Marek Řezanka
28.2.2015 Altpress
Jakým způsobem mnozí politici pohlížejí na demokracii, demonstroval přímo učebnicově Marek Benda, když dal zcela volný průchod svým pocitům: „Obecné referendum pokládám za mylný institut, který buďto strašidelně politizuje politickou scénu, nebo vede k tomu, že rozhodují angažované menšiny. Na rozdíl od zastupitelské demokracie, jejímž úkolem je vést diskuzi, nic z toho referendum nesplňuje: nevede se žádná diskuze, je to buď ano, nebo ne… Právě snížené kvorum je ukázkou toho, že se chce, aby rozhodovaly angažované menšiny: ti, kteří mají potřebu se k něčemu vyjádřit, přijdou a rozhodnou. Takže se netvařme, že hledáme názor většiny obyvatelstva.“
Z výše citovaných slov je patrné, že Marek Benda nástroj obecného referenda vůbec nepochopil. Jeho úkolem prý není vést diskusi, ale jen odpovídat buď ano, nebo ne.
Takový pohled na obecné referendum je ovšem silně zkreslený a nepřesný. Domnívám se, že právě obecné referendum by mohlo k tolik chybějícím diskusím ve společnosti vést. A že by bylo, o čem diskutovat. Máme zde přece celou řadu témat, k nimž by se nějak z podstaty věci slušelo, aby se občané vyjádřili. Zmínit lze například stávající podoba církevních restitucí, která na hony zavání „pochybeními“ jak obsahovými (vydává se něco, co být vydáno vzhledem k limitní hranici 25. 2. 1948 – nemluvě o platnosti pozemkové reformy z roku 1919 – nemá), tak formálními (ve vzduchu se dodnes vznáší nepříjemná pachuť podezření na korumpování hlasujících poslanců).
Toto ovšem není zdaleka jediné téma, o němž bychom mohli v obecném referendu rozhodovat. Měli bychom mít možnost vyjádřit se k ratifikaci transatlantických smluv, které mají přímá dopad právě na náš život a jeho kvalitu. Stejně tak bychom měli mít možnost se vyslovit k dodávkám zbraní zemi, která jenom bude stupňovat válečné utrpení civilního obyvatelstva a bude směřovat celý svět k mnohem většímu a krvavějšímu konfliktu. Jsem přesvědčen, že „Ne naším jménem“ by znělo, až by všem politickým představitelům bubínky praskaly. Na pořadu dne by nemusela chybět ani otázka placení poplatků za veřejnoprávní kanál, pokud ten každým dnem zavání méně a méně liběji. Respektive měli bychom za naši povinnost platit požadovat kvalitní, tedy nezkreslené – a co především, nezamlčené – informace.
A právě v tomto bodě narážíme asi na nejzásadnější problém. Nemá-li dělat obecné referendum toliko stafáž současnému systému, je třeba kvalitativní proměna médií. Je vcelku nemyslitelné a nemožné, aby nástroj přímé demokracie ovládala média placená nadnárodními korporacemi či národními magnáty a oligarchy, kteří si vytvoří svůj „demokratický tábor“, který potom pod vlivem dostatečné masáže odhlasuje cokoli. Respektive – a to nám mělo být jasné, když se Okamura (dnes především bojovník proti islámu) tvářil, že díky němu nad přímou demokracií vyjde slunce již dnes – není možné posilovat občanská práva – a současně zůstávat oběma nohama pevně zabořeni v současným podmínkách, kdy většina zisků plyne nadnárodním korporacím a kdy stále méně názorově odlišitelná „politická elita“ těmto ziskům žehná. V takovém případě se jedná o „hru na přímou demokracii“, nikoli o aplikování přímé demokracie.
Kdo ovšem vychází z neoliberálního pojetí ekonomie, od toho můžeme jenom stěží očekávat smysluplnou koncepci obecného referenda.
Oháníme se často Švýcarskem – ale uvědomme si, že ani tam referendum není zasazeno do komplexního rámce „přímé demokracie“ jako systému. Aneb možnost se vyjádřit k určitým problémům ještě přímou demokracii nedělá, stejně jako jaro nedělá jedna vlaštovka.
Vraťme se ovšem k Bendovým slovům, kdy poukazuje na nevedení diskuse na rozdíl od zastupitelské demokracie. Bylo by zajímavé se pana Bendy zeptat, kdy naposled se u nás vedla nějaká relevantní debata k problémům, které byly pro naši společnost přitom důležité. Jaká debata se s námi vede například o smlouvě TTIP? Jaké spektrum názorů slyšíme k možnosti zavedení majetkových přiznání s retroaktivní platností? Jakou šanci máme vzkázat „naší vládě“, jakou politiku chceme, aby prosazovala na půdě EU (například postoj k fiskálnímu paktu)? Proč se v souvislosti s obecným referendem nemluví i o alternativních zaměstnaneckých vztazích, o ekonomické podobě přímé demokracie, kde by hlavním a jediným principem uvažování nebyla maximalizace zisku?
Co je pro naši společnost (nebo obecněji, pro náš systém) příznačné, je, že nevíme, co je lepší. Zda, když bude prosazen nějaký paskvil, který práva občanů paradoxně ještě více omezí, a ještě posílí stávající politické elity s jejich právem veta (vzpomeňme si (ne)blahé paměti na návrh referenda z dílny Karolíny Peake), nebo když zatím toto referendum schváleno nebude.
Slyšeli jsme již mnoho o „neformovatelnosti nereformovatelného“. Většinou se tímto termínem velmi lacině splachuje hodnocení Pražského jara, aniž nás to nutí k hlubší analýze, co vlastně u nás v těch šedesátých letech krystalizovalo. Zato si ovšem neklademe otázku, zda je reformovatelné něco, co ze své logiky prohlubuje propast mezi počtem těch, co clastní maximum zdrojů (a kterých je čím dál méně) a těch, kteří nemají nic či téměř nic (a jejich zástupy už pomalu nikdo nespočítá). Tuto otázku bychom si klást měli již proto, že sice omíláme, jak se hlásíme k demokracii a humanismu, ale již se vůbec nezabýváme tím, zda obsahy obou těchto pojmů nezamykáme na deset západů někde ve sklepení.
Jak píše významný teoretik přímé demokracie, Milan Valach (mimo jiné autor knihy Svět na předělu): „Není žádným tajemstvím, že v podmínkách zastupitelské demokracie mají rozhodující vliv na fungování politického systému silné kapitálové skupiny financující kampaně politiků a politických stran a propojené s nimi i mnoha dalšími vazbami. Ti budou souhlasit s omezením své neomezené touhy po zisku jen potud, pokud to bude pro ně výhodné. Výhodné to bude především tehdy, když se budou obávat politické radikalizace společnosti. Ovšem nikoliv každá radikalizace ohrožuje kapitalistický systém. Jak nám ukazují nesčetné příklady pravicových diktatur, i vřelá podpora A. Hitlera ze strany mnoha průmyslníků a bankéřů, její pravicové formy jsou naopak vítány.“
Jak nadčasová slova. Pokud se totiž pohybujeme v mantinelech současného systému, je třeba si připustit, že prosazení čehokoli, co se jakkoli může tvářit jako pro občany přínosné, bude jenom placebo (bude to fraška původně zamýšleného dramatu), které ovšem neohrozí zájmy mocenských kruhů. Jakmile by to totiž jejich zájmy reálně ohrožovalo, nespatřilo by to světlo světa.
Místo toho reálně hrozí, že přijde doba různých zlatých úsvitů, které se budou snažit omezit občanské svobody na minimum – a odvést tak pro své chlebodárce pořádný kus práce. O nějaké diskusi pak již nepadne ani slovo.
