Jak pravda nezvítězila nad lží a nenávistí, spíš dostala na frak.

Břetislav Olšer
16. 11. 2014      blog idnes
Rozhovor ParlamentníchListů.cz na téma 25. let od 17.listopadu. Publicista Břetislav Olšer, který sám sebe označuje za antikomunistu, se kriticky vyjádřil k úloze Václava Havla. Podle něho v řadě věcí nenechal zvítězit pravdu nad lží a nenávistí, ale naopak; těžko říct, jestli z naivity nebo záměrně. Viz. povídání o lidech spojených s Chartou 77, o vřelém přátelství Havla a Čalfy, a jak se domluvili komunisté s chartisty o byznysu v rámci hesla: Něco za něco, aby pro pravdolářkaře vůči národu platilo: Co je vaše, to je naše, co je naše, po tom vám nic není..
.

Jaký je váš vztah ke komunismu?

Odjakživa jsem byl antikomunista; mám to v genech jako nedůvěryhodný synek reakcionáře, můj táta totiž jako vesnický učitel dostal po dvaceti letech učitelování hodinovou výpověď, jelikož coby praktikující katolík odmítl něco podepsat a někam vstoupit. Naše pětičlenná rodina si tak musela vystačit s platem pomocného dělníka a sourozenci nesměli pro své „metafyzické přesvědčení“ na vysokou školu. Nikdo mě však už neotravoval, ať vstoupím do KSČ, ani jsem to už necítil jako mindrák, naopak mě soudruzi zvali na panáka, aby se lísali a lezli mi někam. Nikdy jsem proto nebyl v žádné politické straně…

Jak hodnotíte 17. listopad s odstupem 25 let? Jaké máte vzpomínky?

Bylo to trochu hrdosti, že se tátovi dostane satisfakce. Postupně však byl zklamaný i on sám a mně to došlo až v Litvě, kde jsem se 11. března 1990 zúčastnil vyhlášení Zákona o obnovení nezávislosti Litevské republiky a ceremoniálu skládání slibu věrnosti litevské domobrany. Vilnius se sice podobal městu v obležení, ovšem žádné boje, zápalné láhve a tyče, ani střelba sniperů. Počátkem 90. let byly nepřítelem Litvy speciální jednotky sovětského Omonu, proti nimž postavili kolem parlamentu ve Vilniusu mohutné barikády z mnohatunových betonových bloků. Bylo to měsíc poté, kdy ruské tanky vjely do demonstrujících Litevců před vilniuskou televizní věží, okupovanou sovětskými komandy, a čtrnáct Litevců zahynulo.

Revoluční Vilnius byl úplně něco jiného než hořící Majdan. Na ulicích bylo pusto, jen občas někde parkoval ruský tank, mosty byly zabarikádovány náklaďáky s účelově prořezanými pneumatikami a parlament měl kolem sebe pětimetrové zábrany z betonových kvádrů, speciálně vytvořených pro tento symbol vzdoru. Vydali jsme se do nemocnice navštívit jednu z obětí, které pásy tanku přejely obě nohy. A pak jsem se chystal na rozhovor s prezidentem Vitautasem Landsbergisem. Před jeho kanceláří byl novinářský nával. Šli jsme však vzápětí.

Proč nám dal prezident přednost, to jsem pochopil vzápětí, když jsme v jeho pracovně uviděli jedinou fotografii na zdi, na níž byl Václav Havel. „Je to můj velký vzor,“ řekl prezident. „Byl jsem během vaší sametové revoluce v Praze. Moc věřím a doufám, že vaše republika jako první země uzná samostatnou Litvu.“

Neuznala. Bylo nutné posečkat, co na samostatnost Litvy řeknou USA po konzultaci se SSSR. Jako první pak byl Island, Československo „přišlo na řadu“ až jako dvacátá země. Spojené státy tentokrát souhlasily s osamostatněním Litvy, proč by měly váhat s připojením Krymu k Rusku, když to chce drtivá většina jeho občanů? A to bylo moje první zklamání s listopadem 1989…

Jaké je podle vás dnes povědomí o 17. listopadu?

Je to děs. Po čtvrt století se zeptáte, proč je 17. listopadu státní svátek a řada dnešních studentů jen pokrčí rameny… Neví. Prý hlavně že je volno. Studenti byli obvykle předvojem všech revolucí. Jsou vhodní a zneužitelní, je jich hodně, nemají skoro žádné rodinné závazky, ani zaměstnání a svá přeplněná konta, takže o moc nemohou přijít, pokud nejde o život. Proto se také spousta dnešních starších osobností vášnivě zapojovala jako studující do všech dávných revolučních kvasů. Adrenalin a emoce byly přece vždy výsadou mládí. Něco málo o tom vím.

Dnes se už moc nemluví o tom, že 17. listopad je spojen s událostmi 28. října 1939 a potlačení tiché demonstrace u příležitosti 21. výročí vzniku Československé republiky, během níž došlo ke zranění studenta lékařské fakulty Univerzity Karlovy Jana Opletala a následnému úmrtí. Tuto demonstraci z velké části organizovali právě studenti. Demonstraci, odehrávající se na Václavském náměstí, okupační moc potlačila s použitím nejen pořádkové policie, ale i jednotek SS. A událostí kolem 17. listopadu 1939 bylo zneužito 17. listopadu 1989…

Proč podle vás padnul „komunistický“ sytém, přesněji řečeno reálný socialismus?

Tenkrát jsem se neptal, proč padli komunisti, ale jako každý jsem si říkal „konečně“ a myslel na svého tátu. Říkal jsem si, tak to máte za to, že jste lidi nepouštěli na Západ. Kdybyste to udělali, lidé by tam jeli a poznali, co to je za systém a rádi by se vraceli zpátky do socialismu, ale bez nezaměstnaných a bezdomovců. Bez tunelářů a politických hazardérů. I začátek sametu byl pod psa.
A byli to znovu studenti, kteří 17. listopadu 1989 i přes policejní zákaz vyšli v Praze na Národní třídu, kde byli brutálně rozehnáni totalitní policií, což byl u nás také po jednačtyřiceti letech počátek konce vlády jedné strany. Jako vždy byli nasazeni provokatéři. A jak si kladní či záporní hrdinové těch dnů dneska žijí, co dělají?

Nejznámější je Ludvík Zifčák alias agent StB Růžička. Po policejním zásahu zůstal ležet na dlažbě jako student Martin Šmíd, aby se roznesla se fáma, že je mrtev. Zifčák však smrt jen předstíral, aby rozpoutal mezi lidmi hysterii, že jde o pokus zneužití 17. listopadu disidentskými kruhy. Měla být zkrátka do světa vyhlášena dezinformační zpráva o ubití studenta Martina Šmída při střetu s bezpečností.

Disident Petr Uhl uvěřil zprávě, kterou získal přes prostředníky od Drahomíry Dražské, která si ji nejspíše sama vymyslela. Zkrátka skočil StB na špek a vše submisivně ohlásil do mnichovské redakce Svobodné Evropy, jak už zase policisté zabíjejí naše děti. Za chvíli to věděl každý v Československu i skoro na celém světě. Jaký byl smysl této „novinářské kachny“? Co se v té chvíli odehrávalo v hlavách účastníků demonstrace? Policisté si mohli říkat: „To je průser, teď to bude mela, jen si musíme dát majzla, abychom neutloukli nějaké dalšího študáka.“ Studenty to mohlo ještě víc rozhajcovat: „Tak, vy bestie. Vy nás budete zabíjet? To si přece nenecháme líbit. Oko za oko, zub za zub, smrt za smrt.“ Disidenti by naopak byli na koni: „Máme prázdné ruce a oni nás mlátí a zabíjejí. Taková je dnešní totalita. Všichni to vidíte. Fůůůj, pryč s komunou.“

Jak vnímáte roli Václava Havla?

Základ tomu všemu položil jako hlavní protagonista sametové revoluce právě on. Parafrázoval Masarykovu větu “Pravda vítězí” a udělal z ní první lež revoluce: „Pravda a láska zvítězí nad lží a nenávistí!“ Šířil ji v úzce bratrské kolaboraci s premiérem a komunistou Mariánem Čalfou. Také jejich přičiněním dnes už platí, že lež a nenávist vítězí nad láskou a pravdou… „Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno volební období a pak bych se chtěl věnovat práci dramaturga,“ vymýšlel si Havel ve své marlborově-pivní schizofrenii. Přesto vydržel se sebezapřením a s pravdoláskovým odhodláním dvě volební období, de facto tři. S abdikací a znovuzvolením byl prezidentem ČSFR i ČR až do roku 2003. Mezitím přidal pár dalších polopravd. Stačil pseudohumanisticky propustit na amnestii desetitisíce vězňů, kteří přinesli řádným občanům další utrpení. Pak v rámci svého pacifismu, nadiktovaném Kongresem USA, zrušil zbrojní výrobu v rámci takzvané konverze na Slovensku, čímž způsobil značnou nezaměstnanost.

Václav Havel podle vás lhal?

Posuďte sami, připomenu další věci. „Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností. Není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži,” řekl Havel srdceryvně. Ano. Další lži. Vděčil za ně komunistickému parlamentu a Mariánu Čalfovi. Z disidenta a komunistického pragmatika se stali spojenci. Aby byl soudruh Čalfa “in”, začal si dokonce oblékat po havlovsku svetr, zatímco Havel se učil nosit nóbl oblek s krátkými nohavicemi.http://hlavuhore.wordpress.com/2009/12/21/opilec-vaclav-havel-jiri-wolf/

„Všeobecná vůle byla dát komunistům šanci, tak, jak se to stalo ve všech post-komunistických zemích, ukázat modernější tvář, vědomou si existence demokratických poměrů. Té šance nevyužili,“ řekl Havel 17. listopadu 2010 na Primě a rozesmál všechny soudné občany svým sarkastickým alibismem. Ani se nemohl divit, když ho můj spolužák Petr Cibulka veřejně v televizním přenosu před celým národem nařkl, Vašku, ty jsi prase. Niccollo Machiavelli řekl: „Není totiž jiný způsob jak bránit lichocení, než přesvědčit lidi, že tě neurazí, když řeknou pravdu. Když ale bude každý moci říkat pravdu, budou k tobě méně uctiví.”

Co si myslíte o úloze disidentů a Charty 77?

Skutečným disidentem byl Miroslav Dolejší, politický vězeň a publicista, známý svou prací „Analýza událostí 17. listopadu 1989“. Byl pro vymyšlenou špionáž komunisty napřed odsouzen na 23 roků, prošel osmi vězením a uranovými doly, propuštěný na amnestii. Podruhé dostal za velezradu 11 roků v třetí nápravné skupině. Závažný zdravotní stav, podezření na rakovinu kůže a názor lékařů, že brzy zemře, vedly v roce 1985 k jeho propuštění před uplynutím trestu. Ve vězení tak strávil celkem 19 let.

Úryvek z jeho textu: „Chartu 77 řídilo asi osm desítek osob, jejichž jádrem bylo 42 mluvčích, kteří se za dobu její existence v tomto úřadu vystřídali. Tato skupina osob byla vytvořena několika rodinami, navzájem spoutanými rodinnými, příbuzenskými, finančními a podobnými zájmovými svazky. Jsou to především rodiny: Havlových, Dienstbierových, Pithartových, Šabatových – Uhlových – Müllerových – Tesařových, Paloušových, Rumlových, Pelikánových, Šternových-Kantůrkových, Kocábových atd. Všechny tyto rodiny jsou exkomunisté nebo jejich potomci či svobodní zednáři a jejich potomci. Dnes je na 180 členů těchto rodin, jejich příbuzných a přátel v nejvyšších státních, diplomatických a hospodářských funkcích státu.“

Vnitrácký ministr Dr. Richard Sacher, zastupující v Čalfově vládě lidovou stranu, dostal v únoru a březnu 1990 do styku s některými materiály, týkající se činnosti Charty 77 a osobních charakteristik některých jejích vůdců, vzniklo akutní nebezpeční odhalení spojení mezi Chartou 77 a vedením komunistického státu. Prezident Havel nechal jmenovat vládou disidenta Jana Rumla náměstkem Federálního ministerstva vnitra, který nechal zmizet přes 15 tisíc osobních svazků, tedy osobních materiálů občanů, kteří byli z jakýchkoliv důvodů předmětem zájmu StB. Prezident si současně vynutil předání některých osobních materiálů, které byly z FMV předány zasvěcencům v Chartě (Uhl, Urban).

Rovněž byly odstraněny osobní materiály vůdců Charty 77: mimo jiné Václava Havla, Petra Uhla, Václava Bendy, Vlasty Chramostové, Marty Kubišové, Petra Pitharta, Petrušky Šustrové, Jana Rumla a dalších. Dále zmizely objektové svazky zpravodajských agentur v zahraničí o objektech politické opozice v zahraničí – Pelikánovy Listy, Tigridovo nakladatelství Svědectví, Škvoreckého nakladatelství v Torontu, objektové svazky Rada svobodného Československa, nakladatelství A. J. Leihma a tak dále. Rovněž byly odstraněny objektové svazky schwarzenberského paláce ve Vídni. http://protiproud.parlamentnilisty.cz/svet/obcan/osobnosti/1323-listopad-1989-vsechno-bylo-jinak-proc-studium-v-usa-organizovala-stb-sametovy-prevrat-v-praze-se-pripravoval-za-morem-svedek-se-po-ctvrt-stoleti-rozhodl-promluvit.htm