30. 3. 2015
Podle německé vlády představuje Saudská Arábie „faktor stability“ v oblasti Středního východu, což odpovídá všeobecnému transatlantickému konsensu v hodnocení golfských monarchií. Co se lidských práv týče, není věru v zemi vše košer, nicméně zákulisní diplomacie prý mnohdy dosáhne víc než hlasitý akcionizmus. Dodejme, že zároveň umožní dělat kšefty všeho druhu, včetně milionových zbrojních dealů. A těch má vahabitská monarchie vskutku zapotřebí, neboť její stabilizační aktivity doma i v zahraničí se mohou pochlubit obdivuhodnou bilancí.
Vnitropolitický stabilizátor
Ve vlastním feudu zatím úspěšně stabilizuje policejními prostředky středověké struktury vlastní společnosti; pro ty, kteří by se zajímali o „osud (saudskoarabského) člověka v tísni“, několik příkladů.
Především je nutné podtrhnout, že blogger Raif Badawi představuje v saudskoarabském stabilizujícím systému pouze onu pomyslnou špičku ledovce. Spíše se lze obávat, že mediální
stylizace jeho případu neslouží transatlantickým lidskoprávníkům a západním vládám k upřímnému angažmá ve prospěch utiskovaných v Saudské Arábii (SA), ale jako alibi demonstrující „úspěch tiché diplomacie“ v případě, že by byl předčasně propuštěn. Jeho eventuální omilostnění může naopak posloužit jako důkaz lidskosti rijádských vládců, ba dokonce jejich vůle k toleranci a postupné aplikaci „západních hodnot“. A co hůř: extrémní personifikace problému sice dodá světu konkrétní lidskou tvář a ukáže, že utrpení není nic abstraktního, zároveň ale nabízí možnost odvést pozornost od skutečnosti, že se nejedná o jakéhosi exota, singulární případ, ale o jednu z řady obětí systematického nábožensko-politického násilí ze strany feudálního kvazi státu.
Badawi není jediný blogger, který narazil na „stabilizační“ mechanizmy saudskoarabského režimu. V únoru roku 2012, tedy v čase, kdy SA spolu s NATO a al-Kajdou dokončila „demokratizaci“ Libye a přešla k aktivnímu boji za lidská práva v Sýrii, byl na letišti v malajském Kuala Lumpůru zadržen Hamza Kashgari a předán saudským úřadům. Za několik vět na twitteru, ve kterých připomínal lidskou dimenzi proroka Mohameda, strávil bez soudu dva roky ve vězení. Hamza měl štěstí, zlidštění proroka platí za apostázi (odpadnutí od víry) a ta může být v Saudské Arábii potrestána smrtí. Nejvyšší trest žádali jak vysoký duchovní, tak desetitisíce stabilizovaných věřících. Že k němu nedošlo, vděčí Kashgari bezesporu tehdejší situaci. Ve vypjaté době arabsko-jarního angažmá Rijádu zcela evidentně nebylo v zájmu domácích vládců a jejich západních spojenců vířit domácí i zahraniční politické hladiny.
Režimní inkvizice ovšem nemá na mušce pouze heretické bloggery, středověký feudalizmus si hlídá i ženskou populaci. Kromě již známých omezení ve všech oblastech společenského života existuje i méně známá kontrola matek, manželek a sester v případě, že by chtěli cestovat do zahraničí. Saudské úřady totiž zavedly jejich elektronickou kontrolu. V případě, že se před odletem nemohou prokázat písemným svolením mužského poručníka, dostane tento esemesku od imigračního úřadu a svěřenkyni si může vyzvednout na letišti.
Aktivisté usilující o prosazení alespoň těch elementárních politických a sociálních práv v golfských monarchiích zůstávají jaksi mimo pozornost západních vlád, které jinak velmi usilovně sledují jejich stav v „proruských“ nebo v „proíránských“ zemích popř. v Číně, kde občas zinscenují nějakou tu barevnou revoluci. Tak třeba Amnesty international zmínila koncem minulého roku skupinu na obranu lidských práv ACPRA (Saudi Civil and Political Rights Association). Všichni aktivisté již byli „stabilizováni“, tedy pozatýkáni, bez procesu a obžaloby vězněni, popřípadě soudně odsouzeni na 15 let vězení.
A minulý rok vyrukoval režim s novým tzv. antiteroristickým zákonem (41 článků) proti existujícím i potenciálním destabilizátorům, který se vztahuje i na kritiky monarchie / monarchy a jejich politiky.
Zahraničněpolitický stabilizátor
Úlohu vrchního stabilizátora má vedle policie a tajné služby samozřejmě i armáda. Uvnitř potírá šíitské povstání na jihu země, navenek podporuje buď rebely proti vládě (Bosna, Čečensko, Libye, Sýrie), nebo naopak vládu proti rebelům (Bahrajn, Jemen) – podle konfesijního klíče a potřeb petrodolarového konta, v koalici s „dekadentním Západem“, do kterého zpětně proniká skrze globální finanční trhy a ideologický sponzoring misionářského salafismu.
Takže shrnuto v jedno: z hlediska německé a dalších vlád, EU a USA představuje armáda, která v Bahrajnu nejbrutálnější metodou potlačila nenásilné protesty tamních občanů, která spolu s katarskými „kolegy“ pomohla Francouzům, Britům a ozbrojeným islamistům rozbít libyjský stát, která byla ve spojení s nadnárodním džihádem připravena učinit totéž v Sýrii a která nyní „na žádost legitimního prezidenta Jemenu“ v exilu bombarduje jemensko-šíitské povstalce. Pan Ban-Ki-Moon, který jinak v případech Libye, Sýrie nebo Ukrajiny pravidelně hlasitě vyjadřoval starost o osud civilistů, k tomu mlčí, USA koalici ochotných sunitů logisticky podporují a evropští přátelé ozbrojených rebelií v Libyi, Sýrii a na (západní!) Ukrajině mlčí nebo vyjadřují pochopení. V této souvislosti si nelze odpustit krátkou vsuvku. Podle logiky jemenského stabilizačního scénáře měl svržený legitimní prezident Ukrajiny Janukovič plné právo vyzvat Rusko k vojenské intervenci. Kde jinde došlo z hlediska sousedního státu k větší destabilizaci a potenciálnímu ohrožení bezpečnosti země než na Ukrajině (Hnědo-oranžový Majdan a vliv EU / USA / NATO na ruské hranici; šíitští povstalci Hútiů a vliv Iránu na saudskoarabské hranici) nebo v Sýrii (zde snad není třeba rozvádět)!
A reakce ministra Steinmeiera, člena strany Williho Brandta a Helmuta Schmidta? Ten vyjádřil porozumění pro stabilizaci Jemenu saudskými bombami. Tedy reakce zcela opačná než v případě rusko-ukrajinské kauzy. Jeho obava se netýkala mezinárodního práva nebo osudu civilních obyvatel, ale možnosti rozšíření konfliktu do celé oblasti.
Bylo by zajímavé vědět, zda byla německá delegace na čele s ministrem průmyslu Gabrielem (rovněž SPD) během nedávné návštěvy Saudské Arábie (následně Kataru a Emirátů) o chystané vojenské akci již předem informovaná. Jeho cesta se stala zajímavou nejen geopolitickým kontextem, ve kterém se konala, ale i jeho doprovodem. V něm se totiž nenacházeli pouze průmysloví bossové a zbrojní lobbyisté (v počtu osmdesáti!), ale i – v neustálé blízkosti ministra – Aiman Mazyek, předseda Centrální rady muslimů v Německu. Cíl jeho mise dodnes není známý, o to víc je svět obeznámen se saudsko-arabskými aktivitami. Viceprezidentka Spolkového sněmu Claudia Rothová shrnula při příležitosti Gabrielovy cesty známé skutečnosti větou, že (citát:) ‚SA je top-exportérem terorizmu na Blízkém východě‘ a že tedy ‚SRN porušuje vlastní směrnice‘. Rothová zmínila rovněž saudskou podporu džihádu v Sýrii, Iráku a Afganistánu.
Co tedy saudskoarabské „stabilizační aktivity“ na domácí půdě i ve světě konkrétně znamenají, musí vědět i německá vláda. I zde poznámka na okraj: že sociální demokrat Gabriel nesplnil předvolební sliby týkající se zrušení zbrojních dodávek Saudům, již dnes nikoho v Německu nepřekvapí; šokem by pro veřejnost naopak bylo jejich splnění.
A co Evropa?
Jak již bylo naznačeno, bizarní roli SA a orwellovský vztah strategického partnerství se Západem zrcadlí i její aktivity na našem kontinentě. Je všeobecně známé, že se muslimsko-sunitské prostředí v Evropě radikalizuje, o evidentním trendu konzervativním směrem svědčí i export evropských džihádistů do Iráku a Sýrie. Faktem je, že v posledních letech rapidně vzrostl vliv ultrakonzervativních salafistů a takfiristů, jejichž Školy koránu a mešity v evropských zemích jsou příjemci finančního sponzoringu golfských monarchií. Z prostředí této ideologie vyrůstá nejen paralelní společnost mimo ústavní struktury státu, ale i ozbrojené křídlo ultrakonzervativního sunitizmu. A přesto nikdo ze zodpovědných politických míst nebo masmédií neklade otázku, o čem že to Aiman Mazyek v Rijádu jednal.
Závěr
Saudsko-arabský režim zdaleka není tak silný, jak by se mohlo na první pohled zdát – důvody jsou vnější i vnitřní. Státní ideologie, založená na ultrakonzervativním, intolerantním a agresivním islámu sunitského směru potírá vše, co se nějakým způsobem odchyluje z jeho definice společnosti. Vnitřně tedy nemá takřka žádný manévrovací prostor pro reformy, pokud nechce vzdát sama sebe. I to stupňuje jeho agresivitu navenek. Zároveň je ale plně integrovaný do neoliberálních struktur globálních trhů, což umožňuje strategické partnerství s USA a EU. Otázkou je, jak se saudská dynastie vyrovná se sílícím trendem k multilaterálnímu světovému řádu. Rijádský monarcha nyní v Káhiře připravil zemi a svět na dlouhodobý „protiteroristický boj“ v Jemenu. Prý tak dlouho, až se situace v zemi „stabilizuje“. Stejnou formulaci jsme slyšeli a slyšíme z úst amerických prezidentů, kteří instrumentalizovali tzv. boj s terorizmem tak dlouho, až se z něj stala reálná politická hydra.
A stejným způsobem zažíváme matení veřejnosti pojmy. Společná intervenční armáda, o které na iniciativu SA rozhodla Liga arabských států v Káhiře, není panarabská, jak se nám snaží namluvit mainstreamová media, ale výhradně sunitská, což je podstatný rozdíl. Kdo dává peníze, rozhoduje. Dá se předpokládat, že golfské monarchie na čele se Saudskou Arábií v ní vidí nástroj na obranu vlastních zájmů: proti Iránu a šíitům obecně, ale bezesporu i proti opozičním silám pro případ, že by zvolily cestu povstání. Budoucnost ukáže, zda tato kalkulace vyjde.
