Tereza Spencerová
Ukrajinský „demokratický zázrak“ se s konečnou platností nekoná a smysl celého Majdanu je ještě neuchopitelnější, než kdy dřív. Blíží se opravdu konec ukrajinské krize? Kyjev i samozvané doněcké lidové republiky až dosud postupovaly vcelku čitelně: po „mírových jednáních“ volaly výhradně v situacích, kdy zrovna prohrávaly, ale jakmile se jim dařilo, „Minsk“ šel okamžitě stranou. Z tohoto pohledu se zdá, že nyní navrch mají rebelové, kteří už jakákoli jednání odmítají, a o míře jejich převahy napovídá to, že prezident Petro Porošenko požaduje „dodržování minských dohod“ snad třikrát denně …
Porošenkova snaha uzavřít mír co nejdříve může být samozřejmě výsledkem situace na frontě, na níž demoralizovaná ukrajinská armáda v posledních týdnech jen ustupuje, zatímco dokonce i na protiruském západě Ukrajiny se 57 procent mužů povolaných v rámci série mobilizací do zbraně, službě „vlasti“ prostě vyhnulo. Celkem je řeč asi o milionu mužů.
Svou roli ale zcela jistě sehrává i otevřený vzkaz šéfky Mezinárodního měnového fondu Christiny Lagardeové, která minulý týden v rozhovoru pro Le Monde prohlásila: „Žádný partner MMF nemůže zvažovat účast v podpůrném programu, pokud visí otazník nad více než 20 procenty HDP Ukrajiny… Pokud chce Ukrajina reformovat svou ekonomiku, potřebuje stabilní hranici, to je nezbytné. Je tu flagrantní spojení mezi ekonomickou situací a vojenskou situací.“ Vůbec poprvé od vypuknutí konfliktu tak některý významný západní činitel konstatoval, že ztrácí s Kyjevem trpělivost, a spojil finanční pomoc s ukončením války, což je prizma, jemuž se Kyjev až dosud snažil vyhýbat.
Dalším určujícím faktorem bylo dozajista jednání ministrů zahraničí EU, kteří se shodli jen na „bezbarvém“ prodloužení sankcí proti jednotlivým ruským vládním činitelům a představitelům „lidových republik“. Německo sice zesílením sankcí pohrozilo, ale v Berlíně musí dál zuřit vnitropolitický boj, neboť ministr hospodářství Sigmar Gabriel z Berlína vzkázal, že na něčem takovém „nemá zájem nikdo z EU“. Francie pak rovnou konstatovala, že maximálně je ochotná jednat jen o rozšíření „černého seznamu“ sankcionovaných jednotlivců. Největší pozornost ale vzbuzovali Řekové, nově zastoupení vládou levicové Syrizy. Nový šéf řecké diplomacie Nikos Kotzias postoj své vlády k ukrajinské krizi vysvětlil v rozhovoru pro francouzský list L’Humanité: „Jako každý jiný člen EU má i Řecko právo vyjadřovat své názory a bránit své zájmy ve všech otázkách, včetně politiky EU vůči Rusku. Řecko neakceptuje situaci, v níž se o politice EU vůči Rusku, rozhoduje mimo instituce EU.“ Dodal, že Athény upřednostňují mírové řešení donbaského problému a federalizaci Ukrajiny. Řecko je tak podle všeho připraveno vetovat jakékoli další sankce proti Rusku, a nelze přitom vyloučit, že právě na to většina členů Unie čeká. Jakmile se tak stane, budou všichni moci ukázat prstem na Řecko a svalit na něj vinu za nepodařený nátlak, ale přitom si v duchu hluboko vydechnou, že je ta „blamáž za námi“. Jinými slovy, nelze vyloučit, že chuť zcela ukončit sankční válku s Ruskem má více států EU, ale veřejně se to neodváží přiznat, ze strachu z USA. Náměstkyně ministra zahraničí USA Victoria Nulandová totiž „jede“ bez ohledu na realitu a aktuálně navrhuje vytvoření velitelských center a sil rychlého nasazení hned ve „všech šesti zemích, které se nacházejí na linii fronty“ s Ruskem. Přiznala ale zároveň, že většina zemí NATO neplní americký požadavek navýšit výdaje na zbrojení (tedy na nákup amerických zbraní) na dvě procenta HDP a některé z nich prý už jsou blízko, aby se„utrhly z háčku“.
Nad tím vším se vznáší fakt, který shrnul například American Conservative: „Je velkou otázkou, jaký význam Ukrajina pro Západ vlastně má. Bez ohledu na přehnanou rétoriku některých západních politických lídrů a médií, Ukrajina pro většinu západních zemí nikdy nijak důležitá nebyla. USA a jejich evropští spojenci kvůli Ukrajině do války určitě nepůjdou a ve své většině nejsou ani naladěni na finanční pomoc Ukrajině. (…) Západní instituce nepůjčí Ukrajině peníze, které potřebuje, aniž by přitom Kyjev nenastavil přísné parametry, a ukrajinská vláda tyto podmínky nemůže splnit, aniž by se přitom politicky nezničila. Pokud by někdo „nalezl“ nějaké peníze pro Ukrajinu bez zásadních reforem, většina z nich se ztratí kvůli korupci nebo zamíří do Ruska na splácení ukrajinských dluhů. To by z hlediska Západu bylo mrháním prostředky. Západní vlády se už během loňského roku rozhodly, že jim Ukrajina za moc nestojí, a při pohledu na realitu je těžké jim to vyčítat.“ Zkrátka, Ukrajina má pro Západ hodnotu rétorického argumentu.
Mimochodem, Kyjev svůj aktuální dluh vůči Rusku odhaduje na 4,7 miliardy dolarů.
Ukrajinský „demokratický zázrak“ se zkrátka nekoná a smysl celého Majdanu je ještě neuchopitelnější, než kdy dřív. Blíží se opravdu konec války i ukrajinské krize?
Celý článek naleznete zde: Literárky
