napsal okolojdoucí
27. 11. 2014 zdroj
… Byl jsem shodou okolností osobně účasten událostí na Národní třídě. Těch před 25 lety, samozřejmě. Samotný konec roku 1989 i následnou zimu a jaro jsem prožil v opravdové a nefalšované euforii, částečně dané i mým tehdejším věkem. Moc dlouho mně ovšem nevydržela, nicméně ničeho nelituji. Na Listopad (berte to jako hodnotově neutrální zkratku, prosím) jsem začal rychle pohlížet jako na šanci či možnost užít si svobodného života ve svobodné zemi a rezignoval jsem na nějaké hlubší pochopení toho, co se tehdy vlastně stalo. Hlavně celá devadesátá léta byla v mém životě nabitá událostmi a zabývat se minulostí jsem ze svého tehdejšího pohledu neměl ani důvod ani čas. Ale dohonilo mě to, a jak kolem sebe vidím, nejsem zdaleka sám.
Poprvé po dlouhé době mně Listopad poklepal na rameno v roce 2009, kdy se objevily náznaky zájmu médií o autentické zprávy z té doby. Byl jsem v důsledku toho zaplaven (to je hodně silné slovo, ale zní to dobře) dotazy, jak to tehdy vlastně vůbec bylo. Vzal jsem proto rodinu na výlet do Prahy a po dvou desetiletích jsme si vše prošli. Vůbec jsem netušil, jak objevné bude pro mé nejbližší třeba i triviální zjištění, že z Albertova se šlo k Máchovi a proč vlastně. Výročí ovšem jinak odeznělo tak nějak do ztracena. O dva roky později zemřel Václav Havel a s ním v mém případě odešly i zbytky těch krásných iluzí ohledně Listopadu, které ve mně ještě zbývaly. Smíření se ale nedostavilo. Zůstalo příliš mnoho nejasného a nevyřčeného.
Až letos, najednou, jakoby se všichni rozpomněli a rozhovořili. Kdo ví, čím to je? Dozrál za 25 let čas? Přišel strach, že s odchodem více a více aktérů tehdejších událostí se ztratí i samotná pravda? Nebo na nás dolehla tíha vnitřní i vnější krize, abychom si zkusili uvědomit naše reálná východiska na cestě za svobodou? Nevím, přesto, nebo právě proto, přidám ten „svůj“ zcela subjektivní a zaujatý Listopad. A abych nenosil příliš dříví do lesa …, rozepíšu to dle mého důležité do několika bodů.
1) Akce na Albertově byla z našeho tehdejšího pohledu svazácká „průda“ a moc se nám tam nechtělo. Ono, když za Vámi v té době přišel svazácký funkcionář, žádná vyložená svině, ale přece jen, snížená hodnota povrchového tření tam byla, tak to moc důvěry nevzbudilo. V mém okolí byli lidé, kteří např. ten samý týden demonstrovali u Rumunské ambasády kvůli Temešvárským událostem, které násilně vyvrcholily až v prosinci, a těm se na svazáckou akci moc nechtělo. Přesto jsme nakonec až na výjimky šli a projevy na Albertově nás z pochybností nedostaly. Bylo to tak půl na půl mezi skutečnými apely na odkaz Jana Opletala a opatrným perestrojkovým přešlapováním.
2) Na Albertově mohlo být tak 10 tisíc lidí, možná 15 tisíc. I to nám přišlo na páteční odpoledne a na svazáckou akci hodně. Mácha by měl určitě radost, ale páně prezidentových 50 tisíc lidí mířících na Vyšehrad je bohužel nesmysl. Kdo tam byl, ten to ví. Pak se chvíli postávalo u rotundy sv. Martina, část lidí včetně několika mých kamarádů odešla a zbytek se vypravil do centra, a to na četné výzvy agilních mladých mužů, které z mého okolí nikdo neznal, což ale nemusí nic znamenat. Cestou se k nám další lidé přidávali. Zkoušeli jsme odhadnout náš počet, když jsme míjeli Palackého most, ale i největší „optimisté“ z nás to odhadovali nejvíc na nějakých 20 tis. lidí.
3) Na Národní jsme došli bez problémů, zastavil nás až kordon u tehdejšího Albatrosu Na Perštýně. Nechali jsme před nimi volné místo, někdo tam dával svíčky. Sám jsem stál v místech, kde stála budka PNS poblíž Casa Pascual (alespoň myslím, že tak se to jmenovalo). Tam, kde jsem dohlédl, těžkooděnci nikoho, snad s výjimkou pár dezorientovaných babiček, nepouštěli, a to ani lidi, kteří jim vysvětlovali, že jdou jen náhodou kolem. Zezadu lidí prvních pár desítek minut ještě pomalu přibývalo, ale pak se vše zastavilo a čekalo se, co bude. Když nás začali vyzývat, abychom se rozešli, hodně lidí by i poslechlo, ale nebylo kam. Lidé, pro změnu podstatně více, než Zemanem uváděných 2 tisíce statečných, byli pevně uzavřeni v prostoru mezi Perštýnem a křižovatkou Národní s Voršilskou a Karolíny Světlé, jediný východ do Mikulandské byl přehrazen. Po chvíli navíc ve směru od Národního divadla začali tlačit lidi s vozidly vybavenými jakýmisi drátěnými radlicemi. Nikdy před tím ani potom jsem nic podobného neviděl. Takhle nás „zahustili“ tak, že se hodně lidem začalo špatně dýchat a někdo začal i zmatkovat a křičet, ať nás pustí. Do toho ze strany od Perštýna začali postupovat proti nám těžkooděnci se štíty, v tu chvíli jsme se asi začali bát všichni, protože nebylo kam se hnout a tlak pořád narůstal. Pak se uvolnil z mého pohledu trochu prostor směrem k podloubí před Kaňkovým palácem a tam nás to samospádem natlačilo a tlak trochu povolil. V podloubí nás čekal šok, byli tam výsadkáři (tak jsme si je sami podle vzezření pojmenovali) v červených baretech, kteří vytvořili něco jako špalír, kterým většina z nás včetně mé maličkosti musela projít či proběhnout. Občas někoho přetáhli či nakopli, sám jsem neviděl, že by někoho odvedli. Také tam bylo pár psovodů se psy bez košíků, ze kterých šel opravdu respekt. Špalír nás vyplivl do Mikulandské, tam už někoho v mém okolí opravdu odchytli, ale drtivá většina nás prostě jen proběhla a dál si nás už nikdo moc nevšímal. Sám jsem během toho všeho neztratil kontakt s kamarádem Martinem a dalšími dvěma děvčaty. Měli jsme štěstí, nikomu se nic vážného nestalo, ale holky byly v takovém psychickém stavu, že jsme jim pak o kus dál v Branickém sklípku museli objednat velké vodky. Nikomu nebylo do smíchu, ani mluvit se nám nechtělo a brzy jsme se rozešli. Tím pro mě ten revoluční den skončil. Pod vlivem prožitého jsem neměl pochyby, že mohl někdo při zásahu zemřít. Speciálně „výsadkáři“ se chovali zcela nepokrytě brutálně.
4) Od okamžiku, kdy proti nám z obou stran začaly postupovat kordony těžkooděnců a auta s těmi „radlicemi“, přestalo jít očividně o nějaké rozhánění demonstrace, jako např. při Palachově týdnu. Šlo úplně o něco jiného, zásah na Národní třídě nedal lidem žádnou možnost uposlechnout výzev a „rozejít se“. Byla to past, to nám došlo už tehdy na místě, jen jsme měli ve své naivitě za to, že nás tak chtěl režim jen vyděsit. V pondělí, kdy se už pořádně rozšířila zpráva o nebožtíku Šmídovi, to některým chápavějším z nás došlo. Mně osobně to tedy trvalo podstatně déle.
A závěr? Režim, či jeho část, potřeboval na konci roku 1989 impulz k mocenským změnám a my tam na Národní třídě jsme mu posloužili jen jako futrkanón. Naštěstí tehdy nikdo nepovažoval za nutné poslat na střechy okolních domů pár odstřelovačů. Češi se vším šlendriánem a švejkováním (snad stále ještě) jsou sice lidovým, ale zároveň i veskrze lidským národem. Ten náš sametový majdan se obešel bez obětí, naši komunisté ve jménu těch lepších ze svých tradic i tu iniciační oběť zahráli jen „jako“. Nepotřebovali jsme Nebeskou setninu, stačilo Zifčákovo zmrtvýchvstání. Bude to ale stačit i v dnešní tvrdé a stále nemilosrdnější době? Určitou naději nám dává, že naše elity zatím úspěšně markýrují i tu demokracii a liberální kapitalismus včetně členství v EU či NATO. Snad to někdo – tak nějak lidsky – vysvětlí i panu Shapirovi.
