké informace předávali, už nikdo neřešil a neřeší. Následně někteří vystoupali na nejvyšší místa v polistopadové armádě. Kádroví příslušníci VKr byli v roce 1990 podrobeni prověrkám, přičemž naprostá většina zůstala ve službě nového Vojenského obranného zpravodajství, které zpočátku plnilo rovněž úkoly vojenské policie. Po dalších prověrkách zůstala ve službě většina, další byli přemístěni k nově vytvářené vojenské policii nebo na jiná pracoviště v rámci resortu obrany.

Jeden z vysokých důstojníků VKr mi při náhodném setkání v devadesátých letech řekl, že v archivech zůstali pouze ti, kteří nic neznamenali, protože bylo třeba někoho předhodit davu. Dále nelze přehlédnout, že takzvané nomenklaturní kádry, tedy vysocí a perspektivní mladí političtí, vojenští a bezpečnostní funkcionáři se v seznamech spolupracovníků StB nesměli registrovat ani v případě, že byli aktivními spolupracovníky. Jejich hlášení se zapisovala jako hlášení jiných spolupracovníků, kteří nebyly nomenklaturními kádry.

Pro obveselení čtenářů i bojovníků za „lustrační zákon navždy“ mohu dodat, že mezi kandidáty posledních prezidentských voleb byli minimálně dva spolupracovníci StB. Jeden z nich dostal v roce 1990 dokonce nakládačku od jiného spolupracovníka, když spolu trhali svoje svazky v archivu a ten druhý zjistil, že perspektivní demokrat na něj donášel. Možná, že se spolupracovníci StB objeví s velkou západní podporou i v příštích prezidentských volbách.

Úplné seznamy a materiály StB a VKr jsou pouze v Moskvě v archivech FSB, nástupkyně KGB. Byly tam odvezeny z Brna v rámci komedie kolem pálení papírů a filmů na skládce. Zatímco mediální investigativní kašpaři pobíhali s kamerami a mikrofony kolem smetiště, tatry s materiály zamířily zadní branou do Milovic, kde ještě působili vojáci Střední skupiny sovětských vojsk. Materiály po naložení do transportního letounu(ů) odletěly do Moskvy. Tam už byla řada nejdůležitějších materiálů uložena dávno. Jako historickou zajímavost stačí například připomenout, že předlistopadový významný komunistický funkcionář a po určitou dobu i československý premiér Viliam Široký spolupracoval v době druhé světové války s německou SD, konkrétně s jejím známým odborníkem Koslowskim a vedením slovenské ÚŠB vedené Imrichem Suckým. Díky tomu mizela řada soudruhů na šibenici nebo v koncentráku. Jenže přesvědčený stalinista měl podporu Moskvy. Když se ministr vnitra Rudolf Barák pokoušel na něj upozornit a doložit jeho činnost, byl zatčen a odsouzen k mnoha letům vězení. I takové causy jsou uloženy v Moskvě. A podíváme-li se na postihy našich současných demokratických politiků s negativním lustračním osvědčením za porušování zákonů, vidíme prakticky totéž. Pro některé z nich zákony neplatí a právo nemá nic společného se spravedlností.

Vzhledem k úplným seznamům spolupracovníků a dalším kompromitujícím materiálům mohla KGB a v současnosti FSB s využitím lustračního zákona vydírat, tedy kontrolovat a řídit řadu českých a slovenských politiků a vysokých úředníků státní správy armády a policie, mediálních pracovníků a rovněž některých osob vyslaných do struktur EU v Bruselu. K nim je třeba připočíst absolventy sovětských diplomatických, politruckých a některých dalších vysokých škol a přistěhovalé sovětské občany, u nichž byla vytvořena vazba na KGB. Pro ruské tajné služby je lustrační zákon doslova požehnáním a jeho zrušením by zmizely řídicí nitky do českého politického Olympu. FSB zcela logicky vyhovují občasné mediální show kolem nebezpečných agentů StB a VKr, kteří byli záměrně ponecháni ve svazcích, protože pomáhají již 25 let odvádět pozornost od činnosti její rezidentury v české státní správě a EU. Vyvstává pouze logická otázka, kteří z největších křiklounů za zachování lustračního zákona jsou nemyslící naivkové a kdo figurky na seznamech v Moskvě. Pravděpodobně bychom se nestačili divit, kolik mediálně známých demokratických politiků s vazbou na předlistopadovou Národní frontu a vysokých důstojníků by trapně koktalo, kdyby Rusko uvedenou dokumentaci zveřejnilo. Největší „radost“ by měli pravděpodobně činovníci NATO a EU.

K uvedenému vývoji vydatně přispívá Ústav pro studium totalitních režimů (dále ÚSTR), který není v praxi ničím jiným než ideologickým pracovištěm sloužícím k výběrovému zneužívání lustračního zákona, vydírání a kupčení s archivními materiály. Úzce spolupracuje rovněž s CIA. Kupodivu něco takového nevadí Úřadu pro ochranu osobních údajů, který se jinak demokraticky zastane každého chyceného zloděje a feťáka, jehož tvář se objeví někde na internetu. I zde je vidět výběrovost, účelovost a zneužívání českého politického, právního a bezpečnostního systému.

Ilustrativní ukázkou je neúspěšné tažení proti Andreji Babišovi, který po 23 letech bez problémů najednou začal vadit. Přitom z hlediska hospodářství a kontaktů měl reálnou moc větší než leckterý neschopný a zkorumpovaný demokratický ministr. Z tohoto hlediska je rovněž komické, že soud probíhal v Bratislavě, přičemž na Slovensku již ostudný lustrační zákon řadu let nemá právní platnost a zmizel do propadliště dějin.

Závěrem lze konstatovat, že negativní lustrační osvědčení není dokladem o tom, že lustrovaná osoba nespolupracovala s StB a VKr.

(pokračování zítra)