Každému otevřeně myslícímu lidskému jedinci, dokonce už i části českých „ovčanů“ pasených na virtuálních loukách za Potěmkinovými vesnicemi úspěchů tamní „dem-okrást-i-je“ pastýři České televize začíná docházet, že ten každodenní propagandou oslavovaný boj za vývoz jediného světonázoru, se začal nebezpečně přibližovat jejich na dluh koupeným gaučům.
Kouzlem nechtěného je to i díky placené České televizi, jejíž důvěryhodnost, objektivita a kontakt jejích zpravodajských a komentátorských „ES“ se skutečnou realitou je asi na úrovni federální Československé televize přibližně v roce 1988. Jediný rozdíl je v tom, že dnes sledují lidé na barevných televizorech stejný černobílý obraz jako tenkrát, a pochybná kvalita HD „made in“ České radiokomunikace tomu dává korunu.
Kdo nevidí v přeneseném slova smyslu pouze černobíle a vnímá aspoň odstíny šedi nebo dokonce barvy, uvědomuje si, že primitivní schéma černá – východ – zlo versus bílá – západ – dobro má značné trhliny a současná dynamika vývoje ukazuje jejich skutečné množství a velikost. Přestože korporátní média a giganti weltpolitik jako partaigenosse resp. přítel Lubomír Zaorálek neustále tvrdí divákům, vyděšeným a zcepenělým po předchozích ekonomických reformách, pravý opak. Vedeni odvěkým principem Cuis regio, eius religio – Koho panství toho náboženství. Myšleno skutečných pánů a těmi jste ve vlastní zemi nikdy nebyli.
Pojďme se tedy společně podívat na jeviště pokrytecké komedie, kterou nám hrají a zkusme si aspoň trošku přiblížit jednotlivé postavy, jejich role a hlavně motivy jednání. Kulisy už jsou namalované.
Ukrajina před startem „euromajdanu“ stála na pokraji státního bankrotu, skutečnou moc v zemi drželi oligarchové, kteří zbohatli díky korupci a krádeži vlastnických titulů k nerostnému bohatství. Většina lidí žila dle definic průměrného Evropana na hranici bídy. Janukovyčův režim (řádně zvolený a uznaný všemi státy) se nepoučil z historie a nechal dojít občany (kteří si jako všude na světě z pohodlnosti a zvyku nechají líbit téměř vše) až do bodu zlomu, kdy už neměli co ztratit. To co původně přivedlo masy do ulic a na náměstí byl boj proti korupci, bídě a žádné budoucnosti.
Paralelně s tím Evropská unie (nositelka Nobelovy ceny míru za rok 2012), která panicky hledá způsob jak oddálit svůj dlouhodobý ekonomický, morální úpadek a upadající světovou dominanci, vyhodnotila Ukrajinu jako vhodný cíl pro zachování svého statusu quo. Profit a zdroje z bývalých zemí východního bloku už byly spotřebovány a model použitý k jejich exploataci se ukázal jako životaschopný, ne však úplně dokonalý. Takže hádejme, jakou osvědčenou kartu vytáhli finanční kouzelníci EU z klobouku? Jednoduchá odpověď tzv. Asociační dohodu a sliby o prosperitě v EU do několika let. Nemůže vám to nepřipomenout vaše devadesátá léta. Její důsledky jste měli možnost si vyzkoušet na vlastní kůži, takže pozitiva a negativa z asociační dohody přeskočím a laskavý čtenář nechť si je vyhodnotí sám.
Poznámka, nezaměňujte asociační dohodu a členství v EU.
Zpátky k Ukrajině. V jejím případě však EU v Dohodě vzhledem k pokročilému stádiu vlastní krize a nedostatku času do vlastního Armageddonu značně přitvrdila. Takovým způsobem, že ani zkorumpovaný ukrajinský režim a Janukovyč (možná díky mentalitě a nacionalismu, který zde má hluboké kořeny) nemohli na vykradení a zotročení země na dlouhá desetiletí přistoupit. Možná se jen nechtěli dělit anebo jim EU ve své aroganci (pokud o jejich velikášství pochybujete, shlédněte některá z vystoupení eurovládců Martina Schulze či Hermana van Rompuye) nabídla málo, kdo ví? To byla druhá Janukovyčova chyba, dostal teď už nejen vlastní občany, ale i EU do situace bez východiska. Tím podepsal sobě a své vládě ortel a musel zmizet ze scény. K tomu jak se dostaneme později.
