Jana Simonová 29. 11. 2014
V listopadu 1989 vyvrcholil odpor Čechů a Slováků proti vládě KSČ. Během několika dnů a bez jediného výstřelu předala KSČ moc do rukou Václava Havla, který se postavil do čela demonstrací, zahájených studenty k výročí 17. listopadu. Západ byl šokován, že režim komunistů, považovaný za velmi krutý, se vzdal tak snadno.
Ti, kdo se zasloužili nejvíce, však nejsou zmiňováni. Byli to samotní občané Československa, kteří měli dost prostoduché vlády komunistů a jejich touha po změně postupně rostla. Od potupné okupace v roce 1968 žili občané s pocitem bezmoci a zklamání, že demokratizace naší společnosti v 60. letech v rámci Pražského jara narazila na odpor Berlina, Varšavy, Moskvy, Sofie a Budapesti. Mnozí občané odešli do zahraničí. Ti, kteří zůstali, byli frustrováni , stále méně lidí věřilo v životaschopnost komunistického systému a lidé přežívali jen díky naději, že to jednou skončí. Ohromnou vzpruhou byly střípky psané kritiky jako Několik vět a slavný článek Miloše Zemana v Technickém magazínu z léta 1989. Nutnost změny byla obecně sdílena.
Když přišla zpráva o násilné smrti studenta na manifestaci 17. listopadu, všem bylo jasné, že to je ten okamžik pro změnu. Lidé vyrazili do ulic. Shoda veřejnosti byla tak silná, že utlumila jakýkoliv odpor, pokud se vůbec nějaký někde připravoval. Dokonce i mnozí komunisti působili ve prospěch změny – fiktivní mrtvý student byl příslušník StB, velitel Lidových milicí nedal rozkaz k akci, komunistická vláda dobrovolně jednala o předání moci atd.
Konečně jsme se dočkali, lidé jásali……..a s námi celý svobodný svět. Sametová revoluce se udála bez ozbrojených konfliktů, protože naprostá většina občanů předání moci chtěla.
Strategická shoda společnosti byla téměř stoprocentní. Dala se shrnout slovy: Chceme se vrátit zpátky do Evropy a stát se součástí Západu. Chceme svobodu slova a podnikání, demokracii, západní styl života, včetně západní životní úrovně a neomezeného cestování. Bylo to také bohužel to poslední, na čem se občané Československa shodli.
Přestože občané novou orientaci vítali, mladí s mladickým nadšením a starší možná trochu s nejistotou a ostražitostí, nikdo nevěděl, jak ta změna bude vlastně v praktickém životě vypadat. Někteří na změnu byli lépe připraveni a věděli, co chtějí udělat, jiní se přizpůsobovali změnám postupně a snažili se naplnit své sny v nových podmínkách co nejlépe. Vezmeme-li v úvahu, jak málo byl občanům nápomocen stát, bylo obdivuhodné, jak se většina občanů úspěšně přizpůsobila novým technologickým požadavkům, kolik nových českých podnikatelů založilo a rozšířilo úspěšně podniky, které se dnes dobře uplatnují i na zahraničních trzích.
Na druhé straně se společnost se začala tříštit, došlo k nevídanému a rychlému přesunu majetku (ne vždy v souladu s právem), růstu kriminality (mnohdy nepotrestané), zamezilo se veřejné odborné debatě o zásadních otázkách naší budoucnosti, a místo toho se politika odkláněla od skutečných problémů a za významné pomoci médií sklouzávala k povrchním sporům, útočné rétorice a osobním animozitám, což dále rozdělovalo společnost, začal bujet klientelismus, korupce ve veřejné správě, atd. atd.
Zdá se, že ani po 25 letech zdaleka nežijeme v té zemi, kterou jsme si vysnili za železnou oponou, a kterou jsme s pomocí demokratických zemí Západu začali po roce 1989 vytvářet. Dosáhly jsme alespoň toho, na čem jsme se shodli na samém počátku?
Jak jsme se stali součástí Západu?
Vstoupili jsme do NATO a EU. Před vstupem do EU jsme přizpůsobili své zákony právnímu řádu EU, „s lehkými českými odchylkami a odklady“ (například zákon o státní správě). Naše členství však není plnohodnotné, nemáme pocit, že spolurozhodujeme, máme problémy s naplněním některých evropských hodnot, jako je vymáhání práva a rovnost příležitostí, neumíme efektivně využívat možností, jako strukturální fondy, ve prospěch ČR, atd.
Ještě méně úspěšná byla integrace občanů ČR do Evropy. Většina občanů nejeví o dění v EU zájem, nesleduje a nezná, jaké otázky jsou aktuálně projednávány, jaká stanoviska zastává ČR, jaké zájmy mají jednotlivé členské země, jaké má EU vnitřní problémy a jakým výzvám čelí ve vztahu k USA, BRICS a rozvojovému světu. Česká média tyto informace neposkytují a nebo se jim věnují jen okrajově a davají přednost skandálům. Také veřejnoprávní televize přispívá k poznávání světa spíše jako turistické destinace než jako globálního prostředí, v němž ČR musí obhajovat svou bezpečnost a prosperitu. Skoro nikdo nesleduje zahraniční zpravodajské kanály jako BBC, Euronews, CNN a Russia Today a spoléhá se na skromné, často povrchni a jednostranné informace z českých médií.
Uspěli jsme lépe s demokracií, svobodou slova a podnikání?
Ne náhodou jsme asi uspěli nejlépe v rozvoji svobodného podnikání, které bylo od počátkou podporováno vládou v rámci privatizace, restituce, daňového zvýhodňování apod. Tyto procesy měly své vady, způsobené rychlostí procesů a právními nedostatky, ale v zásadě nastartovaly podnikatelského ducha ve společnosti. Bohužel soukromé podnikání bylo umožněno také v některých oblastech, kde nebyla možná konkurence, zdrojem příjmů byly veřejné finance a chyběla veřejná kontrola (např. zdravotní pojišťovny, infrastrukturní sítě).
Posun v oblasti svobody slova je výrazný, bohužel ne vždy tím žádoucím směrem. Na jedné straně je skvělé, že přístup k internetu a nové komunikační prostředky umožňují svobodné projevy názorů a diskuze a efektivním způsobem balancují převažující omezenost a jednostrannost tradičních medií. Na druhé straně je zřejmé, že máme před sebou dlouhou cestu kultivotání svobodného projevu, který by měl být slušný a neurážlivý, spíše konstruktivní než útočný.
Vyzrálejší země si vytvořily takový demokratický systém, který zaručuje občanům právo na úplné a nezkreslené informace, právo vyjadřovat svůj názor neagresivním způsobem, právo na veřejnou diskuzi věcí společného zájmu, právo na přímé rozhodování a referenda, přístup k informacím veřejné správy, včetně kontroly nakládání s veřejnými financemi atd. Rozdílnost názorů, tolerance jiných názorů a věcná diskuze patří k demokracii. Nerespektování výsledků právoplatných voleb je nedemokratické, právě tak jako použití násilí, včetně házení vajec, dlažebních kostek nebo střílení do lidí.
Je zřejmé, že jsme 25 let svobody nedostatečně využili k dosažení našeho snu. Příliš mnoho času věnujeme malichernostem, politickým půtkám a nepodstatným věcem, které odvádí naši pozornost od důležitých věcí jako je, vymáhání práva a správa veřejných financí. Pokud chceme žit dobře v naší zemí, musíme mnoho důležitých věcí změnit v oblasti práva a vylepšit naší demokracii. Je třeba otevřít odborné i veřejné diskuze k řadě problémů a deformací, které se vyvinuly, a nikdo jiný než my je neodstraní.
Kde začít? Pokud nechceme jit cestou násilí, lži a nenávisti, musíme začít diskutovat a hledat shodu v řešení současných problémů . Role médií ve veřejné debatě je klíčová:
1. Média mohou snadno zlepšit naše jakykové schopnosti a porozumění světu. Např. veřejnoprávní televize by neměla dabovat cizojazyčné filmy a místo toho je vybavit českými titulky. Tak by umožnila občanům se bezbolestně učit a porozumět cizímu mluvenému slovu (zkušenosti západoevropanů jsou jednoznačně pozitivní).
2. Veřejnost může požadovat od veřejnoprávní televize a ostatních medií, včetně soukromých, neposkytovat neúplné nebo jednostranné informace, nerozšiřovat polopravdy, nepodložené soudy a nenávistné útoky. Jako standard informovat o stanoviscích obou stran konfliktů, o doložených faktech a historii konfliktu a přinášet související informace tak, aby si občané sami mohli udělat svůj informovaný názor.
3. Bylo by žádoucí, aby veřejnoprávní televize a ostatní media přinášela vysvětlující informace, vědecké poznatky a srovnávací analýzy, které by přispěly k lepšímu pochopení faktů a usnadnily nalezení shody ve společnosti. Média by měla napomáhat hledání pravdy, podporovat toleranci a nikoliv nenávist a nikam nevedoucí rozbroje. Prozatím, diky internetu, se můžeme informovat navzájem a po 25 letech si ujasnit, jestli chceme vylepšit naší demokracii, a společně identifikovat problémy a hledat to, co by nás posílilo a pomohlo nám žít v Česku lépe.
