2. 4. 2015 (zdroj zatím není na internetu k dispozici)
S úctou se pokloním památce osvoboditelů.
Vzpomínám na sto padesát tisíc sovětských vojáků, kteří položili životy při osvobozování Československé republiky. Vzpomínám na dvacet miliónů mrtvých sovětských občanů, kteří se stali obětí kruté nacistické bestiality.
A také vzpomínám na slova zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, která pronesl v roce 1941 v Praze: „Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat“.
Vzpomínám na ty obrovské oběti, které byly za naši svobodu položeny. Na ta, v mnoha případech pro nás jména neznámá, jména těch, kteří zemřeli, abychom my mohli dále žít, abychom mohli dnes mluvit svojí mateřštinou a radovat se. Pomníčky na mnoha místech po celé zemi zůstaly, je třeba ale poznamenat, že často právě teď symbolicky zarůstají travou.
Odpovědný politik nikdy nepodléhá náhlému, okamžitému mediálnímu hnutí, onomu okamžitému a rychlému proudu rázných a autoritativních slov, která za sebou nemají žádnou myšlenku a především pohled zpět, do minulosti, onen chybějící kontext, který je tak důležitý.
Mohl bych být velmi mediálně populárním politikem hlavního proudu a s pompou odvolat svou květnovou cestu do Moskvy. Jistě by to bylo ve veřejnoprávní televizi shledáno za skvělý počin. Musel bych se ale v takovém případě hluboce stydět.
Úcta, kterou k těm, kteří za náš budoucí život bojovali a zemřeli, mi rozhodně nedovolí vyjít vstříc momentálním výkřikům těch, kteří tak rychle zapomínají. Ano, jsem hrdý na to, že se 9. května pokloním památce lidí, kteří nás osvobodili.
Nejedu tedy do Moskvy kvůli přehlídce vojenské techniky, která je tak často zdůrazňována. Pečlivě jsem v tomto směru své rozhodnutí zvážil, při vědomí aktuálního dění na Ukrajině. A úcta k padlým zvítězila. Za tímto postojem si plně stojím.
Oslav v Moskvě se zúčastním jako výraz vděčnosti za to, že v naší zemi nemusíme mluvit německy, jako výraz vděčnosti za to, že dnes můžeme česky říci: „Děkuji!“.
