Lidská práva podle Browdera

 Marek Řezanka
17. 3. 2015   Altpress
Finančník Bill Browder chce pomstít svého blízkého spolupracovníka (nemluvě o ztrátách finančních). V rozhovoru s Ondřejem Kundrou v Respektu ze dne 13. 3. 2015 čtenářům sděluje, proč má na ruského prezidenta pifku. Viní ho ze smrti Sergeje Magnického.

Moskevský soud přitom uznal šéfa britského investičního fondu Hermitage Cupital, Williama Browdera vinným. Za daňové úniky (údajně přes půl miliardy rublů) ho v nepřítomnosti odsoudil k devíti letům vězení. Ze stejného zločinu uznal vinným i zesnulého auditora a právníka Sergeje Magnického. Jeho případ byl ale vzhledem ke skutečnosti, že zemřel, zastaven.

„Nikdo nemůže tvrdit, že byl Magnickij úplně bez viny. To, co se s ním ale dělo potom, je jedna velká obžaloba ruského systému a justice“, okomentoval kauzu zahraničně-politický komentátor ČRo, Milan Slezák. Magnickij měl být tvrdě zbit a nemělo se mu poté dostat adekvátní lékařské péče.

Jak to tak v podobných případech bývá, nemají pouze jednu stránku mince. Kromě prošetření soudních úředníků a jejich postupu je tady i otázka „čistoty“ obchodů pana Browdera a otázka neplacení daní.

Místo toho ovšem sledujeme v Respektu jednostranný rozhovor, kde nepadne o nějakých daňových „nepříjemnostech“ ani zmínka. Asi, že by to kazilo image „bojovníka za lidská práva s kolty proklatě nízko“.

Browder se stylizuje do role samozvaného ochránce lidských práv: „K boji za lidská práva přistupuji podobně jako k tomu, když jsem řídil investiční fond. Prostě jsem zkusil přenést dovednosti, které jsem získal na Wall Street, do této oblasti. Což v sobě zahrnuje schopnost dělat rychlá rozhodnutí, maximálně se soustředit na výsledek, riskovat, jít do nejistoty – a věnovat se tomu ve dne v noci.“

Člověku to vzdáleně připomíná slogan, že je třeba stát řídit jako firmu. Stejně jako tam se nabízí otázka, co s „neloajálními občany“ a co s těmi, kteří nepřispívají k zisku firmy a jsou tedy „nepotřební“, v tomto případě se zase můžeme ptát, jak tvrdé lokte a snaha prosadit své zájmy mohou být kompatibilní s něčím tak neziskovým, jako s lidskými právy? Nemluvě o zjevném střetu zájmů.

Jaký obraz lidských práv z dílny pana Browdera asi tak můžeme očekávat? Z logiky věci velmi zjednodušený a jednostranný. Oko, které by vidělo neplacení daní, zakryjeme páskou – a necháme otevřené pouze to zaměřené na nepořádky v Rusku. Veřejnosti pak zastřené oko zatajíme a namluvíme ji, že obě oči ji bedlivě sledují.

Tak trochu se člověku vybaví A. Dumas a jeho Hrabě Monte Christo. Ten totiž, aby pomstil kruté selhání spravedlnosti, sahá k podplácení soudců, ke spolčení s pašeráky či navádění k podávání jedu. Tím ovšem diskredituje bezpráví, jehož se jiní dopustili na něm samotném. Podobně vidíme v praxi devalvovat koncepci lidských práv, o demokracii či humanitě ani nemluvě.

„Má kampaň má tři hlavní části. První je politická, ta je zaměřená na přijetí protikremelské legislativy. Druhá má kriminálně justiční nohu: jejím cílem je zahájit v různých zemích vyšetřování defraudací, které objevil Sergej (Magnickij), a zároveň potrestat jeho vrahy. A třetí část je komunikační: držet tenhle příběh stále při životě“, líčí Browder svou činnost.

Problémem této „ušlechtilé vize“ jej její neuniverzálnost. Monte Christové si vždy posvítí pouze na Danglarsy, a ostatní bankéři je nezajímají – mají spadeno na de Morcerfy – a jiné generály dopouštějící se zrad a zločinů nechávají být či je využívají ve svůj prospěch.

Jak se asi pan Browder staví ke kauze LIBOR? Také mu v tomto případě půjde o „udržení příběhu při životě“? Připomeňme si trochu rok 2012 a finanční skandál, který v plné nahotě obnažil samu podstatu stávající fáze kapitalismu.

Jak ukázala kauza banky Barclays, podvod s londýnskou mezibankovní úvěrovou sazbou LIBOR měl dvojí povahu. Na ovlivňování sazby se dohodli jednotliví obchodníci z různých bank. Současně se ale objevilo podezření, že ve velkém podváděly i samotné banky, a to po celém světě. Vyšetřovatelé na obou stranách Atlantiku zkoumali podobná podezření v případě největších bank světa, podle Economistu mezi nimi byly Citigroup, Deutsche Bank, HSBC, JPMorgan Chase, RBS a UBS. Mnohé z nich pomáhal v krizi zachránit stát. Nejednalo se totiž o občany (například Řecka), jimž se na dobrou noc vykládá pohádka o povinnosti splácet dluhy – nejlépe těch druhých.

„Banky jsou příliš velké na to, aby byly řízeny„, konstatoval editor Financial Times, John Plender. A dodal: „Ani představenstvo nemá často ponětí o tom, co se děje. Je potřeba rozbít banky. O Glass-Steagalovi se zatím příliš nemluví, ale mělo by.“ Tak co – budeme šikovat armádu, aby zasáhla?

Odbočme však od klasické francouzské literatury devatenáctého století k současnému filmu, konkrétně ke snímku Obchodník se smrtí (v hlavní roli N. Cage, jehož postava se měla inspirovat reálnou osobou, dnes již odsouzeným V. Butem). Americký tank

„Skoro všechno, co se ve filmu děje, má skutečnou předlohu. Vojenské helikoptéry, které byly prodávány jako záchranné, překupníci se zbraněmi, kteří měnili názvy a registrační údaje svých lodí přímo na moři, dobře známý obchodník se zbraněmi, který byl v Americe propuštěn z vazby za velmi podezřelých okolností, skutečnosti o masových krádežích sovětského vojenského arzenálu po pádu Sovětského svazu. To všechno je pravda. Ve filmu se podíváme do více než 13 zemí, jejichž prostředí dramaticky nasnímal kameraman Amir Mokri ve spolupráci s hlavním výtvarníkem Jeanem Vincentem Puzosem. Kombinace jejich talentů nám napomohla věrně znázornit smutnou absurditu světa obchodu se zbraněmi„, podotýká režisér filmu.
Za stěžejní v daném filmu považuji jeho vyvrcholení. Tam totiž J. Orlov (jak se Cageova postava jmenuje) poukazuje na fakt, že není nějakým lidským selháním – ale zapadá do systému jako takového. Americké vlády totiž potřebují prodávat nelegální zbraně všemožným diktátorům, neboť je používají jako ad-hoc spojence ve válkách proti momentálním nepřátelům.

Když dnes přejíždíme pohledem po zničeném Iráku, zdevastované Libyi či rozkládající se Ukrajině, nemůže nás nenapadnout, kolikrát jsme viděli západní politiky se objímat tu s Kaddáfím či Husajnem. Jak jim pak máme věřit nekompromisní zápal pro jejich potrestání? Nejedná se snad o vrchol přetvářky a pokrytectví?

Který novinář se dnes zabývá například smrtí Valentiny Samenjuk-Samsonenkové (mj. bývalé šéfky Fondu národního majetku Ukrajiny)? Původně byla její smrt vydávána za sebevraždu, později byla klasifikována jako vražda. V letech 1994-2006 byla poslankyní, v roce 2002 předsedkyní Zvláštní kontrolní komise pro privatizaci a v letech 2005-2008 předsedkyní Fondu národního majetku Ukrajiny. Stačí si zadat do vyhledavače: „Валентина Семенюк Самсоненко Приватизация по украински как это было 24 10 2013 Рассвет ТВ“. A možná uvidíme v přímém přenosu motiv, proč byla v roce 2014 střelena do hlavy loveckou puškou.

Podivných „sebevražd“ je v posledních měsících na Ukrajině více. Bývalý gubernátor Záporožské oblasti Olexandra Peklušenko se měl střelit do krku. Exposlanec Strany regionů, Stanislav Melnik se zase údajně zastřelil loveckou puškou v koupelně. Koncem února ukončil život pro změnu skokem ze sedmnáctého patra další bývalý vysoký parlamentní činitel za Stranu regionů, Mychajlo Čečetov. A mohli bychom pokračovat. Tyto lidi spojuje vazba na bývalého ukrajinského prezidenta Janukovyče. Mimochodem, vyšetření událostí kolem jeho svržení je zásadní pro pohled na anexi Krymu. A svědci mizí jako pověstných „deset malých černoušků“.

„Ochránce lidských práv“ Browder se na závěr respektářského rozhovoru zcela bez respektu dotkl českého prezidenta. Hlavně se však podivil, jak je možné, že tam, kde lidé zažili sovětskou invazi a vpád „bratrských vojsk“, může někdo hájit Putina:

„Ohledně šancí v Česku jsem poněkud pesimistický. Prezident Zeman je velmi proruský, část vlády také. Nemyslím, že bych uspěl. Což je pro mě překvapení vzhledem k vaší historii a zkušenosti s Ruskem. To ale neznamená, že bych k vám tuto agendu nechtěl časem přenést.“

Snad by někdo překvapenému panu Browderovi dokázal vysvětlit, že zkušenost s přítomností cizích okupačních vojsk udělá své. A nerozhoduje, odkud přisupí. Podstatné je, na jak dlouho se zdrží.

Aniž snad někoho napadlo ptát se občanů na názor, kabinet premiéra Sobotky s požadavkem USA, že Českou republikou projede na přelomu března a dubna více než 500 amerických vojáků ve 118 vozidlech, souhlasil. Ministři to považují „za součást plnění spojeneckých závazků“. A kdo v tomto počinu vidí bezprecedentní demonstraci síly v době, kdy k zapálení válečného sudu prachu může stačit málo, má zkrátka smůlu.