Krejčí: Akutně hrozí válka! Ale jaké jsou příčiny?

PZ: Ale může být realitou!

Nejen může – nebezpečí války narůstá. Podívejte se na naše generály převlékané do uniforem NATO. Místo aby analyzovali situaci, breptají o ruské propagandě, protože netuší, jak zdůvodnit politiku Západu. Po pravdě řečeno, Washington nepotřebuje evropské generály a generální tajemníky NATO k tomu, aby něčemu veleli. Na to si Pentagon stačí sám. Nikomu by rozhodovací funkce nesvěřil. Potřebuje Evropany v NATO kvůli propagandě.

Ale podstatné je něco jiného. Západní politické elity ztratily schopnost analýzy vojensko-politické rovnováhy. Před půl stoletím, po karibské raketové krizi, snad každý šerif na středozápadě USA uměl propočíst strategickou rovnováhu mezi USA a Sovětským svazem, věděl, co je to možnost vzájemného zaručeného zničení. Dnes ani ministři netuší, co je to strategická rovnováha, jak vypadá zaručená zničující odveta.

PZ: Nezdá se mi ale, že tento návrat ke studenoválečnické kalkulaci je pro svět zdravý. Vždyť se vracíme k tomu, čemu se říkalo “rovnováha strachu” či “rovnováha teroru”.

To máte pravdu.

PZ: Ale proč?

Svět se v 21. století změnil, a to ne vždy k lepšímu. Po studené válce jsme zdědili uspořádání, které představitelé anglické teoretické školy nazvali “mezinárodní společnost”. Mysleli tím něco více, než je světový politický systém, který je založený na živelné mocenské rovnováze. Tedy něco víc než systém fungující jako nepřetržité vyvažování stále rostoucích vojenských arzenálů díky zastrašovací diplomacii a válkám. – Mezinárodní společnost představuje nadstavbu nad takovýmto systémem. Je to fungující mezinárodní právo, síť mezinárodních organizací, pravidla řešení problémů a porozumění výhodám kooperace. Proto po skončení studené války, přesněji v roce 1990, americký prezident George Bush starší hovořil o “novém světovém řádu” a byla podepsána Pařížská charta.

Závrať z úspěchu, závrať z vítězství ve studené válce, neochota dělit se s někým o řízení světa a série vojenských intervencí přivedla USA do obrovských vnitřních dluhů a odehnala některé partnery. Už v 90. letech nejprozíravější představitelé anglické školy hovořili o zpětné vlně, o rozpadu mezinárodní společnosti a o návratu k živelné anarchii.

Svět je plný rozporuplných signálů. Ve srovnání s počátkem 90. let je plný nedůvěry. A nejde jen o Ukrajinu. Vše začalo už bombardováním Jugoslávie letadly NATO. Evropská unie se díky zaslepenosti některých politiků blíží k hluboké krizi, protože se nechala uzavřít v konfliktu na dvě fronty: ve Středomoří, a to nejen v Řecku, a na východě, především na Ukrajině. Řada západních spojenců poprvé neuposlechla “radu” Washingtonu a vstupuje do první globální neamerické banky – Asijské infrastrukturní investiční banky, kde hlavní slovo bude patřit Číně. Oslavy 60. výročí Bandungské konference pak v nejbližších dnech připomenou nejen zásady mírového soužití, ale i fakt, že naděje na vytvoření mezinárodní společnosti se přesouvají z oblasti Atlantiku směrem k Pacifiku, do vztahů Jih-Jih. To jsou změny, které žádné zbrojení nevyřeší. Naopak – plýtvání v podobě zbytečných vojenských výdajů jen tento ústup Západu z výsluní urychlí.

http://www.prvnizpravy.cz/zpravy/politika/oskar-krejci-nebezpeci-valky-kterou-nikdo-nevyhraje-narusta/

Podrobnou odpověď na to, v čem vidím příčiny narůstajícího nebezpečí zničující globální konfrontace jsem uveřejnil v rámci seriálu o reformách 16.2.2015 v článku “REFORMY (16) Čtecí prizma současného dění”, viz:

http://radimvalencik.pise.cz/2070-reformy-16-cteci-prizma-soucasneho-deni.html

Jak došlo k tomu, co se děje? Struktury založené na vzájemném krytí porušování obecně přijatých zásad vznikající spontánně zdola prorostly s enklávami zpravodajských služeb utvářených na stejném základě shora, penetrovaly a ovládly celý institucionální systém. Přitom v podmínkách monopolárního světa na globální, ale i lokální úrovni aby mohl být někdo (kdokoli) participantem jádra vyjednávání vlivu uplatňovaného prostřednictvím struktur založených na vzájemném krytí propojených s pozičním investováním a penetrujícími institucionální systémy, musel sdíletzákladní globálně sdílené ideové paradigma:

Sdílet a spoluvytvářet nepřítele, pěstovat představu o výlučnosti naší euroatlantické civilizace, využívat in-side informace vedoucí k prestižním řešením “za každou cenu”, záměrně a demonstrativně používat dvojí metr, rychle se smířit s tím, že jakékoli překročení mezí přijatelného je normální. (Myslím, že tem, kdo vnímá svět kolem, ví, že právě takto funguje současná moc.)

Výše uvedené základní globálně sdílené paradigma se vyčerpalo, vede ke krizi morální, ekonomické, politické a samo je v krizi. Tu se konzervativní síly pokouší řešit vyvoláváním konfliktů, jejichž intenzita a hloubka se stupňuje. Překračuje jakékoli meze a vede svět do zničující války. To zčásti dochází i těm, kteří byli do tohoto procesu vtaženi a více či méně mu podlehli. 

O vytvoření co nejkonkrétnější předtavy cesty k řešení problémů se pokouším ve svém seriálu o reformách, kde mj. říkám, na které otázky bychom se měli pokoušet na základě toho, co přináší každý den, co se děje, odpovědět:

1. Je to, co děje, jen selháním politiků a projevem toho, že se společenský vývoj může někdy zkomplikovat, nebo jsme svědky určitého historického excesu, který má hlubší příčiny?

2. Pokud se jedná o historický exces, tak jeho příčinou je souhra řady okolností, nebo to, že se vyčerpaly možnosti setrvačného vývoje společnosti a že jsme vtaženi do dějů podobných, jakými byla kdysi průmyslová revoluce, změna samotného ekonomického základu společnosti?

3. V případě, že jde o historickou změnu, bude mít tato změna charakter spíše socialistické revoluce, tak jak socialistické revoluce známe (odehrávat se v politické oblasti a na základě politické moci budou provedeny vlastnické změny), nebo bude mít charakter obdobný jako průmyslová revoluce (probíhat různě v různých zemích, s různými otřesy i bez nich se bude měnit ekonomický základ společnosti, to, co tvoří rozhodující část produkce, následně pak i postavení člověka jako takového v ekonomických procesech).

4. Vyřeší se současné problémy jen politickými střety či soupeřením různých politických skupin, sil či osobností, nebo budou muset proběhnout změny mnohem hlubší, v samotných ekonomických základech globální společnosti?

5. Jak si představit budoucí ekonomiku, na čem by mohla být založena a jak by bylo možné otevřít cestu takovému ekonomickému růstu, který by odpovídal naplnění reálného bohatství lidského života?

6. Víme dostatečně, jak je generována současná moc? Je to jen selhání lidí zpronevěřujících se svému mandátu, který jim byl dán ve volbách, nebo jsou selhání systémová a jsou výsledkem působení různých mechanismů, které je potřeba rozpoznat, znát a teprve v souladu s tím jednat?

7. Lze provést nějaké pozitivní reformy, takové, které by umožnily učinit ekonomiku silnější a život člověka bohatší? Jak? Na jakém základě? Ve kterých oblastech?

8. Mohla mít opozice v Řecku, která se v podobě Syrizy dostala k moci, lepší program, program, který by jí umožnil ofenzívnější vyjednávání s tzv. věřiteli? V čem mohl být lepší?

9. Lze dopředu odhadnout situace, kdy bude možné něco měnit? Jak se na ně co nejlépe připravit? Jak co nejefektivněji spolupracovat s těmi, co se snaží najít cestu ze současné krize? Jak překonávat rozdíly v názorech na to, co se odehrává?

10. Je základem správného postoje rozdělování lidí na “ty, co stojí na naší straně barikády, a ty, co stojí na druhé straně barikády”, na ty, co jsou s námi, a co jsou proti nám apod.? Nebo je nutné velmi trpělivě a citlivě vnímat to, jak je každý člověk v současné těžké době zkoušen, jak se vyvíjí názory pod tlakem doby jak v případě normálních lidí, tak i politiků?

Viz: http://radimvalencik.pise.cz/2232-reformy-73-kontext-reforem-dvojvladi-2.html

Odpovědět trpělivě, stále přesněji, v komunikaci s druhými. Je to jen jeden z aspektů toho, jak se bránit. Ale důležitý. Bez jasného pochopení toho, o co jde, se nic nepodaří.