Nikolaj Mališevskij
10. 9. 2014 Zvědavec
Své objevení se na mapě Evropy moderní doby oslavilo Polsko útokem na Rusko v březnu 1919, které bylo v troskách po občanské válce a intervenci. Nehledě na téměř bleskurychlé obsazení Kyjeva, Vilna a Minska bylo pro splnění rozhodnutí Pilsuckého „dojít do Moskvy a napsat na zeď Kremlu ‘mluvit rusky se zakazuje!’“ sil málo. Proto v červnu téhož roku dorazila do Polska 70 tisícová armáda, zformovaná ve Francii – převážně z Američanů polského původu. Na jaře 1920 poslali Francouzi své generály a zajistili do Polska dodání 1,494 děl, 2,800 kulometů, 385,500 pušek, 42,000 revolverů, asi 700 letadel, 10 milionů nábojů, 4,500 vozidel, 3 milionů uniforem, 4 milionů párů bot, spojovací techniky a léků.
Vzápětí poté se Polsko spolu s petljurovskými bandami opět vrhlo na východ, ve snaze začlenit pod svoji správu Ukrajinu, Bělorusko a Litvu. Podařilo se mu to napůl. Byly okupovány západní Ukrajina a Bělorusko, Vilno a Vilenská oblast. V polských koncentračních táborech našly bolestnou smrt desítky tisíc zajatých rudoarmějců.
Nicméně Poláci se neomezili jen na dárky Versailleské smlouvy a zábor na východě. Pilsuckého režim, který organizoval pomocí vysílání diverzantů a teroristů nepokoje v Horním Slezsku, okupoval i tento region (spolu s Katovicemi). Nutno poznamenat, že na těchto územích žil velký počet Němců, část kterých se ocitla v polských koncentračních táborech. A tím to nekončilo. Mimo již uvedeného obsadilo Polsko i rakouskou Halič.
S nástupem Hitlera k moci započalo aktivní polsko-německé sbližování. Polsko se dobrovolně ujalo ochrany německých zájmů v Lize národů, poté co z ní demonstrativně nacistické Německo 14. října 1933 vystoupilo. A již tehdy se v praxi začala naplňovat Hitlerova slova, napsaná v 20. letech: „Začínáme tam, kde jsme se zastavili před šesti sty lety. Končíme s věčným germánským tažením na jih a západ Evropy a upíráme své zraky na země na východě… Ale když mluvíme o nových zemích v Evropě, máme na mysli především Rusko a jemu podřízené příhraniční státy.“
Důležitým mezníkem při formování fašistického Německa bylo uzavření 10-leté německo-polské dohody „O přátelství a vzájemném neútočení“, podepsané 26. ledna 1934. Tento dokument byl doplněn o smlouvu o obchodu a mořeplavbě, a o jednotlivé dohody o otázkách tisku, rádiového vysílání, filmu, divadla atd. Předjímalo se zachování platnosti paktu i v případě, že jedna ze smluvních stran vstoupí do válečného stavu se třetími státy.
Z tribuny Ligy národů polští diplomaté ospravedlňovali porušování Versailleské smlouvy a Locarnské dohody Hitlerem, ať již zavedení všeobecné branné povinnosti Německem, zrušení vojenských omezení, nebo vstup hitlerovských vojsk do demilitarizovaného Porýní v r. 1936.
V platnosti zůstaly i „zvláštní vztahy“ Polska s ještě jedním členem fašistické osy – s Japonskem, zahájené již v letech rusko-japonské války, kdy polský revolucionář Pilsucký spolupracoval s japonskou rozvědkou. Když na podzim 1938 Liga národů přijala rezoluci o zavedení sankcí vůči Japonsku, v souvislosti s japonskou agresí vůči Číně, polský velvyslanec v Tokiu, hrabě Romer, jako první ze zahraničních představitelů 4. října sdělil japonské vládě, že Polsko tuto rezoluci dodržovat nebude.
Na podzim 1938 se Polsko spolu s Maďarskem, a pod patronací Německa, maximálně aktivně účastnilo okupace Československa (Berlín potřeboval pomoc Polska a Maďarska, neboť to agresi dávalo nádech mírotvorné akce – ve stejném duchu, jako když USA a NATO bombardovaly Jugoslávii a „zachraňovali“ kosovské Albánce). A to v situaci, kdy samotní Poláci měli vážné problémy s německými územími, nezákonně zabranými a násilně drženými. V důsledku všech těchto válek a konfliktů mělo Polsko v r. 1939 teritoriální problémy se všemi svými sousedy.
Ale co sousední země! Polsko, považujíce se velmoc, snilo o afrických koloniích! „Životní prostor“ nepostačoval. Od počátku roku 1937 začali Poláci s rozsáhlou masáží na téma své nespokojenosti s řešením koloniálních otázek. 18. dubna 1938 Polsko velkolepě oslavilo Den kolonií. Nabubřelý patos byl doprovázen šovinistickými demonstracemi požadujícími, aby bylo velkému polskému národu přiřknuto více zámořských kolonií. V této souvislosti byly v kostelech pořádány okázalé mše. V kinech se promítaly filmy s koloniální tématikou. 11. března 1939 byl zveřejněn celý program koloniální otázky…
V té době mělo Polsko i své vnitřní kolonie – západní Ukrajinu a Bělorusko. Ve vztahu k okupovaným územím byla prováděna tvrdá politika popolšťování. Čištění tak zvaných východních kresů od cizáků, za které byli považováni židé, Ukrajinci a Bělorusové, prováděl polský režim s pravověrným přesvědčením. Na poli antibolševismu rozkvetl živočišný antisemitismus. Ve městech byly úřady vyvolávány židovské pogromy, po německé okupaci Polska budou pak společné německo-polské hlídky odchytávat židy.
Vzhledem k nepřátelskému vztahu místního obyvatelstva k polským okupantům začali posledně uvedení vytvářet tzv. oddíly občanské sebeobrany, které střílely a upalovaly lidi v domech, vyřezávaly na těla zajatců a raněných hvězdy. Totéž budou o něco později provádět i hitlerovci.
Po zavraždění šéfa polského ministerstva vnitra Perackého ukrajinskými nacionalisty, 17. června 1934, byl na příkaz Pilsuckého nedaleko od tehdejší hranice se SSSR, v Bereze-Kartuzskoj, otevřen koncentrační tábor pro politické vězně. Nebyl to obyčejný tábor smrti, ale místo, kde člověka odrovnávali morálně a fyzicky v poměrně krátké době, kdy byl tvrdě zesměšňován, neustále mlácen, a časem ubit k smrti.
„Kresy vschodnyje“, jak Poláci nazvali území Běloruska a Ukrajiny, byly agrárně-surovinovým přívěskem jejich země, a sloužily ještě jako zdroj kanonfutru. Přičemž jeho použití plánovali stateční šlechtici nejen na Východě, ale i na Západě. 18. srpna 1939 polský velvyslanec v Paříži J. Lukasevič v diskusi s francouzským ministrem zahraničí J. Bonnem neohroženě řekl: „Ne Němci, ale Poláci vtrhnou do hloubi Německa v počáteční dny války!“ „…Oděni do ocele a brnění, hnaní Rydz-Šmiglym, budeme pochodovat na Rýn…“ – to se v těch dnech vyzpěvovalo ve Varšavě.
Celkově se polští huláni již připravovali na „chopení se“ kopí a šavlí. Nicméně z jakéhosi důvodu již za několik dní tito udatní kavaleristé (nejlepší v Evropě!) upachtěně „mydlili“ německé tanky. A když se konečně přesvědčili, že nejsou z překližky, odevzdali „pravým árijcům“ zemi „od moře k moři“ po dvou týdnech a dvou dnech.
V první den války zmizel z Varšavy polský prezident Mošcickij. 4. září si začala balit kufry celá vláda a 5. vzala roha. Polští důstojníci se nenechali svým „bardzo prentko“ zdrhnuvším velením zahanbit… Co bylo pak je dobře známo. Polsko padlo a stalo se obětí vlastních nepřiměřených ambicí.
Nepředpojaté pochopení minulosti by bezpochyby velmi pomohlo i dnešní polské elitě, která hrdě umisťuje své kořeny do tohoto meziválečného období a svorně vlepuje do historických kronik nově napsané stránky a zacpává si uši, aby neslyšela trpké žádosti potomků o pokání a omluvu za utrpení přivozené jejich otcům a dědům.
