 |
| Srbská garda na Rudém náměstí |
Petr Iskenderov
18. 5. 2015 Outsidermadia
Na Přehlídce Vítězství 9. května pochodoval také oddíl srbských vojáků. Vladimir Putin charakterizoval ve svém projevu přínos Srbů k celkovému vítězství ve válce jako tvrdý a nesmiřitelný odpor k fašistům. Proto označil Den Vítězství za společný svátek ruský i srbský.
Jinak na přítomnost srbských vojáků na Rudém náměstí reagovali v hlavních městech členských zemí NATO. V českém internetovém časopise Literární noviny zněl titul článku: „Vzpoura? Srbská armáda přijede do Moskvy„. Příčinou rozpaků byl dřívější podpis Srbska pod Individuálním plánem partnerství NATO, což je nejvyšší stupeň spolupráce s NATO v rámci programu Partnerství pro mír.
V letech 2014 a 2015 byla dvě důležitá výročí – 100 let od začátku první světové války a 70 let od ukončení druhé. Ta byla očekávána dlouho. Po celá třicátá léta plály v různých částech světa konflikty, jejichž celosvětový význam byl jasný, ovšem nikoliv všem. Vůdci západních zemí, především Británie a Francie, se namísto odporu zesilujícímu agresoru v podobě hitlerovského Německa zaměřili na jeho usmiřování. Polsko se přitom přidalo ke členění Československa a zároveň obviňovalo Moskvu, která navrhovala vojenskou pomoc Praze. Polský velvyslanec v Paříži ujistil americké kolegy v květnu 1938, že pokud Moskva zkusí převelet svá vojska do ČSR přes polskou hranici, vyhlásí Polsko bez meškání Sovětskému svazu válku. Výsledek je znám. Prvního září 1939 se Hitler vřítil nikoliv do SSSR, ale do Polska. Přitom v Londýně a v Paříži věřili, že vpadne právě do Sovětského svazu. Potom přišla na řadu Francie a německý fašismus začal měnit mapu Evropy.
Ještě 10. září 1938, před uzavřením Mnichovské dohody, navrhoval nejbližší spolupracovník Chamberlaina Wilson solidarizovat s führerem s tím, že „Německo a Anglie jsou dva pilíře udržující pořádek proti destruktivnímu národu bolševiků“.
V roce 1946 došli v administrativě prezidenta Trumana k závěru, že ať Sovětský svaz dělá jakoukoliv politiku, už jenom jeho existence není v souladu s americkými zájmy národní bezpečnosti. To jsou neustálé předsudky Západu k Rusku. O tom, že Rusko musí zmizet, mluvil na tajném zasedání Spojeného výboru velitelů štábů 25. října 1995 Clinton. Řekl: „V nejbližším desetiletí nás čeká řešení následujících problémů: Za prvé rozdělení Ruska na malé státy cestou regionálních válek, podobných těm, které jsme zorganizovali v Jugoslávii. Za druhé konečný rozvrat vojenskoprůmyslového komplexu a armády Ruska. Za třetí v republikách oddělených od Ruska ustavení režimů nám vyhovujících.“
Dnes je takový Američanům vyhovující režim ustaven na Ukrajině. Tam se rozvíjí nebezpečný protiruský scénář. Obyvatelé Donbasu jsou oběťmi chimérických projektů mezinárodní izolace a „trestání“ Ruska za navrácení Krymu. Ti, kteří Rusko znají, vědí, o co se jedná. Bývalý velvyslanec USA v Moskvě a nyní profesor v Princetownu na Institutu pro pokročilé studium Jack Matlock jr. uvedl: „Nejsme ve stádiu nové studené války, ale veřejná obvinění, požadavky a výhrůžky ze strany našich politických vůdců zřetelně způsobují vznik takové atmosféry. … Pokud si vláda USA přeje dosáhnout oslabení neopodstatněného hospodářského a vojenského nátlaku Moskvy na Ukrajinu, nebo ruské podpory separatistických nálad v jednotlivých oblastech této země, musí dělat všechno možné, aby zmírnila ruské podezření, že USA a jejich evropští spojenci strojí intriky ve snaze vydělit Ukrajinu z ruské sféry vlivu a přeměnit ji v sanitární kordon pro omezování a nakonec zotročení Ruska. Avšak američtí činovníci a administrativa svou činností a prohlášeními, zvláště od počátku demonstrací na majdanu, se spíše snaží ruská podezření posílit a nikoliv oslabit.“
Převzato z Fondsk.ru
