Západní liberálové by měli Rusku tleskat – Geopolitika očima francouzského antropologa a historika Emmanuela Todda

22. 10. 2014    zdroj

Podle názoru Emmanuela Todda má Rusko zvláštní úlohu v mezinárodních vztazích, kterou zdědilo z dob konfrontace mezi USA a SSSR. Je to zajištění globální rovnováhy. Vzhledem ke svému jaderného arzenálu je dnes Rusko jedinou zemí, která je schopna zadržovat Američany. Kdyby ho nebylo, obraz světa by byl katastrofální. Všechni západní liberálové by měli Rusům tleskat: na rozdíl od evropských demokracií poskytlo útočiště Edwardu Snowdenovi. Jaký to pronikavý symbol: Rusko jako bašta svobod, za jejichž vlajkonoše se tyto země považují . 


Mezi francouzskými intelektuály zaujímá Emmanuel Todd zvláštní místo. Antropolog, historik, demograf a sociolog nebyl nikdy v zajetí ideologií, ale důkladně je studoval z vědeckého hlediska a snažil se dostat se k základním příčinám, někdy skrytým pod vrstvami jakoby chaotických faktů, těch či oněch událostí. Autor řady knih a monografií odpověděl na otázky “Rossijskoj gazety”.

Na Rusko se nyní obořil západní svět a obviňuje ho ze všech smrtelných hříchů a zrádných úmyslů. Co si o tom myslíte?

Emmanuel Todd: Ještě před ukrajinskými událostmi jsem věnoval pozornost zjevně naplánovaným protiruským trendům v západních médiích. Nejprve to byly pravidelné útoky na Moskvu ohledně otázky jejího “nepřijetí” sexuálních menšin. Pak mnohočetné články, ve kterých se tvrdilo, že Putinovu politiku “nelze pochopit”, že je “nepředvídatelný”. Upřímně řečeno, vždycky mě tím dobře pobavily. Vždyť podle mého názoru je politický kurs ruského vedení v nejvyšší možné míře racionální a promyšlený. Rusové jsou hrdí na to, že jsou Rusové, a pokud budou mít potřebné finanční prostředky, udělají všechno pro to, aby zajistili, že proti nim nebudou vymýšlet úklady. Takže podpora rusky mluvící populace na jihovýchodě Ukrajiny zcela zapadá do této logiky.

Pokud jde o obavy vystrašených obyvatel Pobaltí nebo Poláků z toho, že ne-li dnes, tak určitě zítra je Moskva spolkne, jsou naprosto neopodstatněné. Je to úplný nesmysl. Rusko má i tak dost starostí se zajištěním uspořádání si vlastního rozsáhlého území.

Již dávno se zajímáte o naši zem. Spíše jako antropolog, sociolog. V roce 1976 ve věku 25 let jste napsal knihu “Poslední a rozhodující pád”, kde jsou vysvětleny důvody, pro které se může rozpadnout SSSR. Nikdo knihu, která nadělala spoustu rozruchu, nebral vážně. Jak vidíte dnešní Rusko?

Emmanuel Todd: Když se podíváte na historii své země, její role ve světových i evropských záležitostech byla vždy pozitivní. Rusko prodělalo těsně po rozpadu SSSR ponížení v 90-tých letech minulého století. Postoj Západu k němu byl nesnesitelně nespravedlivý, ale navzdory tomu, přechod k nové kvalitě provedlo Rusko důstojně. Nyní si vaše země získala jí požadované místo ve světovém dění a dosáhla vnitřní rovnováhy. Dosáhla demografické stabilizace, projevil se růst populace, a je vyšší než v Evropě. Délka života se zvyšuje. Výhledově u vás bude kojenecká úmrtnost nižší než ve Spojených státech, o čemž svědčí statistiky. Skutečnost, že do Ruska proudí příval přistěhovalců ze sousedních zemí, nasvědčuje tomu, že je to pro ně ekonomicky výhodné.

Podle mého názoru má Rusko zvláštní úlohu v mezinárodních vztazích, kterou zdědilo z dob konfrontace mezi USA a SSSR. Je to zajištění globální rovnováhy. Vzhledem ke svému jaderného arzenálu je dnes Rusko jedinou zemí, která je schopna zadržovat Američany. Kdyby ho nebylo, obraz světa by byl katastrofální. Všechni západní liberálové by měli Rusům tleskat: na rozdíl od evropských demokracií poskytlo útočiště Edwardu Snowdenovi. Jaký to pronikavý symbol: Rusko jako bašta svobod, za jejichž vlajkonoše se tyto země považují .

V roce 2002 jste vydal knihu “Po impériu”, ve které jste hovořil o argumentech pomalého, ale jistého oslabení USA. Jak se mají věci dnes?

Emmanuel Todd: Opravdu, tehdy jsem psal o tom, že agresivita Ameriky vůbec není projevem její síly. Ve skutečnosti se za ní skrývá slabost a ztrácení postavení ve světě. Co se stalo od té doby, potvrdilo jen moje tehdejší závěry. Je to pravda i dnes. Nemyslete si, že mě řídí nějaký antiamerikanismus. Vůbec ne. Přesto nemohu nekonstatovat, že americké “impérium” se nachází ve stádiu úpadku. Zejména je možné to vidět v tom, jak se USA pokaždé, když ztrácí spojence, snaží předstírat, že se nic podstatného nestalo. Příkladem jsou vztahy Washingtonu se Saúdskou Arábií. Skutečnost, že na Blízkém východě mají USA samé neúspěchy, vidí i nezasvěcení. Jsou to Irák i Sýrie. Ale Rijád, který byl dříve nejbližším spojencem v regionu, se ve skutečnosti dostal z pod americké kontroly, i když, samozřejmě, to nikdo nepřiznává. To samé lze říci o Jižní Koreji, která se USA vzdaluje a stále více spolupracuje s Čínou. Jediným skutečným spojencem Američanů v Asii je Japonsko. Ale je to proto, že nemá kam pro svou konfrontační politiku s Pekingem odejít.

A Evropa?

Emmanuel Todd: I tady probíhají podobné procesy. Hlavní věc, která se stala v posledních letech ve starém světě, je rostoucí síla Německa. Kdysi jsem si myslel, že Evropa se bude i nadále vyvíjet vpřed tahem integrační lokomotivy “Berlín-Paříž”. Ale dopadlo to jinak. Za prvé, Evropská unie se nezměnila ve svaz “svobodných a rovnoprávných” národů, jak o tom snili její zakladatelé. Přijala formu hierarchické struktury pod vedením Německa, které ekonomicky o hlavu přerostlo celý zbytek EU. Tak už to u Němců je, že nemohou vnímat svět jinak než přes hierarchické prizma. Tento vzestup Berlína se zrychlil zejména po finanční krizi v roce 2008. Evropa je dnes kontrolována Německem. A první příznaky ztráty kontroly Američanů nad Berlínem se vztahují k začátku války v Iráku, když proti nim vystoupila Paříž, Moskva a Berlín, který se do té doby neochvějně pohyboval v plavebním koridoru Spojených států. Byl to zásadní milník.

Od té doby v tak důležité oblasti jako je mezinárodní ekonomika, Německo, sledujíсí národní zájmy, uskutečňuje svůj kurz. Nepoddává se tlaku Američanů, kteří si myslí, že všichni musí hrát podle jejich pravidel a trvají na tom, aby Němci odmítli například politiku úsporného rozpočtu. Tuto politiku provádí pod tlakem Berlína i celá Evropská unie a USA s tím nic nenadělají. Stručně řečeno, v těchto záležitostech Němci, jak se říká, posílají Američany “do pryč”. Můžeme si také vzpomenout na nedávné skandály s odposlechy, když Němci, a dříve by to bylo něco nevídaného, vyhostili rezidenta CIA. Hlavní je ale ekonomika. Američané se nepostaví do výhrůžné pozice ne proto, že nechtějí, ale proto, že nemohou. Mlčky s tím souhlasí, jako by uznávali, že jejich nadvláda končí. Možná, že to nebije do očí, ale je to realita.

Mnozí se však domnívají, že USA jsou stále ještě tou mocností, která řídí světové záležitosti, zejména ty evropské.

Emmanuel Todd: Je starý svět a nový svět.Starý – to je chápání světa zděděné z dob “studené války”. Takový pohled na svět zůstal v myslích “jestřábů” v USA, v pobaltských zemích, v Polsku. Je zřejmé, že rozšíření NATO po pádu Berlínské zdi na východ je typický příklad setrvačnosti myšlení v duchu “studené války”, ať si tomu každý říká, jak chce. Ve starém světě hrálo Německo spíše roli moderátora, racionálního prvku, který obhajoval mírové řešení problémů a ekonomické partnerství. Ale zrodil se nový svět, který již není pod kontrolou Američanů.

Evropa má svou vlastní dynamiku. Nemá svou armádu, ale je tam vůdce – tím je Německo. A v tomto novém světě se všechno komplikuje, protože silné Německo je zemí nestabilní ve svých geopolitických koncepcích. Taková je jeho historie, že německé geopolitické kyvadlo se pohybovalo mezi rozumným přístupem a velikášstvím, které přivedlo, připomeňme si, k první světové válce. Nazval bych to “dualismem” Německa. Například Bismarck usiloval o všeobecný mír a harmonii s Ruskem, ale Vilém II. se ve stylu “Německo nade všemi” rozhádal se všemi, počínaje Ruskem. Obávám se, že i nyní pozorujeme tento dualismus. Na jedné straně kurz, vyhlášený bývalým kancléřem Schrödrem, na rozšíření vztahů s Moskvou, ten má teď hodně příznivců, na straně druhé, překvapivě tvrdý postoj Merkelové v ukrajinských záležitostech. Takže agresivita západního světa vůči Rusku je nejen kvůli tlaku ze strany USA.

Skutečně, každý očekával aktivní mírotvornou roli Berlína v ukrajinské krizi, ale to se nestalo.

Emmanuel Todd: Jak to vidím já, Německo se stále více posouvá k politice síly, k zahalené expanzi. Realita Německa po sjednocení – to je podkopávání křehkých státních struktur v Evropě. Vzpomeňte si na už neexistující Jugoslávii, Československo, a nyní, zdá se, přišla řada na Ukrajinu. Pro většinu Evropanů Ukrajina nepředstavuje zvláštní zájem. Ale ne pro Němce. Od doby sjednocení Německo dostalo pod sebe téměř veškerý bývalý prostor pod sovětskou nadvládou a používá ho pro svůj hospodářský a průmyslový prospěch. Chci podotknout, že v tomto je i jedno z tajemství úspěchu německé ekonomiky. Vzhledem k tomu, že má vážné demografické problémy, nízkou úroveň porodnosti, potřebuje levnou a kvalifikovanou pracovní sílu. Takže, pokud zůstaneme u této logiky, tak pro Berlín získání, řekněme, dvou třetin pracujících rukou na Ukrajině, je velmi výhodná operace.

Mimochodem, 23. srpna byla Angela Merkelová jedinou z hlav členských států EU, která navštívila Kyjev u příležitosti státního svátku Ukrajiny.

Emmanuel Todd: Pro mě to byla významná událost. Myslím, že i v Moskvě tomu věnovali pozornost.

A přesto, proč, podle vašeho názoru, Spojené státy vykazují takovou horlivost v ukrajinských událostech?

Emmanuel Todd: Protože jejich strategií je oslabit Rusko. V tomto případě to je prostřednictvím ukrajinské krize. Ale nesmíme zapomenout, kdo to způsobil. Vždyť výchozím momentem byl návrh EU na uzavření dohody o přidružení s Kyjevem. Potom Evropská unie podpořila Majdan, který vedl ke státnímu převratu, jenž proběhl s tichým souhlasem evropských metropolí. Když proběhly známé události na Krymu a vznikl rozruch, Američané nemohli zůstat stranou, neboť, jak se říká, “ztratili by tvář.” Potom se “jestřábi”, zastánci idejí “studené války”, dostali do popředí a určovali směr USA ve vztahu k Rusku. Nemyslím si, že Američané chtějí další zostření situace, ale musíme pozorně sledovat, kam je může zavést jejich úsilí o “zachování si tváře”.

Pro Novou republiku přeložila PhDr. Vladimíra Grulichová