Michal Kotyk
27. 5. 2015 Svobodné noviny
Nemíním se omlouvat těm, kteří se slepotou fanatika milují tu či onu velmoc, či ji naopak nenávidí. Podle mne nemají pravdu ani jedni, ani druzí, spíše se předhánějí v nesmyslnosti emocionálních argumentů. Chci jen dát k zamyšlení, že poslední dobou postrádám ten nekompromisní elán amerických prezidentů bojovat za „správnou“ věc. Spíše pozoruji snahu se z mnoha problémů, které komplikují světové dění, vykroutit. Hlavně pak v těch oblastech, kde tahali za nitky dějin, kde režírovali dramata, která rozhodovala o osudu miliónů. Jen úplný zaslepenec věří tomu, že jen podporovali vůli tamního lidu, který si nepřál nic jiného, než získat demokracii a svobodu.
Spojené státy americké jsou velmocí, sice již ne tak silnou jak se domnívají, ale přeci jenom silou, která je schopna určovat dějiny lidstva. Domnívat se, že taková zem je ochotna se vždy obětovat pro druhé v zájmu nějakých ideálů, je naivní představa. Být velmocí je náročné, odpovědné. Ale tu největší odpovědnost nese každý americký prezident vůči občanům, kteří ho volili.
Takže není divu, že pan Obama má již problémy nechat umírat mladé muže v amerických uniformách bez toho, aby byl schopen přesvědčit národ o nezbytnosti těchto obětí. A tak jsou mnohé země ponechány na pospas vlastnímu vývoji. Americká armáda odchází. Zůstávají poradci, vojenští specialisté. A pak také ti, kteří se v pozadí pokouší zrealizovat ty skutečné zájmy USA.
Postihlo to třeba jak Irák, tak Afganistan. Jak tomu bylo třeba v Egyptě, Libyi a Sýrii se snad také jednou dovíme, aniž bychom museli vytvářet spiklenecké teorie. Ty jsou dobré pro vášnivé diskuse a politické šarvátky, nic nám však nepomohou řešit problémy, které nám mnohé velmoci v boji o prvenství zbaběle přenechávají.
A tak tu najednou máme Islámský stát. Ten je pro nás větším nebezpečím, než byl jakýkoli diktátorský režim v Iráku a řadě jiných arabských zemích. Máme tu příliv emigrantů nejen z Afriky, ale mnoha muslimských zemí, kde vládne chaos a boj o moc. Většinou začínal demonstracemi za svobodu a demokracii, dnes je charakterizován masakry, násilím a primitivností vůdců, kteří jsou vše jiné, než politickými partnery. A je tu i Ukrajina, která sice nezapadá do „arabského“ scénáře, ale v principu prožívá to samé.
Co s tím? Tuto otázku si v těchto dnech klade Evropa. Je trochu bezradná, protože ten velký americký spojenec si hraje na mrtvého brouka. Může si to dovolit, žije za velkou vodou, nikdo neohrožuje jeho hranice, maximálně zájmy. Američané se mohou klidně stáhnout a lízat si rány. Přemýšlet o tom, jak napravit škody. Ale především ty, které způsobili sami sobě, které postihují vlastní občany.
Evropa je na rozcestí. Její společenství mělo být ve skrytu duše silou, která by mohla mocenské pozici USA oponovat. Nějak se to nevydařilo, Evropané nedávali pozor, nebyli schopni se sjednotit a Washington toho využil. Vždy dokázal zatáhnout Evropu do boje za americké zájmy. Je spravedlivé přiznat, že se tak bohužel dělo mnohdy dobrovolně.
Co teď? Evropě nezbývá nic jiného, než konečně dokázat soběstačnost. Naučit se chránit a bojovat za existenci jako takovou. Přichází možná doba, kdy USA začnou více přemýšlet o vlastní budoucností, ale hlavně nezávislosti. Možná, že si uvědomí, že již nemají dost sil korigovat dění světa. Soustředí se na vnitřní problémy, mohou se i částečně uzavřít, mají k tomu všechny možnosti a předpoklady. A na nás je, abychom si uvědomili, že síla amerického národa vznikla z touhy lidí, kteří Evropu opustili, protože jim nedávala naději na budoucnost. Vytvořili Nový svět a odtrhli se od toho Starého.
Není snad ten nejvyšší čas se konečně poučit z vlastní historie. Konečně nastolit egoistický pragmatismus, který by se soustředil na zachování existence jako takové? Sundat konečně růžové brýle a místo bezmezného obdivu k americkému zázraku pochopit princip moci, který ho vytvořil. Je charakterizován především absolutní jednotou v dobách ohrožení. Schopnosti bojovat za vlastní zájmy. V nejhorším proti všem.
Konečně si uvědomit, že Evropa se vždy dostala na pokraj zkázy právě nesmyslným hašteřením ješitných politiků. Doplatily na to jak jednotlivé státy, tak různá společenství států, které se spojily většinou na základě pokryteckých politických snah. Nyní máme nový pokusný spolek řízení z Bruselu. Čeho jsme zatím dosáhli? Z hlediska světového dění prkotin.
Vytváříme si vlastní svět, který je mnohdy zcela odtržen od reality. Nejen to. Je to svět bez hranic. K čemu by také byly, nejsme ochotni a schopni je chránit. Ukájíme se humánností a nechceme si připustit, že zbytek světa se nám jen vysmívá. Snažíme se prosadit ideály, které nejsme schopni ani přesně definovat. Hašteříme se jak na tržnici a přitom nevíme, co vlastně prodáváme. Prohlubujeme antagonismu nejen mezi státy, ale i v jednotlivých zemích.
Se sarkasmem možno říci, že jen pokračujeme ve všech historických chybách. Jsme si věrni. Ano, historie se mnohdy opakuje. Ale já si nejsem jist, že Amerika je i nadále ochotna za nás ještě jednou bojovat, opět zabránit našemu sebezničení a pak nám pomoci vybudovat novou budoucnost, která je ale na nedefinovaném území. Všechny velmoci totiž dbají na to, aby jejich hranice nebyly porušeny, chrání je a jsou ochotny za ně bojovat. Nikdy nepřišly s myšlenkou umírat za svět bez hranic.
