Franc Klincevič: Afghánistán bez hujerských zábran

6. 1. 2015  Vzgljad

S autorem dokumentu, navrženého ruskému parlamentu je Franc Klincevič. Datem Sovětské intervence v Afghánistánu před 35 lety byl Štědrý den. I hlasování deset let nato, kterým ji Sjezd lidových poslanců odsoudil („morálně i politicky“) bylo na Štědrý den. Teď leží v Dumě předloha, navrhující je revidovat.
Inicioval ji Franc Klincevič, místopředseda poslanecké frakce Jednotného Ruska. Je i předsedou Ruského svazu veteránů Afghánistánu. „Nadešel čas, kdy už se afghánská válka musí zhodnotit korektně“ – a „náležitě to zakotvit i oficiálně“, říká v interview pro žurnál Vzgljad. „Je to naše svatá povinnost vůči všem, kdo v afghánské válce položili život.“

Na „vlně liberálních iniciativ“ z konce 80. let „jsme se, na rozdíl od Ameriky, začali generálně kát a zříkat vlastních dějin i zdravého rozumu“. Zvlášť zraňující to bylo pro rodiny padlých, dožadujících se elementární morálky: „Jak se můžete otočit zády ke svým druhům ve zbrani a tvrdit, že se podíleli na avantýře, která nebyla k ničemu, a ti lidé tak zahynuli zbůhdarma?“

Klincevič navazuje na konferenci, uspořádanou k půlkulatému výročí. S hlavním projevem tu vystoupil generál Nikolaj Kovaljov, sám rovněž účastník afghánské mise a později šéf FSB. Mytologii, mající navrch už čtvrt století, konfrontovala i řada dalších příspěvků. Moskva žádostem afghánského vedení,, aby mu pomohla i vojensky, odolávala několik let. Zvrat přišel až s akutním rizikem, že džihád, sponzorovaný přes Atlantik, začne terorizovat i jižní pás sovětských republik – a v Afghánistánu umožní dislokaci amerických raket, destabilizujících strategickou rovnováhu.

Zásadní korekci, zdůrazňuje Klincevič, vyžadují i kritéria: „Mluvit o tom, že by se dala vyhrát válka na území jiného státu, je mimo mísu. Je to o lidské psychologii. Jaké je národnosti, nehraje roli. Vojáka se zbraní v ruce, přicházejícího z jiné země, bude vnímat jako antagonismus vždycky. Nám ale pokaždé pomáhá schopnost, charakteristická pro ruskou duši, vcítit se do problémům jiných národů.“ Tak tomu bylo „i v Afghánistánu, kde jsme jak důstojně bojovali, tak také lidem pomáhali“.

Nedávno „přiznal i jeden anglický generál, že v Afghánistánu mnozí dodnes hodnotí ‘sovětskou’ éru kladně “. Protože „tehdy se reálně řešily i sociální a jiné otázky“. To, „zda jsme vyhráli či ne, je komplikované téma“. Už proto, že cílem „nebylo kohokoli ovládnout“. Nýbrž „podpořit napřed Tarakího vládu. Tarakího pak zavraždil Amin. Potom jsme podporovali Babraka Karmala atd.“

Nikolaj Kovaljov sloužil ve strategické rozvědce. Na konferenci doložil, že „vojenská operace nebyla dílem náhody“. Že nakonec „ani nebylo jiného vyhnutí“. I kdyby na to, co hrozilo akutně, nakonec nedošlo, „minimálně terorismus, narkobyznys a všechna zvěrstva, která je provází, jsme měli doma už o 8 – 10 let dřív“.

„Proč Nadžibulláhův režim po odchodu sovětských vojsk padl?“ táže se žurnál. „Nadžibulláha zabila zrada. Prosil o prachbídných 500 tun nafty pro tanky a obrněné transportéry.“ „Jelcin mu nedal ani ty.“ Teprve pak „tálibové Nadžíbulláha porazili“. A hned nato veřejně umučili a zohavili. Bestiálním stylem, trumfujícím i středověkou inkvizici.

Moskva to „měla dotáhnout do konce“. „Zajistit tamní moci pevnější oporu. Žena, ´těhotná napůl´, na svět ještě nikoho nepřivedla. Právě jen napůl to však bývalo i s našimi kroky. O tom, že náš kontingent čítal 100 tisíc, jeden čas 110 tisíc lidí a bojoval skoro proti celému světu, teď skoro nikde není řeč. Dneska tam 58 zemí bojuje proti tálibům, jimž nepomáhá nikdo. Všechny ty debaty, že Američané odejdou, jsou mimochodem pitomost. Ti totiž neodejdou nikdy a odnikud. Deklarovat to sice mohou, v Afghánistánu však mají i dnes jen na 120 tisíc regulérních vojáků a k tomu 240 tisíc příslušníků soukromých vojenských firem i 40 tisíc bývalých vojáků ze soukromých ochranek. Je jich tam třikrát víc, než kolik tam bylo sovětských vojsk.“

Jejich „počet se sice opravdu snižuje. 50 tisíc jich tam však nechají. Úplně neodejdou nikdy. To, že se vzbouřenci aktivizují a veřejné mínění v regionu bude na straně odporu, je nabíledni. Jejich aktivizace bude jen dál pokračovat.“ Přitom „všechny ty ´Talibány´ a ´Al-Kájdy´ jsou ratolestmi CIA. ISIL je stejné provenience Až většina Američanů z Afghánistánu odejde, dá se do pohybu lavina.“ A velice brzy „vyústí ve velký problém bývalých středoasijských republik“ – a „tím i v náš problém“. „Pokud by Amerika stáhla vojska úplně, ze středoasijských režimů se neudrží ani jediný.“

„Dokud byla v Afghánistánu ta sovětská, heroin tam vyráběly závody jen tři a pro lékařské účely. Dneska je v zemi závodů, produkujících heroin vysoké kvality, 1.600 a stovky tun drog proudí naší vlastní zemí den co den. Drogy nás rok co rok připraví o 100 tisíc lidí“ – „desetinásobek ztrát za afghánské války“. Trvala deset let.

„Teď se hodně řeční o našich takzvaných přátelích, co přitom roky pracovali a dodnes pracují proti nám. To jsou, panečku, kabrňáci! Ti se jaktěživ za nic nekají, svou vlastní vinu za nic necítí – a kamkoli strčí nohu, už odtud jaktěživ neodejdou. To jen my, idioti, dusíme a diskreditujeme vše, co se týká našich vlastních lidí. Napřed jim říkáme, že vlast je třeba bránit – a pak zas, že ta válka byla zločin.“

A „jaké chyby dělá v Afghánistánu Amerika?“ táže se Vzgljad. „Ta se žádných chyb nedopouští. Z Američanů dělají idioty – a ještě tomu sádelnaté atd. – jen hlupáci.“ Jsou to naopak „hoši práskaní, uvažující na desítky let dopředu. Cokoli dělají, podnikají s jasným cílem.“ I „terorismu napřed přitáhli uzdu“. Aby tak „celému světu ukázali, že jsou s to na něj mít vliv“. Obratem ale „umožnili všechno to, co se bude hodit jim“.

„Problém je v tom, že ekonomika USA, jejich prosperita na konfliktech ve světě přímo závisí.“ Proto je na „určitém stupni udržují samy“. Tím víc se daří „zbrojařským kšeftům za dolary“ – a nejen jim.