Nicméně není to jen úroveň minimální mzdy, která byla – a i přes zvýšení stále je – u nás ve srovnání se zeměmi západní Evropy směšně nízká.

V sousedním Německu byla plošně k začátku příštího roku stanovena minimální mzda na 8,50 eur za hodinu, při průměrné pracovní době 38 hodin týdně. Němečtí pracující si tedy přijdou minimálně na 1292 euro měsíčně, což je zhruba 36 tisíc korun.

Této výše nedosahuje aktuálně ani průměrná hrubá mzda v bohaté Praze, v regionech se pak pohybuje kolem 21 tisíc korun a medián zde leží ještě o něco níže.

Tato částka se spíše než německým platům blíží německé podpoře v nezaměstnanosti pro lidi dlouhodobě bez práce, tzv. Arbeitslosengeld II. Tedy nejnižší možné sociální dávce, která v roce 2014 činila 391 euro měsíčně, zhruba 11 000 korun, plus náklady za skromné, ale důstojné bydlení.

Rozšířený je názor, že se lidem v Německu nebo jiných zemích západní Evropy nežije zase o tolik lépe. Mají prý sice vyšší příjmy, ale u nás jsou zase podstatně nižší ceny. Kdo nějakou dobu v zahraničí pracoval a žil, potvrdí, že se z velké části jedná o mýtus. Naopak podstatná část spotřebního zboží oproti kupříkladu zmiňovanému Německu je v České republice dražší.

U zboží velkých řetězců, které mají ceny na štítku uvedeny pro více zemí, si lze všimnout, že částky v korunách nejsou jen přepočteny směnným kurzem, ale často oproti ceně v eurech ještě navýšeny. Ať už proto, aby se prodejci ochránili proti neočekávanému pohybu kurzu, nebo si jen neumějí představit zboží bez „baťovských cen“ s devítkou na konci.

A to jsme zatím jen u ceny čistě nominální, kterou je ještě třeba dále přepočítat paritou kupní síly, tedy posuzovat její výši právě v kontextu mzdové hladiny v té které zemi. Ceny za potraviny, oblečení nebo typicky také například zboží v drogerii jsou tak u nás reálně vyšší hned několikanásobně.

Časy, kdy Němci jezdili do Čech nakupovat levné zboží, jsou dávno pryč, to už platí snad pouze v případě alkoholu a cigaret. Daleko typičtější je pro pohraničí nyní například obraz mladé české rodiny nakupující v Německu plíny.

Jednou z mála oblastí, kde stále platí, že jsou ceny na západ od našich hranic vyšší, je oblast služeb. Neboť právě do cen služeb se nejvýrazněji promítá výše mezd. Nicméně minimálně z pohledu lidí s nízkým příjmem hrají ceny služeb spíše druhořadou roli.

V České republice tedy panuje situace, kdy lze kvůli nepoměru mezi úrovní mezd a výší cen jen stěží život velké části obyvatelstva označit za kvalitní či důstojný. Dobře to ilustrují výzkumy poukazující na to, že šedesát procent domácností si nemůže dovolit nečekaný výdaj ve výši pět tisíc korun, což můžeme považovat za jeden z jednoznačných indikátorů pro život bez existenčního strachu.

Relativně dobré výsledky České republiky v rámci EU z hlediska příjmové chudoby jsou oproti tomu často zavádějící. Chudoba je v těchto šetřeních definována jako příjem pod šedesát procent mediánu mezd – u nás tedy nízkých mezd bez zohlednění vysokých cen. Pro Českou republiku se takto vyměřená hranice chudoby pohybuje kolem pouhých deseti tisíc korun. To, že se pod ní přesto nachází více jak deset procent obyvatelstva, lze za dobrý výsledek považovat jen stěží.

Na výbornou tedy po našem připojení se ke společnému evropskému trhu očividně funguje volný pohyb zboží. Nakupujeme v západoevropských řetězcích za ceny, které pokrývají několikanásobně vyšší mzdové náklady lidí v těchto státech.

Mobilita pracovní síly na evropském společném trhu z přirozených důvodů, jako jsou jazyková bariéra či lidské vazby, za mobilitou zboží pokulhává a k vyrovnávání mezd proto dochází o poznání pomaleji, než došlo ke zvýšení cen u nás. Skeptický postoj významné části české společnosti k Evropské unii tak může mít své kořeny právě i v tomto vývoji: V době vstupu České republiky do EU si od něj většina lidí slibovala právě přiblížení se životní úrovni v západní Evropě.

Svoji roli nicméně hraje i to, že za západoevropskými zeměmi zaostáváme v produktivitě práce, byť nijak fatálně. Současně Česká republika není schopna vytvořit dlouhodobou ekonomickou strategii, která by nelákala zahraniční investory na levnou pracovní sílu a přispívala k dalšímu „závodu ke dnu“.

Na vině je i určitá pasivita, se kterou čeští zaměstnanci ke své situaci přistupují. Mnozí si zřejmě popsané rozdíly v odměňování za práci neuvědomují, nebo raději nepřipouštějí. Zároveň je boj zaměstnanců za vlastní práva v našem prostředí dlouhodobě delegitimizován jako pochybný relikt minulosti.

Není náhodou, že v tolikrát zmiňovaném Německu je odborová organizovanost – jako výraz zaměstnaneckého sebeuvědomění – několikanásobně vyšší než u nás a odbory jsou vnímány širokými vrstvami obyvatelstva jako společenský aktér zasazující se o legitimní nárok zaměstnanců na kvalitní život. Proto se i situace u nás může začít měnit pouze tehdy, když začneme považovat za legitimní žádat důstojnější a kvalitnější život. A můžeme začít třeba u nízkých mezd a vysokých cen.