Ivan David
20. 9. 2014
Mnohým se zdá být neuvěřitelné, že by jmenování zjevně hloupé Jen Psaki do takto exponované funkce mohlo být neúmyslné. Domnívají se, že je výsledkem promyšleného záměru. Prostě si nedovedou představit, že by se velmoc zesměšňovala pro nic za nic.
Na tiskovkách přisouvá lodě k neexistujícím běloruským břehům, Sibiř podle její “mapy” začíná u Moskvy, plyn proudí ze západní Evropy přes Ukrajinu do Ruska, utečenci v Rostově podle ní jedou na prázdniny za babičkou nebo se tam léčí horským vzduchem (jen ty hory tam jaksi nejsou), ztráty na životech, způsobené ukrajinskou vládou, stále nemůže potvrdit, důkazní materiály má na vše, jen je nesmí ukazovat… Každou větu ukončí strojeným “americkým úsměvem”, na nepohodlné otázky neodpovídá a tazatele označí za agenta Lavrova. zde
Nemyslím si to, jsem přesvědčen, že výsledek jejího působení není chtěný. Dovoluji vyslovit hypotézu, že zjevná inkompetence člověka jmenovaného do velmi náročné funkce je výsledkem degenerace systému, který není schopen sebereflexe a sebekorekce.
Ve spořádaném království nemůže být králem pitomec… Ale tam právě klidně může… (Gabriel Laub)
Nevidím nic geniálního na tom, že se velmoc zesměšňuje prostřednictvím svých reprezentantů. Škodí i hlupáci skrytí před veřejností, ale tupost viditelných představitelů jednoznačně snižuje prestiž jakékoliv instituce, samozřejmě i států včetně velmocí. Spojené státy na světové scéně stále ztrácejí na oblibě v důsledků „citlivých“ zásahů připomínajících chování opilého honáka krav. Zkušenost s představiteli, pokud jsou arogantní, agresivní a ještě hloupí, to může jen zhoršit. Představa mocného, že se nemusí chovat slušně, se vymstí.
Domněnka, že „vyhýbavé“ odpovědi, zjevné lži a nedoložená tvrzení působí přesvědčivě na ještě hloupější lidi a současně předpoklad, že takových lidí je většina, se mi jeví jako mylná. Veřejné mínění nedělají jen média a lidé jsou čím dál méně připraveni věřit tomu co nabízejí, tím více, čím častěji se přesvědčují o pochybenosti předkládaného obrazu světa. Veřejné mínění dělají také neformální tvůrci veřejného mínění (opinion makers), na jejichž úsudek spoléhají členové rodiny, sousedé, spolužáci, spolupracovníci, atd. K tomu je třeba připočítat rostoucí oblibu nezávislých zdrojů informací.
Snadno si vzpomeneme na známý projev prvního tajemníka ÚV KSČ Milouše Jakeše. Jeho výroky by zdaleka nebyly tak směšné, kdyby vedení státu mělo velkou neformální autoritu a lidé věřili médiím. V takovém případě by lidé odpustili „přeřeknutí“ a „drobné nepřesnosti“. V kontextu doby a místa šlo o další hřebíček do rakve vládnoucí moci.
Zkušenosti bývalého politického profesionála a dlouholetého aktivisty mě vedou k docenění Plechanovovy knihy (marxista, který nesouhlasil s říjnovou revolucí) „O úloze osobnosti v dějinách“. Modernějším jazykem a dovedeno dále lze říci, že vzestup společenství je důsledkem krom jiných příznivých podmínek zejména kvalitou vůdců. To jsou ti, kteří našli východiska z předchozí krize. Jakmile se poměry stabilizují, poptávka po kvalitních vůdcích mizí a do vyšších funkcí se dostávají méně schopní. Pomáhá jim v tom okolnost, že nejsou konfrontováni s úkoly, na které nestačí, hledají věrné méně schopné stoupence, kteří jejich kariéru neohrozí. Přirozeně roste korupce, protekce, nepotismus (slovensky „rodinkarenie“) dochází k přehlížení schopných, kteří se zdají být nepotřební. Klesá vertikální mobilita. Je velmi těžké prorazit bez příslušnosti ke kruhu spřízněných. Pokles podílu schopných a odpovědných na moci nutně vede k narůstání problémů s nutným vyústěním v krizi. Ta (podle Plechanova) vede k uplatnění schopných, řekli bychom v důsledku „selekčního tlaku“. Celý cyklus se opakuje (pokud společnost krizi vůbec překoná).
Platí to i pro podniky. „Zákony profesora Parkinsona“ v nadsázce říkají, že růst podniku je v nepřímé úměrnosti k výšce vlasu koberce v kanceláři generálního ředitele. Úspěch obvykle vede k pohodlnosti a změkčení nároků.
Ruská společnost jako zázrakem přežila Gorbačova a Jelcina (Gorbačov zdědil vrcholící krizi, ale neukázal se být tím správným mužem k jejímu překonání, degenerované vedení mělo stále sílu odolat tlaku na obměnu svých kádrů). Ukázalo se, že Vladimír Putin je osobou schopnou zvrátit úpadek, protože se obklopil nejen věrnými, ale hlavně schopnými. Zajistil si také potřebnou míru samostatného rozhodování. Rusko, pokud budou příznivé podmínky trvat, bude ještě nějakou dobu na vzestupu, než některé budoucí vedení nezdegeneruje v pohodlí vždy jen relativní prosperity.
Severoamerická společnost vykazuje znaky růstu problémů a spěje do krize. Je to dáno stále přetrvávající relativní prosperitou provázenou degenerací držitelů moci. Krize ještě nedospěla tak daleko, a dosud nevyvinula dostatečný tlak na přísnější výběr kádrů.
Americký student práv z Harvardu mi řekl, že s ním studují dítka z miliardářských rodin. Ptal jsem se, jak se projevují. „Extremely lazy and stupid people“ (mimořádně líní a hloupí), pravil. To je kádr pro výběr osob na nejvyšší posty.
Eufemisticky řečeno úroveň amerických prezidentů nijak nestoupá. Pověstná byla zejména hloupost J.W. Bushe. Její proslulost sahá dál než známý Jakešův projev. Je důkazem pravdivosti jeho vlastního výroku: „Lidé, kteří jsou opravdu velmi divní se mohou dostat do významných pozic a mohou mít i značný vliv na dějiny.“ Sbírky jeho výroků vyšly i knižně a samozřejmě kolují po internetu (např. zde nebo zde). Prezident Barack Obama je nepochybně mnohem inteligentnější, ale nezdá se, že by se obklopoval nejschopnějšími. Možná nemá dostatečný vliv. Je jen nejvyšší představitel „obslužné třídy“ sloužící americké hyperburžoazii.
Pozorujeme-li reprezentanty EU a konec konců například i představitele českých politických stran a rozhodujících veřejných institucí, můžeme jen spekulovat jak daleko máme ke krizi, a v případě příznivých okolností k možné nové prosperitě se schopnými lidmi v čele.
převzato také v Prvních zprávách
